Akademie dala přednost režisérem Thomasem Vinterbergem natočené nebezpečně zábavné a věčné hře s alkoholem před možná o trochu vážnějším experimentem filmaře Jana Komasy: pokusem projít si na vlastním těle Kristovou cestou utrpení.
"Člověk musí být pořád opilý. V tom je celý vtip - toť jediná otázka. Abyste necítili, jak hrůzné břímě času láme vám bedra a sráží vás k zemi, musíte se ustavičně opíjet," napsal ve své nejslavnější básni v próze Francouz Charles Baudelaire.
Text zakončil známou výzvou, která je téměř programem moderního světa: "Nechcete-li být nevolníky a mučedníky času, opíjejte se, neustále se opíjejte! Vínem, poezií, ctností - čím vám je libo!"
Jedenapadesátiletý dánský režisér Thomas Vinterberg, spoluzakladatel hnutí Dogme 95, vzal Baudelairovu báseň nejprve v doslovném prvním plánu. V jeho filmu Chlast opíjení roste z nudy, ostatně jako krize moderního lidství.
Alkohol v přiměřené dávce nudu rozsvítí, přebije, jenže jakmile se překročí únosná mez, což se nakonec stane vždy, začíná se rychle stmívat. Všichni vědí, že s alkoholem lze zažít často neuvěřitelné a úžasné věci (zvenku to tak jistě nevypadá, ale to je chyba těch, kteří právě nepijí), avšak jakmile nad člověkem převezme kontrolu, je po legraci.
Vinterberg tento proces vtipně předvádí, ale aby trapně nekázal, film končí právě až baudelairovskou oslavou opíjení jako jistého protestu proti nudě a marného pokusu vznášet se ke hvězdám na vlně věčného mládí.
Chlast, v západních kinech uváděný pod názvem Another Round, tedy "další runda", zůstává chycen v kruhu nudy. Podobá se touze, kterou nikdy nemůžeme naplnit, přesto jsme odsouzeni k jejímu neustálému naplňování. Nudy se také nelze jen tak zbavit. Ozve se, kdykoliv se ji pokusíme zahnat. Vykopne dveře a přihlásí se o "svůj čas", jako v nějaké české pohádce. V době uzávěr i v časech úplné otevřenosti.
Vinterberg ironicky vykresluje lidský děs ze stáří a nudy, ale nenachází jinou odpověď než opíjení. Upřímně řečeno: v moderním rámci snad ani žádná neexistuje. Nakonec to ale není tak strašné, stačí na sociálních sítích číst statusy stárnoucích mladých lidí, kteří se stále častěji dojímají vznešenými obrazy přírody a kultury, těmi nejobyčejnějšími věcmi. Sentimentálně až kýčovitě se opíjejí pouhou existencí, která, jak se zdá z toho ohromujícího množství podobných příspěvků, se nikdy neokouká, nikdy nenudí.
Nábožensko-vědecký etik Marek Orko Vácha by se mohl donekonečna rozčilovat nad tím, že všechna ta selfíčka v mobilech a na netu jsou narcistní a zvrácená. Ano, jsou, ale je to také výraz opilosti z existence, na níž jako na droze, na specifickém druhu "chlastu", ujíždí nejvíce lidí pozdně moderních společností. Baudelairovská civilizace par excellence.
To druhý nominovaný film Corpus Christi polského režiséra Jana Komasy si hraje s prázdnotou jiného typu: s vyprázdněním religiozity a aktivního vztahu k Bohu, který snad může být bariérou proti moderní nudě, protože Boha přece nelze brát stejně relaxačně jako fitcentrum, badminton, únikové hry nebo alkoholový večírek.
Jenže tak to není, víra se jeví jako náhražka alkoholu, opíjení jiného typu a vykoupení času, který je konzumován stejně úmorně a nudně. Hrdina filmu, jenž se shodou náhod na chvíli stane falešným farářem, problematizuje hranici mezi falešností a opravdovostí víry. A oživuje ji na vlastním těle.
Nápodoba Krista a jeho cesty musí být úplná, nejen symbolická, tak jako není jen symbolická takzvaná transsubstanciace oplatky, chleba a vína v tělo a krev Páně. Jak něčím pevným vyplnit prázdnotu existenciální nudy, když se člověk bojí nasadit sama sebe naplno, včetně tělesné schrány? Jak najít věčnost, když se bojíme objevování času ve světě nudy?
To, že víra bolí jako kdysi tělo Krista, předvádí režisér Komasa bez patosu. Je v tom takřka bezohledný, přesto jeho film sugestivně vtahuje, až mámí. Opíjet se samozřejmě lze i tady, ale nanejvýš filmovostí, tedy schopností kinematografie přenášet něco takového jako zázrak proměny. Není to ve filmu samém, nýbrž v "umění filmu", které režisér ovládá dokonale.
Covidová Evropa roku 2020 dala na Evropských filmových cenách přednost lehce pichlavému ironickému opíjení pro radost před vážným padáním do sebe. Máme tak před sebou dvě tváře společností pozdní modernity, které vědí, že zábava trochu vázne a opíjení není nekonečné, takže by to chtělo něco silnějšího, mocnějšího. Jenže mají-li lidé udělat krok k sobě, rychle zjistí, že za nějakou pochybnou utopii ta příšerná bolest nestojí.
Žádný strach, to je jen takové povzdechnutí. Předtím než se na závěr řekne: Filmy jsou oba výborné. Nalévejte!
