Filmových pokusů o zachycení osobnosti Franze Kafky nebo jeho díla bylo již mnoho. Z těch nejlepších zmiňme především nekompromisně expresionistickou interpretaci Procesu od Orsona Wellese nebo zábavu a edukaci kombinující minisérii Kafka, kterou loni odvysílala Česká televize. Kouzlo spisovatele však spočívá především v jeho nepolapitelnosti. Jak zazní i v novém filmu Hollandové - bylo napsáno mnohonásobně více stran o Kafkovi a jeho díle, než jich napsal on sám.
Klíčů k tomu, jak číst Kafku, existuje tolik, že už jsme k němu v záplavě mnoha interpretací zcela ztratili cestu. Od toho se film odvíjí. Přináší záměrně roztříštěný portrét, který neustále mění vyprávěcí perspektivy, časoprostor, prolíná fikci s realitou a v obou složkách vyzdvihuje absurditu i grotesknost. Byť snímek na časové ose Kafkova života přeskakuje tam a zpátky, vyprávění je rámováno v jádru chronologicky vystopovatelnými výjevy z jeho života.
Kafka, jak nám ho popisují ti druzí
Film bouří energií, v rychlém sledu ukazuje různorodé Kafkovy životní dráhy. Jakkoli se tvůrci vyhýbají jeho přežitému, stereotypizovanému obrazu jako zachmuřeného muže, samotnou osobnost nám v novém světle nepředstavují. Ukazují jej jako barvitého, milujícího, v myšlenkách utopeného, sílu slova bránícího muže, jenž pro své pocity hledá to správné vyjádření. Kafku však vnímáme primárně skrze jeho chování k ostatním postavám, a především prostřednictvím jejich vyprávění.
Hollandová pro tyto segmenty volí pseudodokumentární optiku, kdy figury směrem k publiku popisují Kafkovu povahu. Vyprávění je prokládáno záběry ze současnosti, které ukazují parazitující komercionalizaci Kafkova jména či průvodkyni v muzeu, jež vypráví o jeho životě, přičemž samotná postava Kafky se v tomto moderním světě ztrácí. Film vysílá jasnou zprávu o tom, že Kafka je dnes redukovaný na bizarní předměty a atributy, zatímco je jeho odkaz všudypřítomný, což podtrhují záběry spisovatele bloudícího v jiných časových rovinách. Tento kritický prvek je ale až příliš banální, postrádá imaginaci.
Obecně snímek Kafku vykresluje jako moderního člověka, křehkého a zároveň silného. Kolem stejných motivů se točí i konstrukce samotného filmu. Ten neustále balancuje na hraně tvůrčí podvratnosti a návodně laciných odkazů, jako třeba ve scéně, kdy Kafkův otec při rodinné večeři zabije po stole lezoucí hmyz. Samotný filmový tvar pak působí jako na steroidech. Je záměrně roztěkaný, neustále diváka stimuluje různorodě koncipovanými obrazy. Ty jsou alegorické a křehké. Podnětů a motivů je tolik, že je snadné se v nich utopit. Fungují však především na bázi jednotlivostí. Dlouhodobě má film problém s tím nás skutečně pohltit.
Nejsilněji působí závěr, jenž skrze obrazy druhé světové války a jejích dopadů na Kafkovy blízké vykresluje spisovatele jako určitého proroka. Film jako by více než o nezařaditelném autorovi vyprávěl o nás. O tom, jak musíme selhat, když se pokoušíme Kafku zařadit do nějaké škatulky, protože on nepasuje takřka do žádné, vždy bude enigmatickou osobností.
Franz se neubránil životopisným klišé
Přesto se nelze ubránit dojmu, že Hollandová Kafku vidí především jako neurotického podivína, neschopného života ve společnosti, a v mnohých pasážích se uchyluje k životopisným klišé. Jeho tvář je neustále pokroucena bolestí, představuje trpitele, jenž nebude nikdy nikam patřit. Znázornění tenké hrany mezi tvůrčí genialitou a duševní bolestí spolu s vykořeněností je pak jedním z vůbec nejohranějších motivů různých životopisů.
Ve finále Franz působí především bezzubě. Film plný explozivních dojmů se tak strašně snaží být jiný, až zapomíná na to, jaký skutečně chce být. A tvrzení, že přesně takový byl i Kafka, s ohledem na celkové ladění filmu působí jen jako laciná berlička, byť tvůrcům tento případný úmysl nelze upřít.
Snímek se s divákem záměrně pere. Toto zápolení je však s každou další minutou více únavné než atraktivní. Stylistické postupy čerpající z výtvarného expresionismu oscilují mezi živelným a klidným rámováním, těží z barevně nasvícených obrazů, ale také paranoidních dvojexpozic. To celé sice podporuje Kafkovu nezařaditelnost, ale zároveň působí vyprázdněně.
Familiárně nazvaný Franz nemá být definitivním životopisem a ani se o to nesnaží. Je však na pováženou, zda do diskuse vůbec přináší něco nového. Nelze mu ale upřít sympatickou dílčí podvratnost a důraz na fakt, že o Kafkovi má každý zcela jinou představu. Tak trochu samoúčelně energický snímek má však s poetikou Franze Kafky jen pramálo společného, byť se o to křečovitě snaží.
Film
Franz
Režie: Agnieszka Hollandová
Bioscop, česká premiéra 25. září 2025
