Často se říká, že Jim Jarmusch je otcem amerického nezávislého filmu. A tento vlivný režisér jistě stojí na začátku zájmu o nezávislou kinematografii, která se v 90. letech minulého století stala natolik úspěšnou, až rozkopla zadní vrata do Hollywoodu a velká studia tohoto svého drzejšího, odvážnějšího "rivala" pozvolna vtáhla pod svá křídla.
Jim Jarmusch jistě je jedním z nejvlivnějších tvůrců poslední dekády minulého století a nejspíš první velkou hvězdou takzvané "indie" tvorby. Jenže ve skutečnosti americký nezávislý film - s trochou nadsázky řečeno - neměl otce, ale matku. Shirley Clarkeová, jejíž retrospektivu příští týden promítne Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, stála u samého zrodu nezávislé kinematografie. V 50. a 60. letech se ostře vymezila vůči konformní hollywoodské továrně na obrázky.
"Kdo říká, že film musí stát milion dolarů a že musí být natolik bezpečný a neškodný, aby uspokojil každé dvanáctileté dítě v Americe?" ptala se režisérka, která naopak natáčela to, od čeho velká studia dávala ruce pryč. Třeba jazzové muzikanty, homosexuály, drogově závislé, členy gangů. Nebo hřímající harlemské afroamerické kazatele z úvodu snímku Chladný svět, což byla svérázná adaptace knihy Warrena Millera, u nás známé pod názvem Prezydent krokadýlů.
Román z roku 1959 pohledem černošského chlapce zachycuje svět ghetta, kde děti dospívají rychleji a kde největším pouličním artiklem, jenž místním dodává "kredit", je zbraň. Clarkeová ve snímku tak jako v hrstce svých dalších celovečerních titulů stírá rozdíl mezi dokumentem a fikcí. Kamera sice sleduje pouť hocha newyorskými ulicemi, ale tu se zastaví u sledování nadzemky, tu zase zběsile "švenkne" a dohání kolem probíhajícího psa. Ten se pak na moment stává hrdinou, neboť způsob vyprávění tu nediktuje jen scénář, ale momentální inspirace a cit tvůrkyně, jež začínala jako tanečnice a vztah kamery k hercům přirovnávala k baletu.
Ale šlo o balet v drsném autentickém prostředí. Clarkeová s pomocí tehdejšího partnera, černošského herce Carla Leeho, který pocházel ze čtvrti Harlem, oslovila opravdové členy místních gangů. "Většina z nich neuměla přečíst scénář. Museli jsme improvizovat," vzpomínala v obsáhlém rozhovoru z roku 1981 na natáčení v ulicích Harlemu.
"Vzhled filmu není jen autentický, ale také velmi krásný a dojemný, protože máte možnost vidět v dokumentárním stylu opravdový život dětí z harlemského ghetta," řekla Clarkeová o snímku, který úspěšně uvedla třeba na festivalu v Benátkách.
Shirley Clarkeová se stala přední postavou newyorské nezávislé scény. Jejím cílem bylo nejen točit esteticky radikální filmy, ovlivněné evropskou tradicí realistického hnutí cinema verité, ale také s dalším předním avantgardistou Jonasem Mekasem založila distribuční společnosti Film-Makers Cooperative a Film-Makers Distribution Centre. Chtěla dát nezávislé tvorbě potřebný hlas. A coby jediná signatářka z 28 autorů manifestu New American Cinema Group, zveřejněného začátkem 60. let, stála příkladem pro všechny ženy, které by se chtěly věnovat filmu.
Jihlavská přehlídka uvede i její další celovečerní projekty. Ten první, Spojka z roku 1961, pojednává o drogově závislých černošských muzikantech čekajících na dealera. Clarkeová, jež bojovala za uvolnění cenzorských praktik v komerčních kinech, sama čelila soudu - snímek byl zprvu označen za obscénní a nedostal licenci k promítání. Stalo se tak kvůli záblesku nahého ženského těla v časopise a častému výskytu slova "shit", jímž protagonisté označovali substanci, kterou užívají.
V dalším filmu Jasonův portrét o afroamerickém prostitutovi a tanečníkovi Jasonovi Hollidayovi se možná poprvé na plátně objevil gay černošský protagonista v hlavní roli. Především to je však až extatický audiovizuální zážitek, čerpající mimo jiné z excentrické povahy svého hrdiny a zvyšující se hladiny alkoholu v jeho krvi. "Nejpozoruhodnější film, jaký jsem kdy v životě viděl," pronesl o něm slavný švédský tvůrce Ingmar Bergman.
V tomto vrcholném díle se Clarkeová po předchozích "baletních" choreografiích kamery spontánněji napojuje na protagonistu. Během jediné noci v newyorském Hotelu Chelsea natáčí tak intenzivní tvar i díky tomu, že Jasona Hollidaye dobře znala a už byla unavená ze všech jeho extravagantních kousků. Právě z tohoto napjatého, postupně se měnícího vztahu mezi filmařem a filmovaným vzniklo dílo, které dodnes provokuje a fascinuje.
Clarkeová ve svých prvních krátkých dílech jako sedmiminutovém Tanci slunci z roku 1953 zachytila krásu a intenzitu pohybu. Ze synergie těl a kamery pak těžila nejen v pozdějších tanečních videích ze 70. let, ale ve všech svých filmech, v nichž se lyrika nekompromisně, ale též uhrančivě prolíná s politikou.
Její díla rozhodně nebyla bezpečná a neškodná. Jako každé velké umění dovedou člověka zasáhnout, otřást jím a pak ho lehce pomačkaného, s hlavou plnou otázek, vyhodit zpět na ulici po divoké projížďce harlemským ghettem.
