Začal festival lidskoprávních dokumentů Jeden svět. Za cíl si klade upozorňovat na dění ve světě a problémy, jimž čelí společnost i jedinci. Letošní mezinárodní soutěže se účastní dvanáct snímků různorodých jak tematicky, tak i svým zpracováním.
Přesto v nich najdeme několik styčných bodů. Předně upozorňují na témata vzdálená "typickém Čechovi". Pořadatelé se tak možná snaží směrovat pozornost diváků mimo sebe sama. Geograficky nejblíž k zdejšímu prostředí má polské Přijímání, v němž se čtrnáctiletá dívka stará o autistického bratra a nezodpovědného otce. Sama tato situace se však od života "běžné rodiny" liší natolik, že nemůže sloužit přímo ke ztotožnění, ale poznáváme skrze ni něco nám neznámého.
Druhým filmem relativně blízkým zdejšímu prostředí je skvělý Dobrý pošťák. V něm navštěvujeme místní volby v bulharské vesničce, kde obyvatelé krom vlastní chudoby řeší, jestli mezi sebe přijmou syrské uprchlíky. Jedni by je uvítali a vidí v nich příležitost, jak umírající komunitu oživit novou energií a silou, druzí se cizinců obávají.
Oba snímky spojuje i velmi "filmový" nádech, kdy obzvlášť Dobrý pošťák evokuje spíš dojem fikčního vyprávění. Hemžení v rozhádané vesnici by skvěle pasovalo klidně do Formanovy tvorby. Inscenovat v dokumentech scény pak sice může být problematické, ale k žánru patří už od jeho úplných počátků. Záleží na přirozeném začlenění tohoto prvku a smyslu tvůrců pro míru. A na přístupu diváka.
Většina hlavní soutěže se však dostává daleko za hranice Evropy. Nepříliš zajímavé Ukončit válku sleduje dlouhotrvající konflikt v Kolumbii a opatrně nastolený mír, zatímco jeden z favoritů, snímek Není úniku, stráví několik let v Iráku poté, co ho opustily americké jednotky.
Důvod, proč první jmenovaný spíše selhává, zatímco druhý vyvolává intenzivní zážitek, spočívá v samotném přístupu - Ukončit válku vypráví z odstupu, objektivně, a bohužel i proto nevyvolává účast. Jakkoliv to může znít cynicky, "pouze" zobrazit hrůzy války a nerozhodné politiky už je v podstatě klišé. Snímek sice nabízí bohaté množství informací a za svých 100 minut seznámí s konfliktem ze všech možných úhlů, ale těžko říct, jestli mu diváci opravdu vydrží věnovat pozornost.
Proč jsme spoluprací vyrobili právě raketu 🚀? Protože je symbolem lidské fantazie, snů a ambicí. Co na tom, že nevzlétne! #umenispoluprace #jedensvet
Zveřejnil(a) Jeden svět / One World dne 28. Únor 2017
V případě Není úniku dostal kameru do rukou místní doktor, jenž ji s sebou bral po dobu několika let "do práce", kdy objížděl válkou postižené lidi. Tím se drasticky oklešťuje informační rozsah. Nesledujeme generály, jak domlouvají taktiku, ani diplomaty připravující odchod amerických jednotek, ale pouze každodenní situace. V důsledku však takový přístup přináší napětí a dojem autentičnosti.
Návštěvu dalšího konfliktu zprostředkuje i Hissène Habré, tento dokument o přeživších čadské genocidy bohužel nikdy znovu nedosáhne síly jedné ze svých úvodních scén, v níž se v tísnivé, trapné a zdrcující konverzaci střetnou mučený a mučitel, aby jeden neupřímně poprosil o odpuštění, které ten druhý nikdy nechtěl dát. Tahle jedna situace řekne všechno a ještě o kus víc, zbylých 60 minut už jen naplňuje formát celovečerní délky.
Samotná délka bývá problémem mnoha dokumentů, včetně několika vybraných. Málokterá porota by dala hlavní cenu čtyřicetiminutovému snímku, tvůrci tedy mají potřebu za každou cenu naplňovat celovečerní stopáž. Jen málokterý dokument však dokáže obhájit 80 minut. V aktuální hlavní soutěži působí celovečerní délka nejméně přirozeně u Íránského ravu, v němž touží po svobodě projevu dva íránští mladí muži.
Z výběru vyčnívá Perla Afriky, snímek s LGBT tematikou, provázející ugandskou transgender ženu. Jde o nejosobnější film z výběru ve smyslu vyprofilovanosti hlavní hrdinky - jejímu temperamentu podle všeho tvůrčí tým maličko podlehl. Paradoxně vůči překážkám, jimž "Cleo" a její přítel čelí, působí díky její ráznosti snímek vlastně odlehčeně, což ukazuje, jakou sílu může mít charisma.
Ve zbylých filmech už tvůrci pozorují lidstvo s větším odstupem. Plastová Čína a Stroje, oba s nádhernou kamerou, sledují plahočení lidí v nepříznivém industriálním prostředí. Předně u indických Strojů zaujme, že dělníci v továrně nejsou zobrazováni jako chudáci a tvůrci se nepokouší vyvolávat lítost. Pokud dělníci překypují nějakou emocí, tak rozhořčením nad pracovními podmínkami, jimž jsou vystaveni, přičemž si ale zachovávají lidskou důstojnost. Pozitivní je právě to, že Stroje zobrazují funkční (byť ne příjemný) systém se živými bytostmi, ne skanzen.
K tomu mají blíž Básně z Barmy a My jsme počátek lidstva o domorodém kmenu doposud izolovaném od světa. Těžko říct, jestli má být smyslem těchto filmů něco jiného než kochat se nad krásným obrazem a snít sen o ideálním světě "vznešených primitivů". U takových filmů se skvěle rozjímá, ale hůř přemýšlí.
Jeden svět tak nabízí v hlavní soutěži dokumenty od poetických montáží po děsivé výjevy minulosti. Žádný z vybraných dokumentů nevyvádí diváky z jejich vlastní konformní zóny, ale dá se očekávat, že k tomu slouží jiné kategorie. Ta hlavní má být hlavně reprezentativní, což se projevuje jistě i upřednostněním filmů na vysoké technické úrovni, jež si v některých případech nezadají s fikční tvorbou.
