Hektické jitro horkého letního dne. Otec z ranního běhu spěchá za ženou a malou dcerkou. Oba v chaotickém tempu hledají hračku, snídají, oblékají se, probírají nadcházející den v práci i další povinnosti a řeší, kdo dcerku odveze do školky. Kamera v nepřerušeném tempu sleduje každodenní ranní starosti, přesto v nich je nádech určité harmonie a klidu. Rodina je šťastná. Dvouletou dcerku otec usazuje do nové sedačky a za doprovodu dětské písně vyráží do školky a posléze do práce.

Mistrně inscenovaný a vystavěný začátek nového filmu Terezy Nvotové, který měl premiéru ve vedlejší soutěžní sekci benátského festivalu, skrze všední starosti spěje k fatální tragédii, kdy otec po několika hodinách v práci zjišťuje, že spící dítě zapomněl v autě na parkovišti. Nvotová v oddělených segmentech posléze sleduje mediální mašinérii (protagonista je majitelem vydavatelství lokálních novin), dopady tragédie na manželský pár, a hlavně ohlušující pocit viny.

Anna Geislerová ve filmu Otec. | Foto: DANAE Productiom

Zároveň zkoumá, jak se taková věc může stát. Ústřední a bohužel ne zas tak výjimečnou problematiku rozplétá s maximální empatií. Filmy Terezy Nvotové se vždy odvíjí od komplikovaných mezilidských, a především rodinných vztahů, do nichž zasáhne nějaká fatální událost. Snímek Špína se věnoval znásilnění a pocitům samoty, Světlonoc ve folklorně hororových konturách protagonistku konfrontovala s minulostí a vykořeněním z rodné vesnice.

Mezi nadějí a absolutní rezignací

Otec v tomto pokračuje. Uzamyká nás se zkušeností protagonisty, z jehož perspektivy se takřka nevymaníme. Pohlcující zkušenost zesilují jednak centrálně komponované dlouhé záběry vzniklé tzv. "natáčením z ruky" a jednak špičkový zvukový design, který navozuje subjektivní pocit vnímání reality. V syrovosti zasazené snímání však osciluje i k metafoře, v několika pasážích obraz zaujímá téměř transcendentální optiku. Stejně tak drobné detaily avizují blížící se katastrofu, jako např. když ještě nevědomý otec z okna své firmy pozoruje dítě polévající se na rozpáleném parkovišti vodou.

Vyprávění se po zlomové události soustředí na následky. Přesně zachycuje jedince propadajícího se do zoufalství, v němž ve chvílích vypětí hledá důvody, proč takto selhal. Ptá se, zda se dá manželský vztah zachovat a zda se dá pokračovat v pracovním i osobním životě. Hranice mezi nadějí a absolutní rezignací je velmi křehká. Dalo by se namítnout, že film neproniká hlouběji do širších souvislostí mediálního prostoru a reakcí společnosti. S ohledem na koncept odvíjející se od subjektivní perspektivy to však naprosto dává smysl.

Pohrdavé reakce okolí a automatické odsouzení vidíme v útržcích různých situací a interakcí. Když už se zdá, že by otec mohl svůj život vrátit na pozitivnější kolej, ze stínů se opět vynoří připomínka viny a nepředstavitelné hrůzy. Jde o něco, co bude otce a jeho okolí pronásledovat navždy. A nelze s tím nic dělat. Snímek niterně ukazuje, jak se manželský pár s frustrující bezmocí vyrovnává. Zachycuje, jak impulzivní a kolikrát iracionální mozek v těchto situacích funguje. Racionalita se zachovat nedá.

Díky špičkové expozici pak protagonistu nevidíme pouze jako "vraha" či trpitele. Jeho postava má spoustu dalších vlastností, můžeme ji vnímat v několika odstínech. Byť se mu zastavil svět, je jasné, že časem se do něj s ohledem na svou profesi zase bude muset vrátit. Je na něm závislých několik lidí, včetně zaměstnanců i širší rodiny. V druhém plánu pak film načrtává, jak jednoduše můžeme tyto jedince odsoudit a zařadit je do škatulky bezcitných individuí.

Hypnotický Milan Ondrík

Drama s minimem hudby se nese v neúprosném tempu a zpracovává obsahově tragickou událost do citem prorostlého tvaru, který ale nesklouzává k nežádoucímu patosu. Snímek ukazuje, že po zažité noční můře se musíme opět probudit, ale zároveň stále přebývat v jejich konturách. Nvotovou zajímá, jak se dá žít život, který ztratil smysl a proměnil se v holé přežívání se sebou samotným.

Související

Hugh Grant zdárně podrývá vlastní mýtus. Z nesmělého milovníka bezpáteřním padouchem

To dokonale ztvárňuje hypnotický Milan Ondrík v roli otce, jenž potvrzuje, že patří k nejlepším herců své generace. Po výbušné roli mafiána Černáka se plně vtělil do role muže, který se vlivem viny postupně mění z milujícího otce a manžela, pro něhož práce přestala být prioritou, ve vyprázdněnou schránku. Dokáže střídat expresivní i subtilní mimiku, nejvíce sděluje očima. Jeho tvář vykazuje znaky tiché odevzdanosti. Závěrečná scéna pak skrze jeho expresi a obrazové pojetí přesně vystihuje nevyslovitelné emoce.

Emocionální horská dráha je na míle vzdálená bulvárním titulkům, které skutečnou kauzu, jíž film adaptuje, doprovázely. Tón nikdy není skandální. Emoce nepůsobí jako efektní konstrukt. Práce se subjektivitou i prolínání syrové reality a symbolických záběrů připomíná tvorbu režiséra Darrena Aronofského. Ve všech ohledech jde o cílevědomě vystavěné a vycizelované drama světového formátu. Na rozdíl od některých předchozích filmů režisérky není přehlcené mnohdy protichůdnými motivy a podněty.

Otec ukazuje, jak jednoduché je ve zrychlené době, kdy jsme pod permanentním tlakem, selhat. Selhat kvůli nespolehlivosti našeho vnímání reality a zrádné paměti. Drama je navíc v mezinárodním kontextu univerzálně srozumitelné. Film není zážitkem, nýbrž bolestivým prožitkem, který po závěrečných titulcích ještě hodně dlouho doznívá.