Po úspěchu na festivalu v Cannes, kde v květnu vyhrál sekci Týden kritiky, lze nyní nejlepší animovaný snímek roku vidět také na Netflixu. A celovečerní debut pětačtyřicetiletého Francouze Jérémyho Clapina svou originalitou i emočním nábojem bezesporu patří na přední příčky žebříčků. Bez ohledu na žánr.
Paralelně s poutí ruky za ztraceným tělem se odvíjí příběh mladého, nesmělého, sotva dospělého hocha Naoufela, kterému tragédie zpřetrhala sny o klavírní virtuozitě i kosmonautském povolání. A do třetice se snímkem prolínají nenápadné černobílé sekvence z minulosti, v nichž často stačí pouhé bzučení mouchy, aby diváky přikovalo do křesel.
Clapin sleduje vnitřní nejistoty i první lásky, přičemž střípky z minulosti hrdinů precizně skládá do jímavého celku. Už v této podobě by se film směle mohl řadit k nejsilnějším nezávislým dramatům. Ale právě spojení s výboji imaginace v podobě nezvyklého pětiprstého hrdiny činí ze snímku Kde je moje tělo? výjimečný počin.
Useknutá ruka je nejen symbolem a metaforou pro hledání vlastní úplnosti a celistvosti, ale také plnokrevným hrdinou. Při soubojích s hejnem krys mezi kolejemi pařížského metra divák ani nedutá. Přitom ze sebe ještě ani nezvládl setřást sílu úvodní scény, během níž ruka uniká z nemocniční lednice a v takřka hororově surrealistickém výjevu se jako obří pavouk plazí po jiných orgánech.
Až časem se ale vrstvy Clapinova snímku začnou na sebe nabalovat natolik, že vznikne ucelený obraz smutného světa, jehož přesné kontury si při sledování musíme skládat sami. Málokdy se vidí animovaný film, který by působil takřka na všechny smysly, tedy nejen obrazem a zvukem. Lze si ho takřka osahat, možná i proto, že jeden z hlavních protagonistů - nemaje očí ani uší - vše vnímá právě prsty.
Ta ruka je pozorovatel, ale vlastně také vypravěč, byť neřekne jediné slovo. Čistě výběrem míst, na která se podívá, divákům říká leccos o okolním světě. A například scéna, v níž miminku donese do postýlky vypadlý dudlík a kdy se malá nevinná ruka na okamžik dotkne té velké, patří k emočně nejsilnějším scénám za poslední dobu.
Mladík Naoufel se zase ke světu hodně vztahuje pomocí zvuků a hudby, už coby kluk si neustále něco nahrával.
V klíčové pasáži filmu se jeho nahrávky podílejí na citově zdrcující a zároveň napínavé montáži minulosti s přítomností, kde obě roviny spojuje jenom zvuk. Se svou budoucí láskou se Naoufel pro změnu seznámí pomocí domovního interkomu, on ani diváci dlouho neznají víc než její hlas.
Snímek Kde je moje tělo? je plný originálních nápadů, které však neslouží odtažitým hrátkám či experimentům s žánrem animovaného filmu. Naopak posilují ponor do děje a vnitřní náboj díla, které se bezesporu řadí k nejlepším kresleným titulům celé dekády.
I díky tomuto filmu se Netflix nedávno stal favoritem na nejznámější animační ceny Annie Awards, kde s 37 nominacemi dokonce předčil studio Disney - to může získat jenom 28 cen. K tomu se nedávno přidružila i nominace Kde je moje tělo? na Zlatý glóbus.
Vedle animátora a režiséra Clapina se na úspěchu výrazně podílel i autor knižní předlohy a spoluscenárista Guillaume Laurant, zkušený osmapadesátiletý scenárista filmů Jeana-Pierra Jeuneta, nejen známé Amélie z Montmartru, ale také dřívějšího Města ztracených dětí. Je to tvůrce temně surrealistické představivosti i citu pro civilní drobnosti.
Právě spojení zjitřené symboliky a vizuality s nenápadným, posmutnělým, obyčejným světem dělá z Kde je moje tělo? bezprecedentní dílo, které se zaryje hluboko pod kůži. Během 81 minut divák zažije tři filmy v jednom. A každý disponuje silou, která má sama o sobě moc předčit většinu ostatních audiovizuálních zážitků poslední doby.
Dohromady jde o křehký tvar, v němž vedle samoty, tragédie a neštěstí má prostor i naděje.
Zkrátka jde o zážitek, který se nedá někde koupit takříkajíc za pět prstů. Ale pomocí pouhých pěti prstů dovede rozehrát vnitřní klaviatury v každém. Doznívat budou dlouho.
Kde je moje tělo?
Režie: Jérémy Clapin
Netflix, k vidění od 29. listopadu.
