Hvězdnou slávu zažíval od pozdních dvaceti do pozdních padesáti. V nich prošel proměnou od bezstarostného hejska po lehce zachmuřeného tvrďáka. Prakticky vždy hrál sám sebe, s nenapodobitelnou lehkostí a bezprostředností. Milovali ho muži i ženy, děti i dospělí.
Jean-Paul Belmondo zemřel včera v Paříži ve věku 88 let z přirozených příčin, obklopený blízkými. Poslední léta už si pomáhal vozíkem pro seniory. Naposledy roku 2008, zotavující se po mozkové mrtvici, ve snímku Muž a jeho pes ztvárnil starého pána, jenž pomalu odchází ze světa. Sledovat ho, jak se pohybuje pomalu a mluví s námahou, bylo srdcervoucí.
Před šesti lety s ním jeho syn Paul natočil dokument Belmondo o Belmondovi, kde spolu probrali celou fascinující kariéru i naplněný život; zbylé jiskřičky energie v osmdesátiletém muži stále ještě probleskovaly.
Jedna z věcí, které na něm byly sympatické: o letních prázdninách, kdy zásadně nenatáčel, se dokázal věnovat svým čtyřem dětem. Vařil jim a trávil s nimi veškerý čas, aby vynahradil většinu roku, kdy naopak pracoval. Velkou ranou pro něj bylo, když nejstarší ze tří dcer, Patricie, v roce 1994 zemřela při požáru ve svém bytě. O pět let později sám Belmondo dostal infarkt na jevišti.
Bylo těžké plakat
Jeho domovy byly většinou hotely, kde spolubydlícím i personálu od mládí prováděl kanadské žertíky. Běžně se po chodbách a ve výtahu pohyboval nahý, ve vaně choval malé krokodýly, které pak roznášel do pokojů jiným členům štábu. Tu a tam byly večírky tak bujaré, že po odjezdu musel vypsat tučný šek za zdemolované zařízení.
Své partnerky na place jako Claudii Cardinalovou, Ursulu Andressovou, Jacqueline Bissetovou, Raquel Welchovou, Marie Laforêtovou či Sophie Marceauovou okouzloval, s některými měl i aférky či delší vztahy. Všichni vždy zmiňovali jeho schopnost rozesmávat druhé. V životopise k tomu napsal: „Přiznávám, že jsem opravdu nikdy nebyl nadaný pro tragédii. Bylo pro mne těžké rozplakat se ve filmu. Život se mi zdál snadný a zářivý i přes všechna dramata a kruté ztráty, po nichž se člověku zdá, že mu byl kus těla amputován.“
A skutečně: na plátně plakal jen jednou, ve snímku Clauda Lelouche Cesta zhýčkaného dítěte o bývalém cirkusovém artistovi. Filmem z roku 1988, za nějž dostal svou jedinou francouzskou cenu César, se také symbolicky rozloučil s érou velké hvězdy. Od té doby už hrál jen vedlejší role nebo v menších filmech.
Poslední roky pak sbíral ocenění za celoživotní dílo, ačkoli jednotlivé snímky většinu jeho kariéry nepatřily k tomu druhu produkce, jenž vyhrává umělecké ceny.
Pozoruhodné na tom je, že Belmondovu slávu zažehly právě umělecky novátorské filmy Jeana-Luca Godarda ze začátku 60. let minulého století jako U konce s dechem, Žena je žena a Bláznivý Petříček. Do této kategorie ale patří také Horalka od Vittoria De Sicy, Kněz Léon Morin nebo Práskač od Jeana-Pierra Melvilla, případně Muž jménem La Rocca od Jeana Beckera. Vskutku, onen uvolněný klaun se zpočátku profiloval v dramatických rolích intelektuálů a pouličních grázlíků.
Málem hrál v Tenkrát na Západě
Přerod v krále komedie a neohroženého dobrodruha nastal ve snímku Cartouche z roku 1962, kde se potkal se svým dvorním režisérem Philippem de Brocou - s ním pak vyrobil Muže z Ria, Muže z Hongkongu, Muže z Acapulca nebo v polovině 70. let Nenapravitelného.
Často ale Belmondo točil také s Henrim Verneuilem (100 000 dolarů na Slunci, Strach nad městem, Mrchožrouti), Georgesem Lautnerem (Policajt nebo rošťák, Profesionál, Veselé Velikonoce) a Jacquesem Derayem (Dobrodruh, Samotář).
Překvapivě jeden z jeho nejoblíbenějších filmů, Zvíře z roku 1977, byl jedinou spoluprací s Claudem Zidim, který více točil se skupinou Bažanti a Pierrem Richardem.
Belmondovy občasné návraty k umělecké kinematografii končily komerční katastrofou, ať už to byla Siréna od Mississippi režiséra Françoise Truffauta, či životopisný Stavisky od Alaina Resnaise, do jehož produkce herec sám vložil velké peníze.
Mohl mít na kontě i jiné klasiky: původně měl v Posledním tangu v Paříži hrát místo Marlona Branda, ale odmítl, protože mu snímek připadal „pornografický“. Jen zvláštním řízením osudu nebyl Harmonikou ve westernu Tenkrát na Západě, a tak role připadla Charlesi Bronsonovi.
Víc jako člověk než herec
Co Belmonda činilo výjimečným? Jednak intuitivní přístup. Sám říkal, že „autor scénáře nemyslel nic víc, než napsal“, takže své postavy do hloubky nezkoumal a speciálně se na ně nepřipravoval. Přitom není možné říct, že by k nim nic nepřidával. Naopak, často průměrně napsané figury vysloveně rozsvítil.
