Bill Murray je jen jeden. Rodák z Illinois se poprvé objevil v televizi v proslulém zábavném pořadu Saturday Night Live, kde nahradil začínajícího Chevy Chase (kvůli podobnému typu humoru i osobním rozepřím byli velkými rivaly). Murray vždy dělal věci po svém. V 80. letech v komediích jako Caddyshack, Lampasy či ve veleúspěšných Krotitelích duchů rozvíjel postavu ironického a cynického muže, který bez ohledu na vážnost situace reaguje na své okolí vždy nonšalantně a lakonicky.
Jeho filmová persona záměrně splývá s tou skutečnou. Fanoušci o Murraym šíří historky, že se jen tak objeví na nějakém mejdanu, za barem rozlévá drinky, občas navštíví něčí svatbu nebo vstoupí náhodným kolemjdoucím do focení. Kolik z nich je pravdivých, je vlastně irelevantní. Ne nadarmo se ve filmech pravidelně objevuje v drobných rolích sebe samého. I díky tomu se z něj stala popkulturní ikona otisknutá na nepřeberné řadě triček a dalšího merche. V posledním filmu Wese Andersona Fénické spiknutí si dokonce zahrál boha.
Reakce druhých ani očekávání okolí neřeší
Stejnou měrou umí zužitkovat verbální humor i fyzickou komedii, vždy tak nějak po svém. Na plátně sledujeme spíš Billa Murrayho než konkrétní postavu. Což se děje i díky tomu, že se nikdy nenechal herecky zaškatulkovat. Dělá si zkrátka co chce a na nic se neohlíží, reakce a očekávání jsou mu jedno, naopak je tak trochu podvratně boří. Jednou hraje v blockbusteru, vzápětí se objeví ve filmu autorského režiséra a posléze dabuje nenažraného kocoura v nechvalně proslulé adaptaci Garfielda.
Cení si dlouhodobých spolupracovníků. S Ivanem Reitmanem natočil řadu divácky vděčných a úspěšných komedií, plně zapadl do poťouchle stylizovaného světa Wese Andersona, u nějž se až na výjimky objevuje takřka v každém filmu. Spolupracuje také s Jimem Jarmuschem a pod sarkastickou slupkou ztvárnil křehké role ve filmech Sofie Coppoly. Právě pod režijním vedením posledních třech jmenovaných předvedl své vůbec nejlepší herecké výkony.
Ať už šlo o ambivalentní vůdčí a zároveň otcovskou figuru v Životě pod vodou, starého mládence zjišťujícího, že má syna, ve Zlomených květinách nebo vnitřně osamělého herce uprostřed hektické tokijské metropole z filmu Ztraceno v překladu. Právě v těchto hořkých rolích dokázal dokonale prohloubit svůj cynický archetyp a rozvinout zprvu nepatrnou, leč hluboko přebývající niternou bolest. V jeho tváři se zrcadlí dlouho odsouvané výčitky, konfrontace minulosti se současností i touha po určité nápravě.
Jeho typické postavy jsou morousové takřka mizantropického rázu, avšak se srdcem ze zlata, které dlouho skrývají. Především v 80. a 90. letech měly jeho figury jasnou trajektorii, kdy přes šibalský a drzý humor postupně docházely k empatii a ohleduplnosti, jak k sobě samotným, tak svému okolí. Nejlepším příkladem je brilantní existenciální komedie odvíjející se od časové smyčky Na Hromnice o den více.
Tam Murray brilantně zachytil existenciální úzkost člověka, který zjišťuje, že každý další den bude úplně identický, čili nemá smysl se snažit. Musí tak projít transformací, během níž si uvědomuje, že svět zůstane stejně depresivní pouze do chvíle, kdy on sám nezmění svůj přístup k bytí. Dokud neprojde sebereflexí a neuzná, že se celý život choval jako egoistický pesimista, bude jeho okolí totožným zrcadlem. Zdánlivě komediální role je díky Murrayho léta budovanému hereckému vyjadřování hloubavá, uvěřitelná a do určité míry i očistná.
Myslel jsem si, že jsem vtipný
Murray je proslulý svými dlouhodobými neshodami s některými hereckými kolegy, na natáčení často chodí pozdě a okolo roku 2022 byl nařčen z nevhodného chování k filmařce, kvůli čemuž se produkce celého filmu zrušila. Dle jeho slov si myslel, že byl v dané situaci vtipný, aniž by si uvědomoval, že tím někomu ubližuje. To vystihuje nejen jeho filmový obraz, ale také jeho samotného. Jde o těžko zařaditelného umělce, jehož kolikrát chladné jednání vůči spolupracovníkům ostře kontrastuje s vřelostí vůči fanouškům.
Již pětasedmdesátiletý herec dokazuje, že neexistuje malých rolí. V seriálu Odbor městské zeleně si zahrál mrtvolu, v Zombielandu sám sebe maskujícího se za zombie, objevil se i v rozmanitém ansámblu basketbalové komedie Space Jam. To podtrhuje Murryho image, že se může objevit všude (i mezi námi), aniž by přestal být sám sebou.
Herec paradoxně dokáže být ve svých rolích pořádně otravným, ale i příjemným filmovým společníkem. Vybudoval si image neúnavného, a přesto jakoby nedbalého performera, jehož kousky jdoucí proti domnělému společenskému statusu a konvencím si internet zamiloval. To je samo o sobě vtipné, protože Murray má pověst téměř nedosažitelného herce, jelikož nemá agenta a dlouho jej bylo možné kontaktovat pouze přes záznamník, který navíc kontroloval jen velmi zřídka.
Bill Murray se vždy bude vzpírat jednoduchým definicím. Jde o komika i tragéda, hvězdu i outsidera, idol i nonkonformního provokatéra. Jeho filmografie s každým dalším titulem znovu překvapí, stále však působí organicky a přirozeně. Je názorným příkladem možná trochu iluzorní teorie, že pro úspěch stačí být zkrátka svůj.
