reklama
 
 

RECENZE Birdman mává křídly přehnaných ambic v opojném stylu

27. 1. 2015 14:50
Komiks i divadlo fungují v Birdmanovi zároveň jako metafory, kterými chce režisér komentovat stav světa. A právě zde začínají potíže nejžhavějšího oscarového kandidáta.

Recenze - Snímky talentovaného, ale také přehnaně ambiciózního mexického režiséra Alexandra Gonzalese Iñárritua vždy – pokud ne od debutového Amores perros – Láska je kurva, tak určitě od 21 gramů – dělily publikum na dva tábory. Na jedné straně nadšení z postmoderně rozbitého vyprávění skvěle sloužícího k tematizaci těžkých lidských osudů i kritice neutěšeného stavu moderního světa, na straně druhé rozpaky nad přílišnou urputností či dokonce sociální exploatací v oslnivém stylistickém kabátku.

Po rozchodu se scenáristou Guillermem Arriagou, zodpovědným za příběhové mozaiky několika postav, jako by všechna negativa vystoupila na povrch. Snímek Biutiful se plně soustředil na jedinou postavu a příběh bývalého narkomana hledajícího smíření tváří v tvář blížící se smrti je vlastně tematicky mnohem roztříštěnější než dřívější vypravěčská puzzle.

Vzhledem k tomu, že předchozí režisérovy snímky jsem měl vesměs dost rád, a Biutiful mi naopak přivodil opravdu útrpný zážitek, očekával jsem zahraniční kritikou opěvovaného a cenami věnčeného Birdmana s rozpaky. Místo emočního vydírání, nezvládnuté dramaturgie a sociálního porna jsem se však nakonec dočkal velkého návratu do formy.

Dvojitý comeback

Birdman není jen snímkem o comebacku titulního hrdiny, ale samotný film je comebackem, a to hned dvojitým. Michael Keaton totiž s postavou zkrachovalého komiksového herce Riggana sdílí do značné míry podobný osud. A zdaleka nejde jen o podobu komiksových velkofilmů – Birdmana a Batmana –, které hrdinu a jeho představitele spojují. I Keaton odmítl po dvou Burtonových Batmanech hrát v dalším pokračování, a kdo si vzpomene na nějakou jeho výraznější roli od onoho roku 1992, kdy šel do kin Batman se vrací?

Podívejte se na trailer k filmu Birdman.

O Keatonově postbatmanovském „prokletí“ snad naplno vypovídá fakt, že mu nepomohl ani geniální resuscitátor upadajících kariér hollywoodských hvězd Quentin Tarrantino, když ho obsadil do Jackie Brown.

Zato v Birdmanovi Keaton prakticky neopouští záběr a Zlatý glóbus i nominace na Oscara jsou bezpochyby oprávněné. Na rozdíl od mnoha jiných výrazně hereckých snímků jsou však v Birdmanovi režijní uchopení a styl zcela rovnocenným partnerem hereckých výkonů, bez kterých by jistě nešlo o tak pozoruhodný titul.

Od urputnosti k humoru

Biutiful a Birdman jsou si v něčem podobné; oba se soustředí na jedinou postavu, vyrovnávající se s těžkou životní situací; oba také vpouští do všednodenní reality náznak něčeho nadpřirozeného.

Ve své novince však udělal Iñárritu přinejmenším dvě výtečná rozhodnutí, která Birdmana posouvají do polohy zcela odlišné od jeho předchozí tvorby. A díky oběma těmto navzájem se doplňujícím změnám se mu do značné míry podařilo odpoutat se od neduhů jeho staršího díla. Za prvé se vzdal extrémně vážné a závažné polohy a jeho nový snímek k posílení dramatického účinku dovedně využívá humorných prvků.

A za druhé se od světa sociálního dramatu, a tedy všednodenní, neutěšené reality posouvá do prostředí komiksu a divadla, do prostředí, které mnohem lépe unese patos, nadsázku a velké emoce bez nebezpečí pádu do říše kýče a přepálených uměleckých ambic.

Tedy ne že by Rigganova realita byla kdovíjak utěšená; krize středního věku, problémy s bývalou ženou, současnou partnerkou i dcerou, to vše se Riggan snaží napravit inscenováním divadelní hry, která ho má vrátit zpět na výsluní. Už tedy nejsme ve slumech, ale mezi hollywoodskou a broadwayskou smetánkou, jejíž problémy jsou nám do značné míry – podobně jako mexickému režisérovi – cizí.

