Bohdan Sláma: Odsun Němců nemáme emočně zpracovaný. Živíme mýtus vlastní nevinnosti

Tomáš Maca Tomáš Maca
6. 9. 2020 14:42
Bohdan Sláma se po filmech zachycujících syrovou poetiku porevolučního venkova poprvé vydal do minulosti. Jeho nový snímek Krajina ve stínu mapuje meziválečné události v národnostně smíšeném pohraničí a divoký odsun německy mluvících obyvatel, který následoval po nich. V rozhovoru pro Aktuálně.cz režisér vysvětluje, proč by Češi neměli historické konflikty nechávat hnít v kolektivním nevědomí.
"Fatální otázkou, kterou jsem si při práci na filmu kladl, je, jak mohly odsuny Němců probíhat tak necivilizovaným způsobem, jak mohly politické elity něco takového dopustit," říká Sláma v rozhovoru.
"Fatální otázkou, kterou jsem si při práci na filmu kladl, je, jak mohly odsuny Němců probíhat tak necivilizovaným způsobem, jak mohly politické elity něco takového dopustit," říká Sláma v rozhovoru. | Foto: Jakub Plíhal

Krajina ve stínu vychází ze skutečných událostí v jihočeské obci Tušť, která stovky let patřila pod Rakousko, v roce 1920 se připojila k nově vzniklému Československu a v době druhé světové války byla součástí nacistického Německa. Příběh vesnice je tedy velmi názornou ilustrací národnostních třenic v českém pohraničí. Lákala vás tahle problematika delší dobu, nebo jste do ní pronikl až díky scénáři?

Už delší dobu mám rozpracovaný projekt nové filmové adaptace Haškova Švejka, v rámci něhož jsem se poměrně podrobně zabýval obdobím první světové války, které od příběhu Krajiny ve stínu není zas tak časově vzdálené. Snažil jsem se porozumět tomu, jak je možné, že v době druhé světové války, která vypukla hned desítky let potom, se naše společnost najednou úplně rozpadla. Masarykovské Československo bylo přece postavené na myšlence humanity, na úctě ke každému jednotlivci, a pak se jeho hodnoty znenadání zbortily. Samozřejmě jsme tu i s příchodem fašismu dál měli mnoho statečných lidí, kteří se prvorepublikové myšlenky snažili udržet při životě. Společnost jako celek se ale rozpadla a po válce už se znovu nestmelila.

Částečně jsem se s tímhle tématem potýkal i v době, kdy jsem točil film Štěstí. Tehdy jsem dostal nabídku zpracovat adaptaci Zbabělců od Josefa Škvoreckého, jenž se svým bytostným nadhledem popisuje, jak se lidé, kteří s nacistickým režimem nejvíc kolaborovali, najednou stávají těmi, kdo se dopouští krutostí vůči Němcům. Taky jsem jednu dobu pracoval na adaptaci románu Děda od Jana Nováka, což je příběh pacholka, kterého se ujme statkář. Čeledín se ale později přidá ke komunistům a začne statkáře ponižovat. Kolem meziválečné a poválečné tematiky jsem tedy dlouho kroužil, a když jsem dostal nabídku točit Krajinu ve stínu, všechny zmiňované zkušenosti s jinými scénáři mi pomáhaly látku uchopit tak, abych ji zpracoval podle svých představ.

Mluvil jste o tom, že vás zajímalo, jak je možné, že se společnost s příchodem druhé světové války začala tak štěpit. Nemyslíte ale, že byla národnostní pnutí přítomná už v prvorepublikovém období, kdy je Masaryk a další elity pouze drželi pod pokličkou?

Ano, a dokonce si myslím, že první republika nebyla v tomto ohledu spravedlivá. Už když Československo vzniklo, německá menšina se ocitla ve velmi nevýhodné situaci. Republika stála na myšlence státu Čechů a Slováků, takže se tu Němci pochopitelně nemohli cítit zcela rovnoprávně. Když navíc po první světové válce vláda zavedla pozemkovou reformu, v rámci níž se obrovské množství církevních majetků rozdávalo mezi lidi, aby si je stát zavázal, německá menšina žádnou půdu nedostávala. Nemůžeme se tedy úplně divit, že když se najednou objevila myšlenka Velkoněmecké říše, mnozí německy mluvící obyvatelé Československa se k ní přihlásili. Obyvatelé Tušti, o kterých vypráví Krajina ve stínu, například byli zvyklí na to, že žili v Rakousku, takže v roce 1938 věřili, že když se připojí k Německu, dají se věci opět do pořádku.

