Přes všechny neurózy, které předvádí na plátně, však Allen rád připomíná, že členové jeho rodiny se dožívají vysokého věku. Oba jeho rodiče žili ještě dlouho po devadesátce. "Ostatně jsou horší věci než smrt, třeba strávit večer s pojišťovákem," napsal jednou.
V minulosti prohlásil, že by klidně mohl točit třeba do svých 96 let. "Pokud mi vydrží zdraví a lidé budou chtít mé filmy financovat, proč ne? Není to jaderná fyzika. Není to zas taková námaha. Je to jeden film za rok," pokrčil rameny.
Jeho dvorní překladatelka do češtiny Dana Hábová na něm nejvíc oceňuje inteligentní humor, absenci kýče, patosu a frází, které umí shodit, třeba když řekl, že láska je hluboká a sex je jen pár centimetrů. "A také smutek z pomíjivosti a pošetilosti života, který je v mnoha jeho filmech obsažen," napsala Hábová pro Lidové noviny.
Ve svých dílech se newyorský patriot zabývá složitostí mezilidských vztahů a vysmívá se pseudointelektuálům nebo přemíře psychoanalýzy. Za svou tvorbu získal několik cen americké akademie, ani pro jednoho Oscara si však nepřišel.
Když měl vysvětlit svou nechuť k přebírání cen, Allen citoval komika Groucha Marxe, jenž řekl: "Nikdy bych nechtěl patřit k žádnému klubu, jehož členem by byl někdo jako já." Jindy režisér prohlásil, že nechce žít "navěky v srdcích mých spoluobčanů, chci žít ve svém bytě".
Allen obdržel Oscary za scénáře filmů Hana a její sestry, který vypráví o třech sestrách žijících v centru Manhattanu a řešících své milostné, rodinné i vztahové problémy, a novějšího Půlnoc v Paříži s motivem cestování v čase.
Dvě sošky má také za scénář a režii Annie Hallové z roku 1977. Ani tehdy si pro ně nepřišel. Před ceremoniálem dal přednost hře na klarinet ve svém oblíbeném newyorském baru, kde se již desítky let každé pondělí schází s orchestrem nazvaným New Orleans Jazz-Band, aby se věnoval své oblíbené hudbě: jazzu.
Jak sám poznamenal v jednom rozhovoru, kdyby býval měl více talentu, nestal by se filmařem, ale jazzmanem. Jako hudebníka ostatně Allena slyšeli i Češi, s kapelou roku 2008 vystoupil v pražském Kongresovém centru. Při té příležitosti se viděl také s prezidentem Václavem Klausem nebo režisérem Jiřím Menzelem.
Až do druhé poloviny 80. let minulého století se Allenovy filmy v někdejším Československu oficiálně nepromítaly, přestože Dana Hábová je začala tlumočit na projekcích již v předešlé dekádě. O filmařovu popularitu se pak do značné míry zasloužila Česká televize, když počátkem 90. let minulého století právě s titulky od Hábové uvedla jeho filmy od rané tvorby po novější tituly. Na začátku právě končící dekády pak kompletní kolekce jeho filmů začala vycházet na DVD.
Čeští čtenáři také mohou znát Allenovy povídky, jejichž výběr vyšel pod názvem Vedlejší příznaky v překladu Michaela Žantovského. Ten kdysi o Allenovi napsal monografii, nyní překládá jeho letošní autobiografii, kterou v březnu 2021 vydá nakladatelství Argo.
Žantovský byl rovněž u někdejšího setkání Allena s tehdejším českým prezidentem Václavem Havlem na začátku 90. let minulého století. "Bylo to jedno z nejtrapnějších setkání, jaká jsem organizoval. Havel nevěděl nic o Woodym Allenovi. Woody Allen nevěděl nic o Havlovi. Havel neviděl jeho filmy, Allen neznal jeho hry," shrnul nedávno Žantovský v časopisu Psychologie dnes. "Do toho byli oba od přírody takoví trochu plaší a na první setkání nekomunikativní. Takže jsem to protrpěl jako zvíře. A od té doby jsem ho neviděl. Ale že to je zvláštní druh pavouka, to jsem pochopil i z toho krátkého setkání," dodal.
Woody Allen bavil diváky už odmala. Chlapec z ortodoxní židovské rodiny v newyorském Brooklynu projevoval komediální nadání již jako dítě, později psal humoristické příspěvky, skeče pro televizní pořady nebo jednořádkové vtipy pro noviny, vystupoval jako komik v newyorských nočních klubech. Zvali ho do televizních estrád, jeho monology vyšly také na gramofonových deskách.
Na konci 60. let debutoval na Broadwayi s komedií Zahraj to znovu, Same, kterou později zfilmoval. Broadwayská sláva mu vynesla dost peněz na to, aby si mohl koupit byt s výhledem na Central Park, v němž žije dodnes.
Do světa filmu vstoupil roku 1965 spoluautorstvím scénáře nepříliš úspěšné komedie Co je nového, kočičko?, ve které si sám zahrál po boku Petera O'Toola nebo Petera Sellerse. Již tehdy ztělesňoval titěrného neurotika.
Svůj první film, Seber prachy a zmiz, připravil současně se svou divadelní prvotinou čtyři roky nato.
V 70. letech opakovaně hrál nemotornou "antitezi" romantických hrdinů typu Humphreyho Bogarta, od ztřeštěných komedií se však posunul k romantice nebo autobiograficky laděným snímkům. V nich často hrály důležitou roli motivy nevěry, překvapivé náhody, vztah racionality a iracionality nebo cynické zkoumání faktu, že život nemá smysl.
Mnohé jeho snímky mají literární či divadelní kvality, typické jsou pro ně komické situace stojící na přesně napsaných pointách, ironických přirovnáních či sarkasmu.
V 80. letech se inspiroval u velikánů evropské kinematografie v čele s Ingmarem Bergmanem, později jeho snímky začaly získávat pro Allena dnes typický retro nádech. Mnohé jsou úzce svázané s městy, v nichž se odehrávají, nejčastěji s New Yorkem.
Z Allenových filmů jsou možná nejznámější komedie parodující americkou "sexuální revoluci" nazvaná Všechno, co jste chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat), dále drama Manhattan, Annie Hallová nebo Výstřely na Broadwayi. Z novějších pak Match Point na motivy Dostojevského Zločinu a trestu se Scarlett Johanssonovou či Jasmíniny slzy, tragikomedie s Cate Blanchettovou v hlavní roli zhýčkané dámy, která přijde o postavení i peníze.
"Když se Allen v pozdní tvorbě pustil do smutnějších poloh, dokázal vytvořit svá nejpozoruhodnější díla, třeba film Jasmíniny slzy, hlubokou studii ženství i snobství, prostou ironie, zato plnou empatie," napsal v Hospodářských novinách kritik Tomáš Stejskal.
Z domovského New Yorku se filmař v novém tisíciletí vydal natáčet do Barcelony, Paříže či Říma. Vysvětlil to tím, že v Americe cena natáčení příliš vzrostla. Poslední roky pak Allen intenzivně spolupracuje se slavným italským kameramanem, osmdesátiletým Vittoriem Storarem, který nasnímal jeho tři poslední snímky.
Storaro proslul spoluprací s Bernardem Bertoluccim a jednoho Oscara má za Coppolovu Apokalypsu. Při jejich první spolupráci, filmu Café Society z roku 2016, přiměl Allena poprvé natáčet "na digitál" místo na klasickou analogovou kameru.
Filmový svět zásoboval Woody Allen od roku 1982 každý rok novým titulem. Většinou se mu podařilo držet nízké rozpočty a vyhýbat se pozlátkům showbyznysu, od počítání tržeb přes čtení kritik až po toužení po cenách. Drží se některých rutin, například že píše scénář na stroji místo počítače.
"Za ta desetiletí se mi podařilo vyhnout se syndromu hit-propadák," řekl před lety. "Většina filmařů pracuje v rámci tohoto spektra a zažívají plusy i minusy. Prožívají potěšení z velkého hitu, milují ceny, milují večírky, premiéry. Vysoké tržby jim stoupají do hlavy a líbí se jim to. Ale když něco nefunguje, tak mají velmi často problémy získat peníze na další film. Já tenhle problém nikdy neměl," vysvětlil Allen, jehož komerčně nejúspěšnější film Půlnoc v Paříži z roku 2011 celosvětově utržil přes 151 milionů dolarů.
Přestože hercům dopředu nedává scénář a poprvé se s nimi setká na kostýmových zkouškách, vytváří pro ně mimořádné příležitosti. Role v jeho snímcích přinesly Oscary hercům Diane Keatonové, Michaelu Cainovi, Dianne Wiestové a dalším.
Osobní i pracovní život však filmaři poslední dobou stěžuje obnovené obvinění ze sexuálního zneužívání. Kvůli tomu také musel porušit dlouholetou tradici, kdy každý rok natočil jeden film. Platit to přestalo předloni, kdy snímek nazvaný Deštivý den v New Yorku sice dokončil, uvést ho ale mohl až o rok později. Právě tehdy Allena znovu dohnalo obnovené obvinění ze zneužití jeho dcery Dylan.
Sám vinu popírá. Dylanina matka, herečka Mia Farrowová, jej z činu obvinila už roku 1992, kdy v jeho bytě našla fotografické akty své adoptivní dcery Soon-Yi. Krátce nato filmaře nařkla z obtěžování jejich tehdy sedmileté dcery Dylan, jež se ale neprokázalo. Soud přesto o tři roky později svěřil péči o jejich tři společné děti Farrowové.
Po skandálu s domnělým zneužíváním Allen již koncem léta 1992 přiznal intimní vztah se Soon-Yi, s níž se v prosinci 1997 oženil v Benátkách. Mají dvě děti a žijí spolu dodnes.
Nově zveřejnila Dylan Farrowová článek v deníku Los Angeles Times koncem roku 2017, na základě toho bylo v USA uvedení Allenova nového filmu zrušeno. Nakonec ho distribuovaly nezávislé firmy převážně v zahraničí. Deštivý den v New Yorku tak i Češi viděli v kinech dřív než Američané.
Podobné problémy měl Allen se svými letošními paměťmi nazvanými Apropos of Nothing (Mimochodem). Původně je mělo vydat nakladatelství Hachette, proti vydání se ale vyslovila jak Dylan Farrowová, tak Allenův syn Ronan. Nakonec knihu zveřejnilo nezávislé americké nakladatelství Arcade Publishing.
Nejnověji Allen se španělskou produkční společností Mediapro letos v létě natočil v San Sebastiánu svůj dosud poslední film, Festival pana Rifkina. Pokud to dovolí protiepidemická opatření, do českých kin by jej koncem ledna 2021 měl uvést Bioscop.
Roku 2008 si Allen poprvé vyzkoušel operní režii v Los Angeles, předloni pak v milánské La Scale režíroval Pucciniho operu Gianni Schicchi. "Jsem aktivní člověk. Jsem šťastný, že jsem si mohl dopřát pauzu od filmů, abych mohl uvést Pucciniho operu v divadle, jako je La Scala," řekl.
Před čtyřmi lety také Allen natočil svůj první seriál. Jmenuje se Crisis in Six Scenes, čítá šest epizod a zaplatil ho Amazon. U této příležitosti po dlouhé době obsadil sám sebe do hlavní role.