Belmondo byl nesmírně fyzický typ, hrál celým tělem a to zdaleka neplatilo jen ve chvílích, kdy odmítl kaskadéra. Jeho diskutabilní „ošklivost“ znamenala průlom do světa krásných filmových lidí, těch, kteří kráčeli důstojně. Belmondo běhal nebo se ploužil u konce s dechem, v Bláznivém Petříčkovi hopkal jako srnka.
Uměl mluvit téměř nesrozumitelnou pouliční hantýrkou, ale také si pohrávat s tónem hlasu. Vymezil se vůči klasickému filmovému postupu, kdy je herec položen do role a slouží příběhu. Jeho rané role v sobě mají mladistvou modernost: nevystupuje přímo z role, ale z příběhu - jeho promluvy jsou zdánlivě zbytečné a neposunují děj, o to ale působí autentičtěji. Víc jako skutečný člověk, ne herec.
Krátce však Belmondo přešel rovnou do postmoderního modu - začal mírně pomrkávat na diváky. Vidíte, co dokážu? Teď si trochu zapřeháním. Nesledujete postavu, sledujete hvězdu. Možná jsem trochu náfuka a frajer, ale nejsem pohlcený sám sebou, odstup mám i od sebe.
V evropském kontextu překlenul typ rolí, jaké ztvárňovali Steve McQueen či Paul Newman, k tomu, jak na plátně působil Harrison Ford a dnes třeba bývalý wrestler The Rock. Byl jakýmsi Chuckem Norrisem, který vypráví vtipy o Chucku Norrisovi. Vyplnil mezeru či absenci typu, jaký ztělesňovali představitelé Jamese Bonda - byl fyzicky zdatnější než Sean Connery a sebeironičtější než Roger Moore.
To vše se roku 1973 zkoncentrovalo v Muži z Acapulca. Belmondo zde různými způsoby narušuje iluzivnost fikce, kdy zjišťujeme, že dobrodružné vyprávění někdo píše, že vzniká z něčí hlavy jako druh kompenzačního mechanismu. O nuzném spisovateli a jeho brakových románech hodlá studentka rovnou psát odbornou práci, a tak se stává předmětem výsměchu jeho samého i akademických kolegů.
Muž z Acapulca je výrazem sebeuvědomělosti braku, kdy tvůrci i publikum chápou přehnanost zápletek, postav i rekvizit, a přesto se jich drží. Nejde pouze o parodii, kdy je nadsazená samotná fikce, zpochybňuje se i způsob její produkce.
Chlapík odvedle
Jean-Paul Belmondo uměl hrát hvězdu, vytvořit kolem sebe auru supermana, který uniká smrti, prochází se po římsách výškových budov a balancuje na křídle letadla. Především ale působil jako nejlepší kamarád, který se rád sází a vždy je s ním legrace.
Zatímco jiní herci jsou v našich očích lidé, kteří hrají nadživotní role, Belmondo byl nadživotní figurou představující normálního chlapíka odvedle, co čirou náhodou umí boxovat, plavat, skákat, jezdit na koni a šermovat.
V reálu kaskadérské kousky odskákal mnoha zraněními - zlomenou nohou, vyvrtnutým kotníkem, pořezaným stehnem od skleněných střepů, prokousnutým uchem od tygra a tak dále. Zároveň není pravda, že by vše dělal sám - minimálně zpočátku mu pomáhal, zaskakoval za něj a trénoval ho proslulý kaskadér Gil Delamare.
Obecně platí, že dodnes mnozí herci dokážou za přísně dodržovaných podmínek předvést velmi efektní kousek, u mnoha drobností jako řízení auta nebo naskakování na koně je ale dublují kaskadéři.
To však legendě neubírá na lesku. Belmonda nesráží ani to, že se z nerozvážného mladíka postupně dostal do role poněkud nerudných mužů středního věku, kteří se chovají dost nevybíravě k ženám.
Pro Evropany suploval Hollywood, který chtěl překonávat právě fyzickými výkony. Přitom jako by se publiku omlouval: Vím, že mířím na vaše přízemní pudy.
Pořád to byla spíše klukovská hra než plnohodnotné naplnění něčího snu. V zásadě neexistoval vzor, který by Belmondo parodoval. Sám stvořil svůj typ a sám si ho shazoval. Jistěže tu byl o něco starší Fanfán Tulipán, ale ten byl jenom jeden.
V bývalém Československu měl Belmondo ještě unikátnější postavení. Publikum ho tu nemohlo porovnávat s bondovkami nebo Brucem Leem, byl největší z největších. Největší akční hvězda i největší rošťák, který nehraje podle pravidel a jehož každé gesto je tak ležérní, že provokuje k nápodobě.
Mentálně nestárl a dával naději obyčejným stárnoucím mužům, že si mohou uchovat mládí a výkonnost. Příběhy, v nichž se objevoval, obsahovaly základní poselství, že z každého problému se dá vysekat, že jde uniknout zodpovědnosti. Jeho filmy v zásadě neměly politický náboj, představovaly čiré dobrodružství bez přívlastků. Je pravda, že Sovětský svaz sice Profesionála z roku 1981 nejprve koupil do distribuce a pak zakázal, protože kritizoval režimy takzvaného třetího světa, v Československu ale tento motiv nevadil.
Nelze opomenout, že Belmondo měl u Čechů štěstí na dabéry. Stejně jako Louis de Funès byl neodlučitelně spjat s hlasem Františka Filipovského, je Belmondo určen hlasy Jana Třísky (do roku 1977) a Jiřího Krampola (po Třískově emigraci).
Naprosto nelze zpochybnit, že oba úžasně vystihli Belmondovu náturu, energii a esprit. Možná ale nejlepší poctou, kterou teď můžeme udělat, je pustit si dva tři filmy, kde Belmondo mluví francouzsky. Beztak je známe nazpaměť.
