Pro utváření vztahu mezi matkou a dítětem je důležitý fyzický kontakt, shodují se odborníci. Kerekes sice vypráví mimo jiné o mateřství ve ztížených podmínkách, pro atmosféru snímku je však určující absence blízkosti. Aktérky žijí odděleně od vnějšího světa a ještě jim hrozí separace od potomků.
Film nicméně začíná reálným, zblízka snímaným porodem. V následujících scénách už protagonistku sledujeme převážně z dálky, jako jednu z mnoha žen v širokých a členitých záběrech, ale intimní pohled na mezní okamžik jejího života nám pomáhá vytvořit si k ní hned zkraje emocionální pouto. Naturalistický úvod současně naznačuje, že také vše, co uvidíme dál, bude opravdové.
107 matek je technicky vzato sice první hraný film devětačtyřicetiletého dokumentaristy, avšak postupy fikční a nonfikční kinematografie prolíná způsobem znemožňujícím jasně oddělit skutečnost od smyšlenek. Několikaleté natáčení, jemuž předcházel zevrubný průzkum, probíhalo ve skutečném nápravném zařízení v ukrajinské Oděse. Do mnoha rolí Kerekes obsadil bývalé nebo stávající vězeňkyně a dozorkyně, jež byly též spoluautorkami scénáře.
Ve věznici číslo 74 si trest odpykávají pachatelky závažných zločinů, které jsou zároveň matkami. O jejich syny a dcery až do věku tří let pečují pracovníci oddělené části komplexu, kam matky mohou pravidelně chodit a kojit tam. S třetími narozeninami děti vězení opouštějí. S matkou, nebo bez.
Pokud dotyčná nedostala mírnější trest nebo nebyla podmínečně propuštěna, potomci končí buď u příbuzných, nebo častěji v ústavní péči, čímž je křehká, nelehko formovaná citová vazba s rodičem zpřetrhána.
Peter Kerekes vystavěl mozaikovitý scénář okolo dvou žen. Lesja ze žárlivosti zabila manžela a do vězení, kde má strávit sedm let, přišla v pokročilém stádiu těhotenství. Právě jejím porodem film začíná. Mladou matku ztvárnila ukrajinská divadelní herečka Marina Klimová, která se na natáčení připravovala pozorováním a posloucháním oděských vězeňkyň. Zdárně se dokázala napojit na city žen vyrovnávajících se naráz s mateřstvím i přísným řádem žaláře, stanovujícím náplň každé hodiny.
Lesjinou zpovědnicí, později skoro kamarádkou je Irina, vedoucí dozorkyně a vrchní cenzorka. Čte a proškrtává zprávy, které ženy posílají svým blízkým, a bedlivě poslouchá jejich hovory. Nejdřív zachovává úřednický odstup. Postupně se ale v osudech odsouzených citově stále více angažuje, nedokáže je dál vnímat jen jako těla produkující mléko a vaginální sekret, na něž jsou po svém příchodu, zvážení a změření degradovány vězeňským systémem.
Irina, kterou ztvárnila skutečná operační důstojnice, je paradoxně osamělejší než trestankyně, nad jejichž životy bdí. Sama čelí kritickému pohledu a poznámkám autoritativní matky. Ta ji netrpělivě ponouká, aby si konečně našla partnera. Cenzorčina nesvoboda není dána tím, že by nemohla opustit služební byt, kde si po nocích čte cizí milostné dopisy, ale požadavkem, aby jako žena naplnila jistou společenskou úlohu. Obě hrdinky jsou tak uvězněné v rutině vynucené okolím.
Tuto rigiditu odráží i forma. Podobně jako proslulý rakouský filmař Ulrich Seidl, také Peter Kerekes komponuje jednotlivé, téměř výlučně statické záběry coby stylizované živé obrazy, v nichž promyšleně opakuje některé leitmotivy. Kameraman Martin Kollár sleduje herečky a neherečky zpovzdálí, nepřejímá jejich hledisko.
Přestože sdílejí nevelký prostor s minimem soukromí, neustále si uvědomujeme, jak jsou vůči sobě obezřetné, jak je pro ně těžké dosáhnout důvěry, natož intimity. Když slaví narozeniny svých dětí v malé herně, svým vybavením stejně skromné jako dort na stole, zpoza skla je u toho pozoruje personál. Připomíná to spíš laboratorní experiment než radostný životní okamžik.
Záběry ve ztlumených pastelových barvách často působí prázdně a neúplně. Prozrazují, co se odehrává v nitru posmutnělých žen, které možná brzy čeká trvalé odloučení od milovaných bytostí. Nenaplněnou touhu po volnosti ironicky vyjadřuje například kresba palem a oceánu v pozadí záběru vězeňkyň popocházejících po místnosti s mobily v ruce.
Jakkoli osu vyprávění udává vývoj Lesjina vztahu s Irinou, nacházejících čím dál větší vzájemné pochopení, převažují kompozice s více postavami. Jako by Kerekes dával najevo, že portrét kolektivu jej zajímá minimálně tak jako individuální dramata. Proto se český distribuční název 107 matek - prozrazující, s kolika uvězněnými režisér hovořil - zdá přiléhavější než původní slovenská Cenzorka.
Za kolektivní bychom mohli označit i scénář. V titulcích jsou sice jako autoři uvedeni Peter Kerekes s Ivanem Ostrochovským, coby výchozí materiál však posloužily příhody a repliky žen z oděské věznice, jejichž autentickými svědectvími film proložili. Většina scén, včetně té, kdy si dozorkyně zespodu lakují levné černé lodičky, aby připomínaly značkové "louboutinky", vychází z toho, co autoři v Oděse viděli nebo slyšeli.
Může proto působit úsměvné, že 107 matek na loňském benátském festivalu obdrželo cenu zrovna za scénář. Ten ovšem netvoří jen dialogy a situace. Jde také o celkovou dramaturgickou skladbu, inovativní jednak organickým začleněním dokumentárních záběrů, s nimiž film nakládá jako se součástí Irininy práce, jednak specifickým uchopením času.
Cyklické opakování činností stanovených harmonogramem stírá rozdíly mezi hodinami, dny a týdny. Divák těžko určuje, jak dlouhá doba mezi scénami uplynula. Kerekes nelíčí život ve vězení jako souvislé vyprávění, jehož napětí by se zakládalo na rvačkách, zradách, pašování drog a jiných klišé tohoto typu filmů. Pracuje s vzájemně podobnými fragmenty a dlouhým vyčkáváním.
Krátce před polovinou devadesátiminutový snímek poskočí v čase o tři roky vpřed. Každodenní chod žaláře však zůstává stejný, navenek se nic nezměnilo. Pouze děti vyrostly, už chodí po svých a hrají si na schovávanou. Právě jejich přítomnost udržuje kontinuitu vyprávění a probouzí naději, že i život, z něhož se kauzalita vytratila, může držet pohromadě a běžet dál. Také pro Irinu se potomci stávají inspirací, aby vystoupila z dobrovolné izolace a spolu s kamerou se konečně dala do pohybu.
Péče o druhé je tak pro postavy originálního, nedidaktického dokudramatu vězením i vysvobozením. Film podávající výtvarně vycizelované, přitom upřímné svědectví o konkrétním místě a lidech zároveň vypráví nadčasový příběh o lásce, respektu, svobodě a dalších hodnotách, jejichž nesamozřejmost si často uvědomíme, až když o ně přijdeme.
Film
107 matek
Režie: Peter Kerekes
Artcam Films, v kinech od 5. května.
