Glosa - Podíváme-li se na seznam plánovaných filmových sci-fi, zjistíme, že mnoho z nich počítá s megalomanskou destrukcí planety Země. Její zničení už není hrozbou určenou ke zvrácení, ale probíhající, nebo již ukončenou skutečností.
Stále ještě můžete do kina vyrazit na Nevědomí s Tomem Cruisem, ale chystá se i Světová válka Z s Bradem Pittem, Po zániku země s Willem Smithem a započítat můžeme i Pacific Rim - Útok na Zemi Guillerma del Tora. Blomkampovo Elysium sice apokalypse nečelí, z celé planety Země v něm ale bude jeden velký slum, zatímco smetánka přežívá na orbitě.
Vlastně snad jediné výrazné aktuální sci-fi s opravdu prosperující lidskou rasou je Star Trek: Do temnoty. I ten si však v trailerech pohrává s myšlenkami totální zkázy. Máme tu co do činění s novým trendem pomalu nastupujícím už několik let?
Začněme ze široka. Celé filmové sci-fi se už víc než desetiletí nachází v permanentní paralýze. Vznikají a vydělávají, nicméně pozice výrazného žánru strhávajícího na sebe pozornost je dávno minulostí. Pokud nepočítáme sequely Matrixu a prequely Star Wars, navazující na zaběhnuté značky, máme tu snad jen dva výrazné kusy s potenciálem zůstat v povědomí - Avatar a Počátek.
Oba snímky jsou ale důkazem, že dnes může být opravdu úspěšné sci-fi, které vlastně od samotného žánru odvádí pozornost.
Počátek využívá technické pomůcky jen jako záminky k narativní hříčce, svůj svět nevysvětluje ani neuvádí do kontextu s naším, jak by se slušelo, vlastně stojí stranou. Avatar si naopak zakládá na obojím, ale četnými environmentálními motivy připomíná v mnohém spíš přírodní fantasy než něco vědeckofantastického.
Žánr, který nestačí
Zdá se, že aby dnes sci-fi film uspěl, nemůže už být "jen sci-fi". Má to svůj důvod - diváci přestali být žánrem fascinováni. Před druhou světovou válkou šlo o čisté zaujetí technologií a pokrokem z jejich principu. Tak vzniklo třeba dodnes ohromující Metropolis.
V polovině minulého století se cíle začaly zdát mnohem konkrétnější. Motorem science fiction se stala studená válka. Ne že by na ni dějově odkazoval každý snímek, obecně ale panovalo přesvědčení, že je nutné udržovat krok. Vyspělost a předbíhání své doby tváří v tvář jasnému nepříteli byla stále prominentní témata, proto žánr slibující překotný vývoj přesně odpovídal dobové poptávce.
Vždy sice platilo, že sci-fi častěji před technologií a neřízeným pokrokem varují, než je vyloženě chválí, ale ať už zobrazovaly utopii, nebo dystopii, fascinaci vzbuzovaly vždy.
Postupně začal tento motor zadrhávat. Lidé se přestali o technologie zajímat, na to se pokrok stal až příliš standardní součástí každodenních životů. Jak slábl strach z válečného konfliktu, přestalo být nezbytné hnát rozvoj kupředu. Každý katalog mobilních telefonů na další čtvrtrok dnes navíc vypadá jako nové sci-fi, už to působí trochu otravně.
I skutečné vesmírné lety začalo v přímých televizních přenosech sledovat stále méně diváků. Zájem se stočil k naší vlastní planetě. Není třeba létat do vesmíru ani cestovat časem - důležitější jsou problémy dneška.
S nohama na Zemi
Začaly se objevovat nové CGI technologie, jež dávaly vzniknout doposud neviděným spektáklům, takže fascinace tentokrát neplynula z námětů, ale především z provedení. Jak chladla studená válka, víc a víc se potily počítače a uplatňovaly fantasy prvky, symbolizované fenoménem Star Wars.
Po ústupu fantasy a s blížícím se přelomem století směřovalo sci-fi ke konfrontaci s virtuálními realitami a nástupem internetu, jak naznačoval Matrix, dodnes poslední výrazný sci-fi milník. Zajímavé je, že se tak vlastně nestalo, filmy opisovaly od Wachowských spíš vizuálně než dějově. Jenže kam dál?
Tím výčet potíží nekončí. Z produkčního hlediska se sci-fi potvrzuje jako velmi vyhraněné, především genderově. V dnešní době se však velké filmy připravují poněkud univerzálněji než dřív, pro což jsou vhodnější dva podobné žánry, již zmíněné fantasy a nově komiksové adaptace (ty snad vzhledem ke specifikům již můžeme považovat za "žánr"), jež právě proto v posledních deseti letech zažily nebývalou renesanci a vytlačují další potenciální blockbustery.
Science fiction tedy selhalo. Zaprvé přestalo dostatečně reflektovat současnou celospolečenskou situaci, což pro něj bylo vždy typické, a za druhé přestalo odpovídat představě o ideálním blockbusteru z pohledu studií. Čeká tedy odkaz Juliuse Vernea stejný osud jako westerny a muzikály, které když vznikají, tak jako jakýsi skanzen dávno neaktuální kinematografie, v němž se dějí buď věci stereotypní, nebo záměrně extrémně nepatřičné?