Máte pochopení i pro to, že se politická garnitura s podporou velké části společnosti po válce rozhodla, že bude pro všechny nejlepší, když německá menšina zemi opustí?

Rozhodnutí o odsunech Němců bylo součástí Košického vládního programu, byla to politická dohoda, národnostní čistka podpořená Sovětským svazem, kterou nechci soudit. Fatální otázkou, kterou jsem si při práci na filmu kladl, je, jak mohly odsuny probíhat tak necivilizovaným způsobem. Ani ze strany elit tehdy nezazněl výraznější hlas, který by řekl, že na způsobu odsunů bylo něco špatně. Prezident Edvard Beneš, Masarykův žák, který by měl být elitou elit, lidi vyzval k likvidaci německého živlu. Nacionalismus a touha po odplatě zřejmě zatemnily mysl skoro všem.

Na odsunech se přitom zásadně podílela lůza, která s nacisty během války často kolaborovala, po osvobození cítila potřebu se takzvaně očistit a o to bylo její chování vůči německým spoluobčanům krutější. Jak mohly politické elity něco takového dopustit, pro mě zůstává velkou neznámou. Po příchodu komunismu se v nespočtu případů stávalo, že právě ti největší budižkničemové, kteří sami nikdy ničeho nedosáhli, se stranickou knížkou najednou vyrostli a začali vyhánět schopnější sedláky. Dělo se to i u nás v Bořicích. Dva největší místní statkáři museli jít po válce pryč a jeden z nich skončil v uranových dolech.

Jak jste při práci na filmu vyřešil problém, abyste ani Čechům, ani Němcům nenadržoval, abyste byl k oběma národům férový?

Snažil jsem se, ať už šlo o Čechy nebo Němce, co nejpodrobněji porozumět způsobu myšlení a charakteru každé postavy. Neřešil jsem tolik, kdo je Čech a kdo Němec, spíš jsem se u jednotlivých postav soustředil na jejich životní filozofii. Mnozí obyvatelé Tušti navíc byli dvojjazyční a myslím, že svou národnost tak jednoznačně nebrali. Odjakživa mluvili česky a přitom byli dlouho obyvateli Rakouska.

Zmiňoval jste porozumění postavám. Znamená to, že jste si všechna dilemata a traumata, kterých je film plný, musel ve své hlavě prožít?

Ano, musel jsem se do všech postav vcítit, protože jinak bych netušil, jak vést herce. Režisér ale musí být uvnitř svých hrdinů a zároveň se na jednotlivé scény dokázat podívat zvenčí. V Krajině ve stínu máme například scénu, ve které židovskou rodinu odvádějí do koncentráku. Dlouho jsem přemýšlel, jak ji vizuálně zpracovat, a přišel jsem na to až ráno před natáčením. Vzpomněl jsem si na ohromný zážitek z Tate Gallery v Londýně, kde vystavovali instalaci Cesta do tmy věnovanou holokaustu.

Člověk šel po schodech nahoru, směřoval do tmy a najednou byl konec, protože narazil na temnou stěnu. Při promýšlení zmíněné scény jsem si vzpomněl na pocit, který jsem měl, když jsem šel do té tmy. Původně jsem proto chtěl židovskou rodinu natočit v úplné tmě, ze které budou vystupovat jen jednotlivé postavy. To mi kameraman logicky zakázal, a tak jsme se nakonec dohodli na kompromisu. Původní dojem tmy ve scéně ale zůstal.

Krajinu ve stínu Bohdan Sláma nenatáčel přímo v Tušti, kde se poválečné události odehrály, ale v obci Bořice nedaleko Písku, ve které sám žije.
Krajinu ve stínu Bohdan Sláma nenatáčel přímo v Tušti, kde se poválečné události odehrály, ale v obci Bořice nedaleko Písku, ve které sám žije. | Foto: Jakub Plíhal

Když už jsme se dotkli obrazového zpracování - film je černobílý a zahrnuje mnoho širokých záběrů, v nichž se postavy setkávají na návsi. Proč jste zvolil právě tento vizuální přístup?

Když jsem si přečetl scénář, nabyl jsem dojmu, že jde o kolektivní portrét, takže bude žádoucí, abych postavy mezi sebou permanentně konfrontoval. Proto jsem využil princip návsi, kde jeden druhému nemůže uniknout. Se scenáristou Ivanem Arsenjevem jsme pak scénář přepisovali tak, aby se co nejvíc událostí odehrávalo právě na návsi nebo uprostřed domů, kde má jeden druhého pořád pod kontrolou. Chtěl jsem, aby postavy byly co nejvíc svědky toho, co se děje s jinými postavami, aby vznikl pocit klaustrofobie typické pro úzkou komunitu lidí. Diváci jsou pak ještě více stavěni před otázku, jak je možné, že lidé, kteří jsou si neuvěřitelně blízko, jsou pak schopni chovat se jeden k druhému tak nemilosrdně.

Jak si na tuhle otázku odpovídáte? Byla v tom potlačovaná závist, zaslepenost poválečnou ideologií, nebo něco jiného?

Myslím, že za tím byla absence jasných morálních hodnot. Lidé, kteří v sobě nemají zakódované, že některé věci zkrátka nemůžeme dopustit, se nastalé situaci podvolili. Na příběhu Krajiny ve stínu je nesmírně frustrující, že se ve vesnici nenajde nikdo, kdo by řekl: "Sousedi, stop! Tohle nesmíme dovolit." Bohužel to neudělá ani starosta, který je v podstatě hodný člověk, ale nenajde v sobě dostatečnou odvahu, aby krutému zacházení dokázal zabránit.

Mezi těmi, kteří se vyhánění přímo účastní, pak najdeme vyložené sadisty, zrůdy, které jen čekají na příležitost, aby se jejich zrůdnost mohla projevit, ale i lidi, od nichž bychom takové jednání vůbec nepředpokládali. Ti jsou motivovaní buď ryzí potřebou přežít, nebo touhou vytěžit ze situace maximum. Určitě ale filmem nechci vzbuzovat dojem, že se všichni Češi k Němcům zachovali odpudivým způsobem. Ve vesnici sousedící s Tuští se třeba ve stejné době objevil člověk z Brna, který se sebral, jel do pohraničí podobným událostem zabraňovat a zachránil asi 200 lidí. V samotné Tušti se ale bohužel žádný takový hrdina nenašel.

Mně osobně v paměti nejvíc utkvěla postava Josefa, který se přižení do židovské rodiny, jako jediný se po válce vrátí z koncentračního tábora a začne se ke svým sousedům chovat dost podobně, jako se k němu chovali nacisté. Nejdřív jsem s ním soucítil, ale pak se mi pohled na něj úplně obrátil.

Ano, postava, kterou hraje Csongor Kassai, projde asi nejzajímavějším přerodem. Josef Pachl přišel do vesnice jako bezzemek a ještě k tomu komunista, což jeho sousedy iritovalo, a měli k němu proto lehce odmítavý postoj. Když mu fašismus zlikvidoval skoro celou rodinu, začal se mstít a stal se z něj někdo jiný, než kým byl předtím. Vyznává princip kolektivní viny, který je třeba ze zásady odmítat. Každou lidskou bytost musíme posuzovat zvlášť, a ne podle toho, jestli je Němcem nebo Čechem.

Podařilo se podle vás české společnosti se s tématem vystěhování Němců vypořádat?

Na racionální úrovni se ten problém, myslím, vyřešil. Václav Havel udělal se svou politikou smíření s Německem výborný první krok, dal jasný signál, že je třeba o poválečných událostech mluvit, a následná Česko-německá deklarace nám pomohla s německými sousedy opět vybudovat dobré politické vztahy. Na druhou stranu se mi zdá, že po emoční stránce u nás mnoho lidí otázku vyhnání Němců zpracovanou nemá, což byl taky důvod, proč mělo smysl Krajinu ve stínu natočit.

Když jsem se před nedávnem jel do Tušti podívat při příležitosti 75. výročí odsunu, mnoho místních se pietního aktu nezúčastnilo. Chápu, že to pro ně může být těžké, protože se na vyhnání mohli podílet jejich předci. Někdy je ale nutné pravdě pohlédnout do očí, přestat o ní mlčet, aby dál nehnila v kolektivním nevědomí. Teprve pak se totiž lidé mohou pohnout dál. Když jsem si navíc před natáčením pročítal knihu Jiřího Padevěta Krvavé léto 1945, zjistil jsem, že našemu příběhu je v té tlusté publikaci věnovaná jen půlstránečka. To si potom uvědomíte, jak obrovské rozměry musel odsun Němců mít.

Čím si vysvětlujete, že kapitola odsunu Němců vyvolává v Česku stále jistou kontroverzi a že například vzpomínkové akce s cílem vzájemného smíření bývají částí politiků i veřejnosti označované za zbytečnost?

Myslím, že jde o mýtus nevinnosti. Člověk, který uvažuje bez vědomí hlubších souvislostí, snadno propadne iluzi, že my jsme nevinní, že vinu nesou všichni ostatní. Je to infantilní psychologická reakce nedospělého jedince a mnohdy se týká i celých společností. Část obyvatel pak vyznává pomstu, je přesvědčená, že když nám Němci ublížili, dostali, co si zasloužili. Jsou tu ale i lidé vyšší duševní úrovně, kteří pomstu nevnímají jako legitimní řešení, a naopak se pokoušejí pochopit taky perspektivu druhé strany.

Zatímco Německo se už po válce zvládlo ze svého fašismu vyléčit, my si v sobě následkem komunismu pořád neseme civilizační zpoždění. Film, o kterém mluvíme, měl podle mě vzniknout hned zkraje 90. let. To bychom pak 30 let po revoluci neřešili, jestli jeho téma není kontroverzní. Mně nijak kontroverzní nepřipadá, protože jsem bytostně přesvědčený, že se věci mají ukazovat takové, jaké jsou, v celé své problematičnosti, a že je nesmíme nijak zlehčovat.

O Krajině ve stínu říkáte, že přestože jde o historický film, jeho téma se dá vztáhnout i k současnosti. V čem?

Každý z nás si může představit, jak by reagoval, kdybychom se do podobně těžkých situací dostali dnes. Zkoumání toho, jak se lidé v mezních situacích chovají, nám může sloužit jako duševní trénink pro případ, že bychom se v nich sami ocitli. Nedělám si iluze, že to, co vidíme ve filmu, by se nemohlo opakovat.

Krajinou ve stínu se snažím tak trochu nabourat mýtus, že obyčejný člověk je vždycky ten hodný, mýtus, na kterém byl založený celý komunismus. To je omyl. Takzvaný obyčejný člověk totiž často jedná jen za účelem přežití, bez vědomí širších souvislostí. Měli bychom proto stavět do popředí člověka, který dokáže překonávat svoje sobectví a pozvedávat sám sebe k vyšším ideálům. Tímto způsobem se tvoří elita, která je pak schopná udržet společenský smír.

Bohdan Sláma (53)

Bohdan Sláma režisér
  • Vystudoval stavební fakultu na Českém vysokém učení technickém a následně absolvoval ještě studium katedry režie na FAMU, kterou dnes vede.
  • Inspirovaný filmaři československé nové vlny v roce 2001 natočil svůj celovečerní debut Divoké včely, se kterým získal ocenění na festivalech v Rotterdamu nebo v San Franciscu.
  • Prostředí českého maloměsta a venkova se věnoval i ve filmu Štěstí ověnčeném sedmi Českými lvy, a v dramatech Venkovský učitel a Čtyři slunce.
  • Se snímkem Bába z ledu, který na Českých lvech proměnil šest nominací, se v roce 2017 ucházel také o nominaci na Oscara za cizojazyčný film.

