Tvůrci oceňované seriálové senzace Sherlock, Steven Moffat a Mark Gattis, od začátku naznačují, že z draculovské předlohy chtějí vyždímat vše. Do poslední kapky. A činí to přesně v duchu této narážky na zvyklosti vampýrského stravování: okatě, neskrývaně a o poznání méně chytře, než naznačují.
Vše, co v knize bylo skryté, je vytaženo na výsluní, kde to však hoří rychleji než upír zasažený slunečním paprskem. Ale dost vypůjčených příměrů.
Seriál Dracula si tak jako Sherlock pohrává s odkazem klasického literárního díla, tentokrát se ale od prvních okamžiků radikálněji odchyluje od ducha předlohy. Byť zasazením do posledních let 19. století alespoň zpočátku zůstává věrný předloze, tónem je okamžitě jinde.
Nový hrabě Dracula v podání výborného dánského herce Claese Banga jako by do sebe nasál všechny možné obrazy upírů z dějin kinematografie. Je v něm kus netvora i dekadentního šlechtice, což jsou dvě nejčastější vyobrazení vampýra. Ale také je to Dracula komický a v jednom kuse šermující průpovídkami. Ty alespoň v první části celkem oživují unavené dílo, ale celkově působí jen jako parta osamělých vtípků, které jdou proti drastickému a hororovému duchu jiných pasáží.
Moffat a Gattis by ve své adaptaci nejradši měli vše. Nejenže vytahují na světlo homoerotické a jiné podtóny, skryté pod povrchem původního textu. Ale do toho divoce aktualizují dávný příběh a pověry o upírech. Jejich Dracula je monstrum, chápavý šlechtic, který rozumí lidem, a v jádru také zbabělec, který se ani za 500 let života nenaučil rozumět sám sobě.
Obzvláště třetí část, odehrávající se v současnosti, se pokouší dostat do příběhu spoustu komentářů. Nikoli však mezi řádky, vše se publiku třikrát omlátí o hlavu. "Luxus se stal dostupnou věcí," říká Dracula, rozhlížející se zmateně uprostřed obyčejného obývacího pokoje. Není to bystrá úvaha nad proměnou světa, ale banální tvrzení.
Tvůrci mění pohlaví postav i povahu některých z knihy převzatých událostí. A rozehrávají příběh mimo jiné o chování dnešního privilegovaného muže, který sice neustále poučuje okolí, ale ve skutečnosti je zbabělcem žijícím v sebeklamu, kterážto pravda mu musí být odhalena ústy silných žen.
Snaze dotknout se současných témat, ale zároveň se požitkářsky rochnit v těch nejbéčkovějších zákoutích drákulovského mýtu však tvůrci obětují vše. Postavy jsou jen jakési věšáky na myšlenky, vyprávění kličkuje, ale nemůže dostát svým cílům.
Nabízí se srovnání s jiným megalomanským dílem, Draculou od Francise Forda Coppoly. Slavný filmař se v roce 1992 pustil do projektu, který je také zároveň věrný i nevěrný předloze. Je až puntičkářsky posedlý citováním a odkazy, ale nejen draculovskými, jako by se pokoušel projít celými dějinami kinematografie. A pohrával si s faktem, že rok 1897, kdy se odehrává, je blízký době, kdy se zrodilo filmové médium.
Jenže zatímco Coppola uhrančivým stylem, který cituje slavné filmy i slavná malířská plátna, proměňuje příběh o monstru v temnou gotickou romanci, seriálový Dracula s ním sdílí jen touhu po megalomanství. Nikoli už pedantskou režijní kontrolu a schopnost dílo ukočírovat do uchopitelného tvaru.
Coppolovi lze vytýkat, že klasický příběh o neumírající touze proměnil v příběh o lásce, nebo lze toto kacířství ocenit. Moffatovi s Gattisem lze vytknout nic a zároveň vše, protože jejich příběh jen skotačí mezi významy. Jejich Dracula je zároveň postavou, která v každé scéně hraje prim, i kulisou a rekvizitou, která jen slepě variuje aspekty vampýrské mytologie.
Dvacátý vtípek na téma jídlo a pití ("Prý nepijete?" - "Nepiji víno.") už je otravný. Přitom autoři v rukávu nic než humor nemají. Hororové scény se zombie umrlci či kojenci působí ornamentálně, uspěchaně, nikoli děsivě. Moucha lezoucí po bulvě oka a náhle uvnitř něho je šokující, ale v posledku jen na efekt.
Claese Banga je radost sledovat v mnohých situacích, i tento dílčí požitek ale kazí fakt, že je jen skrumáží všech možných Draculů, nikoli plnohodnotným padouchem a monstrem. A zároveň představuje projekční plátno pro pokus tvůrců pohovořit o dnešním světě prolezlém technologiemi i genderovou nerovností.
Tentokrát na to plátno nepromítli nic než soubor nahodilých nápadů. Podobni horlivým školákům, kteří domácí úkol přetvořit klasické dílo v co nejzamotanější podivnost splnili s pílí snaživých šprtů. Kromě třídní učitelky a rodičů jim zatleská málokdo.
