Pawel Pawlikowski: Ida je spíš filmová meditace než realita

Jan Gregor Jan Gregor
7. 8. 2014 7:50
Rozhovor s polským režisérem Pawlem Pawlikowskim o filmu Ida, který by nevznikl, kdyby se náhodou neobjevila představitelka hlavní role Agata Trzebuchowska.
Pawel Pawlikowski, režisér filmu Ida.
Pawel Pawlikowski, režisér filmu Ida. | Foto: Aerofilms

Rozhovor - Režisér Pawel Pawlikowski přijel osobně do Prahy představit svůj poslední film Ida. Příběh mladé jeptišky, která se seznamuje se svou rodinnou historií za pomoci tety, fanatické komunistky, sbírá na festivalech jednu cenu za druhou.

S režisérem, který začal jako dokumentarista a v posledních letech převážně ve Velké Británii natočil hrané snímky jako Moje léto lásky nebo Žena z pátého patra, jsme se setkali před premiérou snímku v pražském kině Světozor.

Aktuálně.cz: Je to váš první film natočený v Polsku, odkud jste odešel do Velké Británie už jako dítě. Nelákalo vás už dříve natočit film v rodné zemi?

Pawel Pawlikowski: Vlastně ne. Netoužím dělat filmy, které někam zeměpisně patří. Vždycky natáčím filmy podle toho, co se právě odehrává v mé hlavě. A teď je mi přes padesát a trochu se vracím v čase. Neberu to tak, že se vracím do Polska, ale že se vracím do šedesátých let, do období krajiny mého dětství. V minulosti jsem uvažoval, že natočím film o Polsku zpoza hranic. Mám ale potřebu se vrátit do určitého období svého života.

A.cz: Takže je to spíš návrat do dětství?

Nevracím se jen do dětství, ale k jisté ideji Polska, kterou mám v hlavě. K obrazům a zvukům a prostorům a lidským typům, které už dnes v Polsku nepotkáte. Ale není to ani tak film o Polsku, jako spíš o univerzálních otázkách náboženství, víry, identity: o tom, kolika různými lidmi se můžete stát během jednoho života.

A.cz: Jaká byla geneze příběhu Idy?

Před mnoha lety jsem dostal nápad udělat film o jeptišce, která zjistí, že je vlastně Židovka. Ale příběh, který jsem k tomu vytvořil, nebyl moc rozpracovaný. Pak jsem měl nápad na postavu Wandy a nakonec jsem je složil dohromady. V hlavě se mi hromadí spousta nápadů, ale často musím čekat, až se propojí.

A.cz: Postava Wandy mi přišla fascinující. Není příliš obvyklé v postkomunistickém prostředí vytvořit postavu, která je zanícená stalinistka a přitom má v sobě i jistou lidskost. Má reálný předobraz?

Podívejte se na ukázku z filmu Ida.
Podívejte se na ukázku z filmu Ida. | Video:

Seznámil jsem se s jednou ženou, která byla velmi vřelá, laskavá a vtipná, ale pak jsem se o ní dozvěděl, že byla v padesátých letech velmi zapálená stalinistická vyšetřovatelka. Byl to pro mě šok. Vůbec mi informace o její minulosti a moje vlastní zkušenost s ní nešla dohromady. V průběhu života na sebe bereme různé role. Můžete být třeba fanatický marxistický idealista jako u vás Milan Kundera nebo Pavel Kohout, ale pak se poučit z chyb. Jako Wanda. Je stále marxistka, ale už vidí, že to nikam nevede. V Polsku v roce 1962 už nikdo režimu nevěřil, to možná tady u vás v něj byla větší víra. Wanda je postava, která té ideologii vlastně obětuje hodně: je osamělá, ale chce si život užívat. A v tom je vlastně hodně současná. Člověk se s ní vlastně může identifikovat víc než s jeptiškou Idou, jejíž přístup k životu je neobvyklý.

A.cz: Jsou to dva extrémy ve vztahu ke světu – Wanda je materialistická a Ida duchovně založená.

Ano, Wanda je materialistka vyznáním. Ale také se liší temperamentem. Jedna je extrovertka s neutuchající energií, druhá je klidná a introvertní. Ale přesto mají něco společného: pokrevní pouto a skutečnost, že něčemu věří.

A.cz: Scénář byl prý původně mnohem akčnější a víc konvenční a pak jste ho udělal abstraktnější a pracující víc s náznaky. Je to pravda?

Něco se na papíře zdá jako skvělý nápad, ale na place nefunguje. Už z pozice bývalého dokumentaristy na sebe nechám působit pocity a scénáře se moc pevně nedržím. Jsem stále otevřený novým nápadům a změnám.

Pawel Pawlikowski

Ano, to byla první verze před dávnou dobou, tam ani nebyla Wanda, která je motorem příběhu. Figuroval tam příslušník státní bezpečnosti. Pak z toho vznikl úplně jiný příběh. Měním scénář hodně nejen během samotného psaní, ale dokonce i na place. První náčrt je důležitý kvůli financím, ale jinak už předem vím, že se bude hodně měnit – díky hledání správných lokací i herců. Můj mozek se aktivuje nejvíc až při práci na filmu, a ne u psacího stolu. Něco se na papíře zdá jako skvělý nápad, ale na place to nefunguje. Už z pozice bývalého dokumentaristy na sebe nechám působit pocity a scénáře se moc pevně nedržím. Jsem stále otevřený novým nápadům a změnám.

A.cz: Bylo těžké sehnat peníze na takový projekt – černobílý snímek o komplikované poválečné historii?

Bylo. Jeden z producentů z projektu vycouval, protože nevěřil, že by se mohl vyplatit. Nějaké peníze dal Polský filmový institut a měl jsem štěstí na jednoho osvíceného polského producenta. Polský film na tom komerčně není dobře, ale z festivalového hlediska snad ještě hůř. Po polských filmech není poptávka. Frčí rumunské nebo thajské filmy.

Pawel Pawlikowski na české premiéře filmu Ida v pražském kině Světozor.
Pawel Pawlikowski na české premiéře filmu Ida v pražském kině Světozor. | Foto: Dita Havránková

A.cz: U nás je to podobné, ale ta poptávka není vcelku z objektivních důvodů.

Jasně, musí se to brát i z téhle stránky. Ida si ale na festivalech vedla skvěle a návštěvnost byla také překvapivě velká. Komerčně je to můj nejúspěšnější film.

A.cz: Reakce v Polsku byly dobré?

Ale ano. Už když jsem Idu dokončoval, zdál se mi ten příběh silný. Tedy pokud akceptujete artovou kinematografii a upřednostňujete emoci před příběhem. V Polsku měla Ida dobré kritiky, dostala spoustu cen na festivalech. Návštěvnost tak skvělá nebyla – přišlo na ni 120 tisíc lidí. To ve Francii Idu v kinech vidělo 600 tisíc lidí. V Polsku není zkrátka tak velké cinefilní publikum. Rozdíl je také v tom, že v Polsku psali o Idě jako o vážném filmu s vážnými tématy. A já myslím, že Ida je všeobecně srozumitelný film. Polsko-židovské vztahy a historie je jen kontext. Nedělám publicistiku. V Polsku ho zredukovali na film, o kterém se má vést diskuse. To mě nezajímá. Na takový film bych taky nešel. Naproti tomu ve Francii ho propagovali jako skvělý biják. To je něco úplně jiného.


A.cz: V jistých kruzích byl váš film přijat jako antipolský a antisemitský.

Ida.
Ida. | Foto: Aerofilms

Ano, ale to jsou extrémy. V Americe zase byli v židovských kruzích zklamáni, že se Ida na konci neoddá světskému životu. V americkém filmu s podobným příběhem by v závěru objevila svou identitu, zapojila by se šťastně do společnosti.

A.cz: A kdy vás napadl ten formát 4:3?

Brzy, už když jsem psal scénář. Černobílou kameru jsem zvolil racionálně částečně kvůli době, v níž se film odehrává. Nechtěl jsem moc hýbat kamerou, jsou tam snad jen dva záběry s pohyblivou kamerou, chtěl jsem dosáhnout toho, aby se divák koncentroval, a proto jsem limitoval množství informací v záběru. Chtěl jsem, aby se divák na zážitku musel aktivně účastnit. Aby ten film vyzněl víc jako meditace než příběh. A věřil jsem, že když se film, který není hlučný, neobsahuje tolik informací a vysvětlujících dialogů, líbí mě, že si může najít své publikum. Nebyl jsem si tím samozřejmě jistý, ale skutečnost, že si vede tak dobře ve světě, ukazuje, že po takovém typu filmů je tu hlad. A formátem jsem chtěl dosáhnout pocitu, že nejde o realismus, ale spíš o něco jako sen nebo o něco nadčasového. Že smyslem zážitku není vstřebat co nejvíc informací o době.

Ida.
Ida. | Foto: Aerofilms

A.cz: Ida připomíná filmy z šedesátých let. Byli pro vás klasici z té doby inspirací?

Ne. Viděl jsem samozřejmě spoustu filmů. Když jsem byl mladý, miloval jsem Bressona, Godarda, Dreyera, československou novou vlnu – Démanty noci (to s Idou nemá nic společného, protože je tam spousta pohybu), O slavnosti a hostech, Lásky jedné plavovlásky, některé věci od Bergmana. V člověku se ty filmy samozřejmě ukládají, ale není to vědomá inspirace.

A.cz: Představitelka Idy je neherečka. Jak jste ji našel a věděl jste od počátku, že by to měl být naturščik?

Ida.
Ida. | Foto: Aerofilms

Ne. Hledal jsem profesionálku na divadelních školách dlouhé měsíce. Pak jsem zadal svým přátelům úkol, ať se rozhlížejí po někom vhodném. Jedna z mých přítelkyň spatřila Agátu v kavárně kousek od mého bytu. Ona ale myslela, že hledám rozevlátý hipsterský typ, což byl úplný opak toho, co jsem chtěl. Ale neměl jsem co ztratit, a tak jsem se s tou dívkou Agátou sešel a zjistil jsem, že pod jejím hipsterským vzhledem je přemýšlivá a inteligentní dívka s expresivní tváří. Zjistil jsem, že umí naslouchat. Měl jsem štěstí, film by nevznikl, kdybych tu správnou herečku nepotkal.

 

Právě se děje

Další zprávy