Film nepůsobí okázale, v jádru je minimalistický, včetně pomalu se táhnoucí kamery, která prvoplánově nedynamizuje, jak to bývá dnes zvykem, má-li se na plátně vytvořit drama.
Přesto kamera Diviše Marka - Slámovi diváci ji zažili už ve filmech Venkovský učitel nebo Čtyři slunce - vtahuje, jako by právě tou pomalostí rozevírala prostor k empatickému vnímání obrazů z kroniky zapomenutého Schwarzwaldu, etnicky smíchané vesnice na česko-rakouských hranicích.
Poválečné vyhnání Němců spojené s rozsáhlým násilím a zabíjením je v kolektivní české paměti stále citlivým místem odmítání a vytěsňování. Většinou si vypravujeme, jak si Němci začali, takže se nikdo nemůže divit, že jim to Češi po válce podobně nechutně vrátili.
Tato úvaha se snaží naznačit, že utrpení lze odlišovat podle národnosti, jako by Němce mučení a vražda bolely méně než Čechy - protože Němci snad ani nejsou lidé. Českoslovenští politici to po druhé světové válce, kdy uplatňovali princip kolektivní viny, říkali téměř otevřeně.
Je to nejenom výraz předpotopního nacionalismu, který brání smíření a překročení stínů minulosti, ale také projev nedostatku sociální představivosti, jenž vylučuje nejlidštější, protože definující emoci: soucit. Když si neumíme představit utrpení druhých, jejich bolest se nás nemůže dotknout. Nemůže být skandální a hrůzná, protože se neukazuje, není.
Film dokáže tento nedostatek sociální představivosti překonat sugestivní iluzí reality. Krajina ve stínu to nedělá nijak násilně, na plátně se skoro nic neděje, jen se lidé přikloní tu na jednu, tu na druhou stranu, nikoli snad převážně z fanatismu, nýbrž pro lepší přežívání.
"Budou větší příděly," proto se vyplatí být Němcem, pak zase Čechem, nacistou, později komunistou. A násilí? "To se nás netýká."
Běžná strategie přežití, často považovaná za výraz lidské inteligence, se převážně vyhýbá excesům, pokud v člověku nedřímá patologický charakter. Anebo pokud není vnější mocí donucen "přiznat barvu", činem přesvědčit, na které straně dějin stojí.
Slámův film přesvědčivě předvádí praktickou nemožnost stát mimo, do ničeho se nenamočit. Proto je tak důležité jednat: vždy se nás to týká. Morální a historická vina se často zrodí, protože někdo mlčel nebo ve špatný čas stál na špatném místě.
Na rozdíl od slavné české filmové vesnické kroniky, Všech dobrých rodáků režiséra Vojtěcha Jasného, která také sleduje dějinné kotrmelce lidí z jedné vesnice, nemá Krajina ve stínu ryze kladnou postavu. Není jí ani Veberová v podání Magdalény Borové, která se snaží vrátit důstojnost svému zavražděnému muži, ztvárněnému Stanislavem Majerem, stejně jako dalším mrtvým, již nemají svůj hrob.
Lidství se udržuje rituálem důstojenství. Veberová je "vinna" tím, že zůstala se svým mužem, Němcem, a nechala si do jedné kolonky vepsat slovo "Deutsch".
Režisér Sláma nesoudí ani nerelativizuje, protože samo souzení i vina - jak diváci vidí uvěřitelně a lidsky věrně, bez přehrávání a morálního kýče - jsou "relativní". Silně to odhaluje návrat hrdiny odboje z koncentráku, morálního soudce, jehož spravedlnost je však spravedlností černého svědomí a pomsty.
Tady narážíme na klíčový paradox filmu: přestože morální svět je na první pohled černobílý, tak jako černá a bílá na plátně, tyto barvy nikdy nenajdeme přísně oddělené od sebe, vždy se dobro nějak špiní zlem a zlo nasvěcuje dobro. Relativizace pak není degradací dobra a vyzdvihováním zla, nýbrž snahou pochopit jejich základní, osudový a tragický vztah. O to víc, že vstup do vesnického života ve filmu rámuje náboženská zkušenost.
Bůh tu ale není od toho, aby soudil za nás, nezbavuje nás viny ani tíhy jejího posuzování a posuzování míry trestu. Je jen svědectvím o možnosti řádu a lidé ho musí najít sami, ve vlastním životě, vlastními činy.
Tuto rovinu ve snímku drží skvělá hudba Jakuba Kudláče. Náboženská píseň i ostré kovové zvuky nebo rubatový spodní tlukot srdce ctí celkový minimalismus, přitom udržují napětí a neklid. Nejen v očekávání šíleného vrcholu děje, ale také v narůstání emocí, kdy postupně převládá znechucení z nadvlády destruujícího, pomstychtivého ducha.
Kruh pomsty, jež ničí všechny, kdo do něj vkročí nebo jsou do něj vtaženi, lze rozetnout jediným způsobem: opuštěním místa, odchodem (fyzickým i psychickým, doslovně i symbolicky) do kraje, v němž se zpoza každého rohu nevynořuje strašidelná stopa či výčitka minulosti. V tomto gestu se Slámova kronika shodne s kronikou Vojtěcha Jasného, jen jí chybí klasikova melancholie a smířlivost.
Dvouhodinové putování Krajinou ve stínu také nelze brát jako pojednání o dějinách, jež se prošly po lidech a ty jejich kroky dodnes bolí. Nikdo tady neříká, jak to tenkrát doopravdy bylo. Byť film vychází ze skutečných událostí, nikomu nevnucuje jasný výklad dějin.
Bohdan Sláma otevírá dveře k druhým, k jejichž dilematům a utrpení se díky jeho filmové citlivosti mohou snadno dostat všichni. I ti, kdo chtěli navždycky zapomenout, čeho všeho jsme byli schopni.
Krajina ve stínu
Režie: Bohdan Sláma
Bontonfilm, v kinech od 10. září.