Iñárritu však pomocí několika dominantních prostředků – především kamery, která pronásleduje protagonistu v dlouhých jízdách a sugeruje pocit, že film je natočen beze střihu – vytváří dojem živého, avšak chatrného mikrokosmu divadla, v němž se odráží i Rigganova traumata a nejistoty. Nepřetržitá kamerová jízda, která prakticky neopouští prostor divadla, vnáší do tohoto konverzačního subžánru „divadelního filmu“ svěží prvek, neboť sugeruje pocit neustálé kontinuity a přítomnosti, který jinak zažíváme jen na divadle. Tento pocit umocňuje i užití hudby sestávající především z improvizovaných perkusních sól.

I dramatický názorový střet Riggana s nevypočitatelným přírůstkem do hereckého ansámblu v podání Edwarda Nortona získává na působivosti právě díky zmiňovaným formálním prvkům, které nenechají diváka vydechnout, přestože nesleduje akční snímek, ale konverzační drama.

Když se však opojený divák trochu povznese nad dynamicky budovaný, rozpadající se svět snímku a jeho protagonistů, jde o let na podobně chatrných křídlech, která narůstají Rigganovi – a nikdo neví, zda pouze v jeho fantazii.

Vyrovnávání účtů

Komiks i divadlo fungují v Birdmanovi zároveň jako metafory, kterými chce režisér komentovat stav světa. A právě zde začínají určité potíže. Zatímco totiž komiksová i divadelní stylizace (tedy fantazijní scény či přepjaté herectví při zkoušení rolí i mimo ně) velice dobře fungují při vykreslení psychiky postav, samotný režisérův náhled na svět současného filmového průmyslu a showbyznysu obecně působí poněkud rozpačitě.

Vlastně si kladu otázku, jak to, že má Birdman takový úspěch právě u americké kritiky, která zná fungování newyorského divadla i hollywoodského filmu nejlépe. Navzdory trefným satirickým glosám totiž tento pohled nepůsobí jako kritický postoj cizince, který využívá svého odstupu, ale do značné míry spíše jako nepochopení prostředí.

Možná se Iñárritu trefil do módy kritického nahlížení na rozpínání komiksových velkofilmů, ale pro diváka, který má od daného světa odstup, se jeho vidění jeví především zmatečně. Má být svět newyorského divadla terčem podobné kritiky jako komiksový film? Jde o kritiku snobismu oproti komerčnímu plebejství? Nebo naopak jde o opravdové umění, které upadá, neboť se mu už nikdo nevěnuje? Je postava nejvlivnější divadelní kritičky nedotaženou karikaturou, nebo si Iñárritu opravdu myslí, že lidé s takovým vlivem a způsobem psaní dnes reálně existují? Anebo jde o vyrovnávání účtů s kritikou jeho vlastních snímků?

Birdman (80 %)

Birdman (80 %)

Z čistě stylistického hlediska je Birdman jedním z nejvýraznějších snímků sezony. Jako celek ale honí příliš mnoho zajíců najednou. Režisérovy ambice i světonázor už z něj sice okatě netrčí, ale přesto jej srážejí, když ne na kolena, tak přinejmenším zpátky na zem.

Birdman tedy oproti Biutiful dobře funguje jako osobní drama s komediálními prvky, jehož styl velmi dobře odpovídá tématu, a zároveň nutno znovu vyzdvihnout, že z čistě stylistického hlediska jde o jeden z nejvýraznějších snímků sezony.

Přesto se nemohu zbavit pocitu, že jako celek honí příliš mnoho zajíců (vedle zde načrtnutých témat se dotýká třeba i vztahu mezi realitou a imaginací, ale také mezi realismem v umění a jeho protipóly) a režisérovy ambice i režisérův světonázor už z něj sice okatě netrčí, ale přesto jej srážejí, když ne na kolena, tak přinejmenším zpátky na zem.

Birdman. USA / Francie, 2014, 119 minut. Režie: Alejandro González Iñárritu. Scénář: Alejandro González Iñárritu, Nicolás Giacobone, Armando Bo, Alexander Dinelaris. Kamera: Emmanuel Lubezki. Hrají: Michael Keaton, Edward Norton, Naomi Watts, Emma Stone, Zach Galifianakis, Andrea Riseborough, Amy Ryan, Lindsay Duncan, Merritt Wever, Natalie Gold. Premiéra v českých kinech 22. ledna 2015.

autor: Tomáš Stejskal | 27. 1. 2015 14:50

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama