reklama
 
 

Cannes 2014: Kurážná Marion Cotillard a lynchovská temnota

21. 5. 2014 17:05
Favoritem canneské soutěže se stalo sociální drama bratří Dardenneových Dva dny, jedna noc s Marion Cotillard v hlavní roli. Ovace ve stoje si vysloužil také bubenický Whiplash.

Cannes 2014 (od našeho spolupracovníka) - Jean-Pierre a Luc Dardenneové vyhráli v Cannes už dvakrát za sociální dramata Rosetta (1999) a Dítě (2005). S novinkou Deux jours, une nuit (Dva dny, jedna noc) mají šanci dovršit jedinečný hattrick – nikdo na světě v Cannes třikrát nevyhrál.

Snímek má krystalicky čistou zápletku: hubená Sandra (Marion Cotillard) má vlasy svázané dozadu a nosí růžové tričko. Její život je ale šedý od depresí. Navíc se dozvídá, že přišla o místo v továrně na solární panely. Jejích šestnáct kolegů se muselo rozhodnout: buď ve firmě zůstane ona, nebo tisícieurové bonusy.

Drtivá většina zaměstnanců si vybere peníze. Je pátek odpoledne a Sandře zbývá jediné: sebrat kuráž a během víkendu oběhnout kolegy a uprosit je, aby se v pondělním tajném hlasování přiklonili na její stranu.

Velká filmová média jako Variety nebo The Hollywood Reporter, ale i britské listy jako The Guardian dávají snímku plné body a velmi vysoko hodnotí i výkon Marion Cotillard.

Akční jazz

Největší potlesk jsem ale zatím zažil na bubenickém dramatu Whiplash. Jde o strhující podívanou, která na festivalu Sundance vyhrála jak cenu poroty, tak i publika.

Andrew Neyman (Miles Teller) studuje bicí na renomované univerzitě. Drsný profesor Fletcher (J.K. Simmons) si Andrewa vybere do prestižního školního souboru, který diriguje, a tam ho cepuje. „Měl jsem na škole takového učitele. Děsil mě k smrti,“ svěřil se mi dnes debutující režisér Damien Chazelle, sám bubeník: „Tenhle papiňák jsem si prostě zažil.“

Andrew chce uspět, kvůli bicím se rozejde i s přítelkyní. Ví, že mu dril pomáhá, na druhou stranu si od Fletchera nedá nic líbit. Provokují se navzájem až ke svým fyzickým a psychickým limitům. J.K. Simmons je učiněný kotel zloby, chrlí řetězy nadávek, předvádí fyzické, energické herectví.

„Největší klišé je, že jazz slyšíš někde v pozadí,“ říká režisér: „já jsem ho chtěl dát přímo před vás. Když jsem bubnoval, potil jsem se, zadýchával se, ruce mi uvadaly námahou. Vnímám to jako závod nebo honičku. Chtěl jsem natočit hudbu jako sled pohybů.“

Jak by ne, když Andrew bubnuje rychlostí přes 300 úderů za minutu. Whiplash má zdrcující muzikantský závěr. Chazelle jej vypráví téměř jako akční thriller a hypnotizuje obecenstvo k takovému finále, že když padnou titulky, sál vybuchl nadšením.

Goslingův záměr

Nadšení bylo i na projekci režijního debutu Ryana Goslinga Lost River. Tleskalo se ale zejména na začátku, Gosling má v Cannes množství fanoušků, kteří si ho pamatují především z thrillerů Nicolase Windinga Refna Drive a Jen Bůh odpouští.

Lost River se odehrává v téměř postapokalyptických lokacích rozpadajícího se Detroitu, kde se matka Billy (Christina Hendricks) se synem Bonesem (Iain De Caestecker) musí popasovat s různými druhy šikany – matka nedokáže splácet hypotéku, a tak vezme práci v makabrózním kabaretu, na Bonese má spadeno místní tvrďák Bully.

Film je obrazově velmi povedený, Gosling slušně pracuje i s muzikou, kterou dobře páruje s nejsilnějšími výjevy. Jenže i přes svou zábavnost působí Lost River jako mix Davida Lynche (kabaret, atmosféra), Harmonyho Korina (postavy, lokace) a Refna (násilí). A nic navíc.

autor: Šimon Šafránek, Cannes | 21. 5. 2014 17:05

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama