Čtyřicetiletý brazilský režisér Alejandro Landes ve svém druhém celovečerním hraném filmu Monos vypráví o skupině teenagerských partyzánských vojáků, kteří v jihoamerických horách a džungli drží jako rukojmí zahraniční doktorku, unesenou jejich jednotkami.
Skupina mladých lidí s přezdívkami jako Rambo, Bum Bum nebo Vlk tvoří sevřenou malou komunitu mimo civilizaci. Napětí mezi jejími členy, boj o moc i tlak zvenčí utvářejí příběh o smývání civilizačních znaků.
Festivalový průlom
Monos se stali Landesovým průlomem na světových festivalech. Film získal zvláštní uznání poroty na americkém Sundance, uvedlo ho Berlinale, vyhrál Londýnský filmový festival a mnoho dalších - jak v Jižní Americe, tak v Evropě a Severní Americe. V Česku ho promítl karlovarský festival.
To vše díky intenzitě obrazu, která však na diváka dýchne i nyní z malých obrazovek. Hlavními přednostmi tu jsou intenzivní práce s audiovizuálním potenciálem krajiny, hudba a kamera. Režisér vsadil na spolupráci s nizozemským kameramanem Jasperem Wolfem a také s britskou hvězdou experimentálního popu Micou Levi.
Wolf snímá dění kolem kolumbijských rebelů s převahou celků, aby vyzbrojené náctileté vojáky ukázal jako součást okolního prostředí jinak skoro prostého lidí. Dává velký prostor přírodě, ale nesnaží se její krásu zneužívat. Spíš zdůrazňuje divokost.
Mica Levi se proslavila koncem první dekády nového tisíciletí ve své kapele Micachu and The Shapes, v poslední době ale její inovativní i náladotvornou hudbu čím dál častěji využívají filmaři. Například Chilan Pablo Larraín ve svém prvním anglicky mluveném snímku Jackie, dále režisér Jonathan Glazer ve sci-fi Pod kůží anebo Steve McQueen v cyklu filmů Sekerka. Její hudba - podle režiséra Landese ve výsledném sestřihu dokresluje 22 minut z celkových 98 minut filmu - vystupuje z Monos jako výrazný osten a zneklidňuje.
Spolupráce těchto tvůrců staví na exotických lokacích i důkladném producentském zázemí - v titulcích najdeme hned 30 producentů, kteří se projektu různou měrou účastnili.
Přenést živly na diváka
Mezi ostatními festivalovými filmy Monos vyčnívají snahou dát živlům co nejpřímější prostor k ataku na diváka. Zpočátku skupinu rebelů vidíme vysoko v horách, obklopenou takřka jen mraky. Základny povstalců i armády, boje a města jsou kdesi dole v údolích.
Rituály i pitky mladých partyzánů se odehrávají okolo ohňů, jejichž plameny se odrážejí ve špinavých tvářích. Po úvodní dvacetiminutovce však přichází první zvrat. Je prolita krev. Později musí skupina sestoupit do nového útočiště v džungli. Tam dominuje bahnitá země s bujnou vegetací a dravá voda. Sestava čtyř živlů je tak kompletní.
Monos jsou v jistém smyslu protikladem filmů, jako byl například Návrat, průlomové dílo Rusa Andreje Zvjaginceva - také snímek založený na živlech, promítající je do malého společenství, v tomto případě rodiny. Monos ale nerozvíjejí koncept živlů filozoficky, útočí na diváka jejich audiovizuální bezprostředností.
Jako by režisér Landes vycházel z reálných podmínek jihoamerických společností k tomu, aby napodobil vědecké experimenty se skupinami osob uzavřenými v laboratorním prostředí. Ty mají své dějiny filmových zpracování, například Stanfordský vězeňský experiment inspiroval Olivera Hirschbiegela ke snímku Experiment.
Monos se však vyznačují nedospělými hrdiny a silou jihoamerické přírody. Není to primitivistický snímek, ale pečlivě vystavěný pokus o přenos animálního pocitu skrze kinematografii na diváka. Ve věcech sexu a násilí je film při vší snaze o bezprostřednost pozoruhodně neexplicitní a opatrný.
Čeká v civilizaci něco lepšího?
Nejsilnější jsou Monos nápady a impulzy, které diváka přimějí přemýšlet o dalších souvislostech. Například když ke skupině dolehnou ozvuky civilizace. Znějí bizarně, jako když uprostřed džungle zaslechneme komentář televizního dokumentu o německém Bonnu, rodišti Ludwiga van Beethovena a gumových medvídků.
Pudová podstata člověka je nebezpečná, vrtkavá, mocenská. Ale jsou komplexní civilizační struktury a jejich kontrolní mechanismy lepší?
Můžeme akcentovat spíš intenzitu filmového obrazu Monos, tedy pozitiva, nebo se ptát, zda nemohl Landes se svým týmem jít v tématu hlouběji než k působivým obrazům přírody a dospívajícího temperamentu zahnaného na okraj civilizace, to znamená nabídnout konkrétnější závěry.
Jména Alejandra Landese i kameramana Jaspera Wolfa - společně i odděleně - ale brzy bude skoro jistě možné najít u dalších snímků. Klidně i velkých koprodukčních nebo hollywoodských.
