reklama
 
 

Recenze: Jackie otravuje a nudí. Film nezachrání ani oscarové snahy Natalie Portmanové

1. 2. 2017
Jackie - trailer | Video: Aerofilms |  02:20
Filmový portrét Jackie Kennedyové v podání Natalie Portmanové nahlíží do zákulisí Bílého domu po atentátu na 35. prezidenta Spojených států amerických. „Jackie je chladná, depresivní a atmosférická studie posttraumatického chování, hraničící chvílemi s až exploatačním nakládáním s emocemi,“ píše v recenzi Jan Gregor.
Doporučujeme

Americká filmová akademie miluje, když se hollywoodští herci a herečky převtělují do známých historických osobností. Dokážete napodobit gesta, mimiku a dikci někoho takového, jako je Margaret Thatcherová, a máte Oscara v kapse, i kdybyste se nejmenovala Meryl Streepová.

Letošní sezona filmových cen nabízí v tomto ohledu jednu klíčovou otázku: budou Natalii Portmanové stačit hodiny tréninku akcentu a sledování dobových videí k tomu, aby si coby inkarnace Jackie Kennedyové odnesla domů nejslavnější filmovou sošku? Dost možná to letos bude výjimka potvrzující pravidlo a Natalie bez ohledu na kvalitu konkurentek odejde s prázdnou.

Pokud se tak stane, bude za to Natalie Portmanová vděčit dvěma věcem. Sama sobě a samotnému filmu Pabla Larraína, který ji svou povahou od oscarové slávy vzdaluje. Jackie Kennedyová je jednou z ikon americké veřejné sféry druhé poloviny dvacátého století a chilský režisér společně se scenáristou Noahem Oppenheimem její obraz poměrně nekompromisně dekonstruuje.

Sám název Jackie může mylně nalákat do kin spoustu diváků, čekajících, že se na plátně bude rekonstruovat košatý osud bývalé první dámy. Larraín se ale soustředí prakticky hlavně jen na několik dnů z jejího života, rámovaných atentátem v Dallasu a pohřbem JFK.

Tvůrci to nijak neulehčují divákům, kteří nejsou pamětníky a kteří si dané tragické události nejsou schopni zařadit do kontextu. Některým postavám snímku, odehrávajícího se povětšinou poměrně klaustrofobně v chodbách Bílého domu nebo na palubě Air Force One, nakonec jejich dějinnou roli přiřadí i laik: poznáme nastupujícího prezidenta Lyndona Johnsona a jeho paní (John Caroll Lynch a Beth Grant) nebo Johnova bratra Roberta (Peter Skarsgard) v lehce nanicovatém ztvárnění.

Jako by se celý film, rámovaný Jackiiným setkáním s novinářem pár týdnů po vraždě a přeskakující volně mezi různými časovými pásmy, odehrával v jakémsi limbu. Je nasnímaný kameramanem Stéphanem Fontainem v chladných tónech a v záběrech, které často trvají o pár vteřin déle, než jsme zvyklí. Melancholickému a skoro až úzkostnému vyznění napomáhají významnou měrou také disharmonické smyčce experimentální hudebnice jménem Mica Levi, která si patrně právem spolu s Portmanovou a kostýmy vysloužila jednu ze tří oscarových nominací filmu. Soundtrack vyvádí svou drásavosti diváka nejednou z komfortní zóny, což je určitě efekt, o nějž Larraínovi šlo.

Jackie je chladná, depresivní a atmosférická studie posttraumatického chování, hraničící chvílemi s až exploatačním nakládáním s emocemi. V polodetailech a detailech sledujeme Portmanovou, jak se vyrovnává se žalem, ale jak mu zároveň nedovoluje naplno propuknout. Je toho přece tolik, co je potřeba před odchodem z Bílého domu udělat. Především zařídit přes protesty tajných služeb co nejspektakulárnější pohřeb s velkým průvodem. A pak taky začít pracovat na odkazu svého manžela coby člena dynastie, která svým významem vstoupí do dějin.

To je pravděpodobně hlavní dějový motiv filmu, který jinak žádné spojující téma nemá. Jen tak meandruje v zátokách zármutku způsobeného šokem z atentátu. Hlavní aktérka je posedlá tím, že si nemůže dovolit smutnit intimně, ale že musí pohlídat, aby se adekvátně smutnilo na státní úrovni.

Herecká kreace Portmanové je zvláštní a dává člověku prostor zamyslet se nad různými vrstvami autenticity a neautenticity. Její Jackie Kennedyová skvěle imituje svůj předobraz z televizní reportáže o soukromí Kennedyů v Bílém domě z roku 1961, jejíž ukázky se ve filmu přímo objevují. Opravdová Jackie umí text a hlídá si gesta, ale působí před kamerami docela křečovitě. Portmanová se snaží hrát civilně, ale z té televizní manýry Kennedyové v jejím výkonu zůstává víc, než by se slušelo. Možná je u ikony velikosti Jackie těžké najít hranici mezi pózou a přirozeností a tenhle film to rafinovaně tematizuje.

Přes svůj melodramatický potenciál ale Larraínův film vůbec nebere za srdce. Velmi zajímavě natočený pohled za opony dějin uspokojí možná cinefily po formální stránce, občas ale přes veškerou oscarovou snahu Natalie Portmanové svou chladností a jistou nabubřelostí prachobyčejně otravuje a nudí.

Hodnocení: 70 %

autor: Jan Gregor

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama