Glosa - Tak už máme za sebou sedmaosmdesátou obří téměř čtyřhodinovou show udílení cen americké Akademie filmových umění a věd zvaných Oscary. Dominoval Birdman, jak jsme mohli tušit, a zbytek sošek se rozdal mezi jeho spolunominované.
Snímek mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iňárritua si odnesl nejcennější trofeje - za nejlepší film, režii a scénář. Nikoho nemohla překvapit ani ta pro kameramana Emmanuela Lubezkiho, jenž vyhrál podruhé za sebou (po loňské Gravitaci) a potvrdil trvající trend vyzdvihování dlouhých záběrů.
Iňárrituovi tak vyšel mírně vypočítavý, rozhodně ale povedený filmařský exhibicionismus, který se vzdálil jeho dosavadní tendenci věnovat se spíš špinavějším příběhům ze života obyčejných lidí, jako byly 21 gramů či Biutiful.
Víc efektní než hluboký Birdman se však zvoleným stylem a atraktivním námětem o pohaslé celebritě přesně trefil do současného vkusu, a není proto divu, že nakonec vyhrál nad Chlapectvím, jež se muselo spokojit se soškou pro Patricii Arquette ve vedlejší roli. Nebylo by divné ani vítězství Linklaterova dvanáct let připravovaného opusu, jenž má také čím imponovat, akademie ale podlehla konkurenci.
Oscary nejsou Glóby
Opět se potvrdilo, že Zlaté glóby už kvůli rozdělení na dramatické a komediální kategorie nemohou být vnímány jako předzvěst Oscarů, a pán, co tuto frázi rok co rok kdesi v útrobách největší tuzemské tiskové agentury cpe do svých zpráv, aby ji česká média zas a znovu opakovala, by měl občas zkontrolovat reálné výsledky. Birdman letos na Glóbech nevyhrál ani ve své komediální kategorii, kde dokonce nestál proti nejvýraznějšímu konkurentovi Chlapectví, pokořil ho Grandhotel Budapešť, jenž mu podle veškerých očekávání v aktuálním klání nebyl soupeřem.
Hříčka Wese Andersona se skutečně netěšila srovnatelné přízni, přesto s prázdnou neodešla a čtyři sošky v technických kategoriích, z nichž nejprestižnější přistála za hudbu Alexandera Despata, je skvělý výsledek. Zvlášť pro snímek objíždějící svět už od března minulého roku. Filmy s tak brzkou premiérou se většinou do oscarového souboje nezapojují. Jistě není náhoda, že americká premiéra byla oproti zbytku světa posunuta až na listopad, i to je součást zákulisní taktiky.
Největším překvapením večera byl pravděpodobně nejvíc překvapený oceněný Eddie Redmayne za svůj snaživý výkon v hlavní roli jinak zcela nezajímavého snímku Teorie všeho. Favorizovaný Michael Keaton během udílení vypadal jako člověk, který má už nacvičenou řeč, ale co se dá dělat…
Podobně nečekaně vyznívá vítězství polské Idy nad Leviatanem, jenž sbírá většinu cen určených pro cizojazyčné snímky.
Nebrat příliš vážně
Výsledky bychom neměli přeceňovat. Nesmíme zapomínat, že členy akademie tvoří z 94 % běloši, ze 76 % muži a jejich průměrný věk je 63 let, tedy ne zrovna reprezentativní vzorek. Iňárritu, když přebíral Oscara za scénář, navíc připomněl, že filmy nemůžeme dělit na špatné, dobré a nejlepší hlasováním, musí o nich rozhodnout čas.
Dost možná nejhlasitější odezvu na sociálních sítích mělo po vyhlášení nominací přehlédnutí obecně chváleného a úspěšného animáku Lego příběh. Moderátor večera Neil Patrick Harris si z toho nezapomněl udělat legraci a potvrdil, že Oscary se berou (alespoň na oko) mnohem uvolněněji a sebereflektivněji než mnohé menší ceny. Při pohledu na složení zhruba šestitisícičlenné poroty ale nedůvěra v hyperaktivní metasnímek a upřednostnění klasicky pojaté disneyovky Velká šestka nepřekvapí.
Harris se tuto dobře známou "zatuchlost" pokoušel ze všech sil oživovat a někdy působil až omluvně, když filmaři využívali své děkovačky ke křečovitému propagování velkých témat - letošní ročník Oscarů se nesl především ve znamení černošské problematiky skrze Selmu a homosexuality skrze Kód Enigmy.
Ačkoliv není pochyb, že k velkým cenám patří velká gesta, hranice mezi snesitelnou zapáleností a poněkud trapným papouškováním je velmi tenká. A možná by bylo lepší nechat za sebe mluvit raději svou práci než její téma několikrát opakovat. Tady můžeme dokonce dát americkým kolegům za příklad včerejší vítězné tažení Cesty ven na Českých lvech, jejíž štáb neměl potřebu vysílat do světa tak okázalá prohlášení, přesto na svou problematiku upozornil.
Vzhledem k časové blízkosti obou ceremoniálů se nelze vyhnout aspoň malému srovnání. O nudnosti Českých lvů se všeobecně ví, ale přiznejme, že Oscary se svou obludnou stopáží a ještě větším množstvím technických nominací, jež zajímají mimo byznys jen maminky nominovaných, dělají i ze zlatých plešounů maraton k neusledování. Jejich výhodou nejsou ani tak lepší (a dražší) vsuvky, ale samy filmy, jejichž kvalita je dostatečná, aby mohlo vzniknout napětí.
To letošní bylo poněkud ploché, protože nominovány byly podobně "malé" produkce a chyběl velký souboj o princip. Možná tak ale mohli akademici o něco méně kalkulovat a letošní vítězové odrážejí jejich vkus víc než kdykoliv dřív.