Na závěr bych se rád dotkl ještě vašeho dosud nerealizovaného projektu Švejk. Co vás na adaptaci Haškova románu láká? Dá se k němu po divákům důvěrně známém filmu s Rudolfem Hrušínským přistoupit jinak?

Bude to znít drze, ale pro většinu lidí Švejka ztělesňuje právě vámi zmiňovaný film a jen málokdo četl knihu. Adaptace režiséra Karla Steklého nastavila obecně přijímanou interpretaci Haškova románu, se kterou nemůžu souhlasit. Vnímám Švejka jako revoltní postavu, která ukazuje na hloupost okolního světa, pomocí podvratných akcí se celé té hrůze kolem vysmívá. Proto bych chtěl Švejka natočit takového, jaký byl sám Hašek, jako člověka, který se světem hraje hru. Hašek miloval, když mohl lidi dostávat do situací, které je vyváděly z míry, a tahle energie je přítomná i v jeho románu.

Rád bych Švejka zpracoval jako realistický obraz velmi krutých událostí, které se kolem dějí, a jako portrét člověka, který je sice bezbranný, ale jeho moc spočívá v tom, že si z nich může udělat srandu. Film Karla Steklého podle mě těžkost událostí, které Hašek vykresluje, úplně míjí, chybí mu realističnost, dělá ze Švejka jen karikaturu. Pro mě Švejk představuje skutečně světovou literární figuru na úrovni Dona Quijota, postavu, ke které se čtenáři budou ještě dlouhé roky vracet, protože je opředená tajemstvím.

Švejk bývá zároveň často interpretovaný jako obraz české mentality. Co si o tomhle výkladu myslíte?

Myslím, že to je naprostý omyl. Sám Hašek v předmluvě ke druhému vydání zmiňoval, že v hospodě zaslechl větu: "Ten je blbý jako Švejk." Psal, že o své postavě přemýšlel úplně jinak, ale ať ji lidé chápou, jak chtějí. V tom spočívá genialita Haškova románu, každý si ho může vysvětlovat po svém. Pro mě Švejk není jenom hedonistický blbec. To je pouze maska, se kterou si hraje, způsob jeho obrany. Ve skutečnosti je Švejk nejchytřejší ze všech.

Jaké šance teď dáváte tomu, že svého Švejka dotáhnete do zdárného konce?

Natočit výpravný protiválečný film je velmi nákladné, takže by bylo zapotřebí sehnat peníze i od zahraničních koproducentů. S producentem Tomášem Hoffmanem jsme se domnívali, že by o látku mohli mít zájem v Německu, Rakousku, Maďarsku nebo na Ukrajině, což jsou všechno země, k nimž se román vztahuje. Zatím se nám ale potřebné finance nepodařilo dát dohromady.

Podívejte se, co na film Krajina ve stínu říká kritik Kamil Fila:

Černobílé drama režiséra Bohdana Slámy zakončilo Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. “Je o něco lepší než Nabarvené ptáče," tvrdí kritik Fila. | Video: Kamil Fila, Tomáš Stejskal, Blahoslav Baťa
 

Právě se děje

před 23 minutami

V bavorských Alpách našli záchranáři mrtvého Čecha

Pátrací oddíly horské služby, policie a hasičů našly dnes dopoledne v bavorských Alpách v okrese Garmisch-Partenkirchen mrtvého 51letého českého horolezce, který byl od neděle nezvěstný. Informovala o tom dnes podle agentury DPA policie. Tělo záchranáři našli mezi vrcholy Klammspitze a Brunnenkopf v nadmořské výšce 1550 metrů.

Policie dostala v noci z neděle na pondělí hlášení, že se český horolezec nevrátil z túry. Na pátrání se kvůli komplikovanému terénu kromě horských záchranářů podílel i hasičský dron a dva policejní vrtulníky. Dohromady se do pátrání zapojilo 23 mužů.

Policie zatím neví, jak horolezec zahynul, a nyní případ vyšetřuje. Muž nebyl k zastižení na telefonu od nedělních 15:45. Svůj osobní automobil nechal zaparkovaný v lokalitě Sägertal.

Další zprávy