Když se řekne "film o osudech dvou československých letců za druhé světové války", snadno naskočí představa, jak by mohl vypadat. Vzpomínky, mluvící hlavy, trocha černobílých dobových záběrů. Tomáš Bojar se spoluautorem a střihačem Šimonem Špidlou však našli způsob, jak archivy nechat promluvit tou nejživější řečí.
Nikdo jiný ostatně ani "slovo" nedostává. Tedy s výjimkou obou hrdinů, stíhacího pilota Františka Fajtla a střelce v bombardéru Filipa Jánského. Promlouvají hlasy herců Jana Foukala a Miroslava Pecháčka, kteří jsou v podobném věku jako toho času hrdinové.
"V sedmnácti bere člověk věci dost vážně. Já sám jsem třeba vypověděl válku Hitlerovi, jemu osobně," říká horlivě Jánský. "On se teda o tom asi nikdy nedozvěděl, ale to na věci nic nemění. Prostě jsme spolu byli na kordy a bude to v dějinách." Veškeré výpovědi pochází z knih obou letců a díky zvolené metodě sugestivně zprostředkovává autentické svědectví. Hrdinové se projevují jako citliví pozorovatelé velkých toků dějin za války i těch nejvšednějších věcí.
Podobně vyprávějí samy archivy. Adolfa Hitlera, o němž se zrovna hovoří, vidíme obědvat v polních podmínkách, ale jiné scény pochází z plováren, tančíren či boxerských ringů. Všude, kde lidé žijí obyčejným životem, do nějž se brzy vkrade válka.
Bojar se Špidlou nápaditě mísí běžné se závažným, zvuk a obraz si odpovídají. Když v jednom momentu hraje armádní kapela, hřímání žesťových nástrojů doprovází let bombardérů coby ta nejlepší náhrada burácení motorů.
Snímek popisuje cestu obou mužů - kteří se ve skutečnosti poznali až dlouho po válce - na Západ, přes Polsko do Francie a Anglie, jež se stává jejich druhým domovem. Dokud nebude nutné vydat se později až na východní frontu. V krátkých postřezích oba vystihují nejen tíseň války či pocity ve vzduchu, kde jde každou vteřinu o život, ale také povahu národů, s nimiž přišli "do křížku".
"A takhle to pak v Polsku bylo pořád, všude jsme viděli jen nedostatečnou výzbroj a přehnaný sebevědomí. Připadalo mi, že jenom statečností a hrdostí se války nevyhrávaj," líčí svůj rozporuplný pohled na Poláky mladík Fajtl a podotýká, jak rádi z Polska zmizeli dál na Západ.
Název Good Old Czechs není žádnou svévolí tvůrců, jde o skutečný výkřik jednoho Angličana na adresu našich bojovníků, který se posléze proměnil v davové skandování. Soužití s Angličany však nebylo vždy idylické. Letci si na mnohé museli zvyknout. "Pivo tady špatně pění, hostinskej od nás by se zlobil. Grády ale má, umí zalomcovat," zazní v jedné z těch hezkých vzpomínek. Pak se ovšem také divák dozví, že jakmile se sešlo více místních pohromadě, měli tendenci navážet se do cizinců. Najednou nepadala slova Good Old Czechs, spíše Češi dostávali přízviska jako zatracení. To ještě udrželi nervy na uzdě. Když však zazněla nejčastější anglické nadávka začínající na písmeno F, začaly létat pěsti.
"Kromě Fritzků tady válčíme taky s angličtinou. Jak to řikal Standa, mluvěj všichni, jako by měli knedlík v hubě, ale na to, abych voddělal messouna, žádný hau du jů du nepotřebuju," zní v jedné chvíli sebevědomě na adresu "messounů", to znamená německých stíhaček Messerschmitt.
Nezůstává jen u historek a hospodských šarvátek. Vmžiku film zvážní a ukáže peklo vybuchujících bomb, zachytí, s jakými pocity hrdinové dennodenně lezli do kokpitů. "Strašně se mi chtělo žít," říká Filip Jánský, když vzpomíná na momenty nejistoty. Reagoval na ni tím, že ještě víc riskoval a bral "směny" za nemocné piloty.
Oba muži odmítají obraz sebe sama jako statečných hrdinů z učebnic. První vypráví, kterak dostal medaili za chrabrost a za to, jak je dobrý pilot. Po lakonickém "No nevim" však vzpomíná, že byla čest bojovat za ten svůj svérázný druhý domov, ačkoli snídaně je tam větší než oběd, čaj se pije s mlékem a "špenát ti tu ani nevomastěj". Druhý dokonce takovou medaili odmítl s tím, že se necítí být chrabrý. A byl z toho "průser jako vrata".
Jedenačtyřicetiletý režisér Tomáš Bojar rád ve dvojicích hledá co nejvhodnější formu pro svůj film. S Pavlem Abrahámem natočil titul Dva nula, kde roku 2012 neukázal krásu fotbalu, ale raději se podíval do hlediště a našel tam mnohem zajímavější příběhy. Ještě starší Česká RAPublika od stejných autorů vyvedla několik nejznámějších českých raperů z jejich komfortní zóny, kde si už nevystačili jen s obvyklými slovními náboji jako na pódiu.
Ve svém předposledním snímku Zkouška umění, který měl premiéru na letošním karlovarském festivalu, se Bojar s Adélou Komrzý podíval na pražskou Akademii výtvarných umění. A opět pomocí převážně statických záběrů vytvořil živý, dynamický portrét instituce, který se zároveň skrze dialogy a detaily trefně zaobírá nejobecnějšími otázkami ohledně povahy a role umění v dnešním světě.
Také autoři Good Old Czechs vytvářejí trochu jiný portrét doby. Bojar se střihačem Špidlou nejdou po faktech, vypráví pomocí každodennosti, díky níž je snímek živý, skoro jako by se odehrál nedávno. Tím silněji pak vyniknou obrazy bídy a zmaru, mrtvá těla žen či dětí, bída uprostřed Ruska, sociální rozdíly. Nejde o úryvky z učebnice dějepisu, nýbrž až deníkové zachycení světa hrdinů, kteří nás dovedli dokonale vtáhnout do svého tehdejšího rozpoložení.
Občas stačí drobná poznámka či povzdech "Co teď asi dělaj všichni doma? Nechaj je Němci na pokoji?" následované prostřihem na začínající utkání Sparty se Slavií, kde oba týmy před začátkem zápasu hajlují. Jasnější odpověď přijít nemohla.
Dokumentů o osudech československých letců vzniklo mnoho. Často zdůrazňují děsivé obraty dějin, kdy se z hrdinů stali nepřátelé poválečného režimu a končili ve vězení. Podobný osud se nevyhnul ani protagonistům Bojarova filmu. Ale to není jeho téma. Tím je snaha nechat promluvit ty, kdo se tehdejších bojů účastnili, řečí, která jim bude co nejvíce vlastní.
Film
Good Old Czechs
Režie: Tomáš Bojar
Pilot Film, česká premiéra 15. září.