Nový motor
"Naštěstí" přišla ekonomická krize. Lidé se začali strachovat o budoucí prosperitu a právě to dovolilo ve větším oprášit starý dobrý postapokalyptický subžánr.
Nejde o objev století, originality už v něm mnoho nenajdeme, přináší ale nutný odrazový můstek pro vytvoření vize budoucnosti. Jakkoliv se totiž sci-fi jeví jako žánr s hlavou v oblacích, právě absence pevného tématu současné doby vhodného k směřování své vize způsobovala tápání tvůrců.
Nyní se všichni bojíme o své úspory, leckdy i o střechy nad hlavou, a společností se nese značná nedůvěra v elity. Právě na tom filmaři staví. Zobrazují totální selhání společnosti a/nebo systému, symbolizovaného nejčastěji centrem některého z velkoměst, v jehož mrtvých mrakodrapech číhá nemrtvé zlo. Jde o efektivní a samu se nabízející reakci na současnou náladu.
Režiséři nás nechtějí nutně deprimovat - už od dob prvních katastrofických filmů se ví, že když lidé čelí splněné noční můře ve vší hollywoodské pompéznosti, během sledování je neštěstí, které dokáží třeba i podvědomě vztáhnout na svou osobu, zasáhne.
Paradoxně se však cítí mnohem klidněji, když pak vyjdou z kinosálů do ulic a po vroucím magmatu není ani památky. Zobrazením nejhoršího možného scénáře si potvrdí, že o jeho existenci všichni víme, a proto nikdy nepřipustíme, aby se naplnil.
Konec lidstva jako happy end
Přesto platí, že novodobá apokalypsa bude drsnější. Pokud v klasickém Dni, kdy se zastavila Země došli mimozemšťané k názoru, že si lidská rasa přece jenom zaslouží druhou šanci, Zrození planety opic ukazuje proces "očišťující" Zemi od naší nadvlády bez zaváhání kladně a chystané pokračování v tom nejspíš zajde dál. Když už jsme u Planety opic, na této velmi dlouhé sérii můžeme pozorovat, jak se vyhubení lidstva postupně prezentovalo jako strašné, potom pochopitelné a nakonec vyloženě pozitivní.
Souvisí to se zmiňovaným návratem k naší planetě, kdy vlastně lidstvo vnímáme jako jejího dobyvatele, jehož činy nutně vedou k vlastní záhubě a můžeme doufat jen v to, že s sebou "do pekla" nevezme i nevinnou flóru a faunu. Což se v postapokalyptických filmech stává a vnímáme to jako největší křivdu.
Motiv zničení lidstva jeho vlastní chybou tedy není nový, jen je uveden do trochu jiného kontextu. Posílen právě krizí vyvolanou nedůvěrou v uspořádání společnosti. S podobnou revizí se nejspíš budeme setkávat častěji.
Například aktuální snímek Nevědomí zobrazuje Zemi ovládnutou inteligencí, která se projevuje například výstavbou sterilně dokonalých ubikací pro Tomy Cruise, klony nejcharismatičtějšího pozemského vojáka. Opět, nejde o motiv zcela originální - kritika přijetí konzumního způsobu života jako náhrady za život skutečný nás pronásleduje už od padesátých let (Invaze lupičů těl) a déle.
Kosinski však tento motiv ještě zvýrazňuje. Nevědomému Tomovi vnucuje luxusně a pohodlně vyhlížející vilu jen proto, aby mohl oklikou ukrást vodu a jeho práci zneužít pro své cíle. Kdy jindy by to mohlo přijít než v době, kdy jsou Američané rozezlení na zlé byznysmeny, kteří jim léta cpali relativní blahobyt, zatímco pravé bohatství kradli pro sebe?
Avatar, nebo smrt
Kam žánr zamíří, až se ničení světa omrzí? Zdá se, že bez onoho "špinění" se neobejdeme a moderní poptávku nejlépe vystihl James Cameron.
Jeho fantasy říznutý Avatar není stereotypním mainstreamovým produktem, jenž by trendy pouze následoval. Vzhledem ke své mnohaleté produkci je spíše předvídá. Mohl by ale sloužit jako vzor pro následníky, protože pochopil publikum jako nikdo za dlouhé roky.
Lidstvo v Avatarovi hraje roli záporáka, klaďasové technologií pohrdají a naopak žijí v symbióze s přírodou v jednoduchém společenství. Vzniklý konflikt umožňuje nabídnout žánrové atrakce a zároveň se vůči nim vymezit. Producenty potěší, že cílové publikum nemusí splňovat snad žádné konkrétní požadavky - film oslovuje všechny stejně nehledě na pohlaví, věk či vzdělání.
Cameron nabídnul očištění přírody od lidstva i odstranění vlády elit bez nutnosti procedit náš druh apokalypsou. Právě ona se ale v tuto chvíli jeví jako nejlogičtější a nejsnadnější způsob, jak může Hollywood reagovat na současnou náladu. Vše ostatní se pro sci-fi nyní jeví jako slepá ulička, jak potvrdily Looper a Vyměřený čas, jež se bez většího úspěchu pokusily oživit další subžánry. Ne každý se umí vyhnout nejsnadnější cestě jako Cameron, proto se těšme na spoustu postapokalyptické podívané.
