reklama
 
 

Čeští dokumentaristé nemíří do světa, raději vyvolávají debatu doma. I to je přínosné

16. 3. 2017
Na české hrané filmy se často nadává, ale skoro stejně často se uvádí, že dokumenty u nás vznikají na stále lepší úrovni. Ať už pro kina, nebo televizi, každý rok se urodí hned několik těch, co vzbudí debatu a upozorní na nějaký důležitý problém. Festival Jeden svět představil ty nejlepší. Jak ve své recenzi podotýká Martin Svoboda, čeští dokumentaristé často točí tituly, jež lze plně docenit jen se znalostí kontextu. Někteří sklouzávají k "panoptikálnosti" a zachycují, jak divní lidé dělají divné věci. Leckdy také využívají sebe jako hrdiny. "Tím mohou opět rozvířit debatu o dokumentaristickém odstupu," dodává.
Doporučujeme

Existuje početná subkultura tvůrců, soustředěná předně okolo katedry dokumentaristiky na FAMU, která si zakládá na své pověsti. Když děkan FAMU Zdeněk Holý pronesl minulý měsíc v rozhovoru pro Aktuálně.cz nenápadně znějící poznámku, že nadstandardní úroveň českého dokumentu považuje za mýtus, strhla se proto na sociálních sítích mnoha tvůrců poměrně intenzivní bouře.

Děkan a jeho kritici se ale minuli. Holý upozorňoval na skutečnost, že české dokumenty nemají výraznější úspěch ve světě, zatímco tvůrci se ohrazovali zdůrazňováním svého lokálního významu a hodnoty pro veřejnou diskuzi.

Tento rozdíl ještě víc podtrhl letošní festival Jeden svět. Při pohledu na jeho mezinárodní a českou sekci ihned vyvstane diametrální rozdíl ve stylech a přístupech. Většina filmů mezinárodní sekce nabídla obecná témata známá všude na světě, navíc často podaná prostřednictvím nádherného obrazu, jenž by se neztratil v hrané produkci.

Lokální, ale naše

Tuzemské dokumenty se soustředí na vybrané lokální téma, jemuž věnují maximální pozornost. Forma bývá velmi standardní, nebojí se ani hlasu neviditelného komentátora, který světové festivalové dokumenty až na výjimky opustily jako archaický. Jistě se i u nás najdou experimentátoři s cílem vytvořit zajímavou podívanou, jde ale o výjimky - dokumentaristé mají primárně tendenci srozumitelně se vyjádřit k tématu.

I v tomto ranku mohou samozřejmě vzniknout skvělé dokumenty. Vítězný Normální autistický film Miroslava Janka, Výchova k válce Adély Komrzýové z cyklu Český žurnál a především O čo ide Idě Tomáše Kudrny stojí za pozornost.

Normální autistický film je z nich nejvíce oproštěný od českého prostředí, příběhy autistických dětí a teenagerů v sobě mají kus nadčasovosti. Jinak jde ale o tituly, jež lze plně docenit jen se znalostí kontextu.

Ještě patrnější to je u Exekuce Andrey Culkové, Epidemie svobody Terezy Reichové a Hynka Reicha Štětky nebo Do Zbraně Barbory Chalupové. Tyto snímky se vztahují ke konkrétnímu fenoménu a mluví k těm, jichž se dotýká. Což jistě není špatně, jen pak není překvapivé, že takové produkce zůstávají lokální událostí.

Poslední dva tituly jsou navíc ryze osobní, dokumentaristé využívají sebe jako hrdiny. Čímž mohou opět rozvířit debatu o dokumentaristickém odstupu. Pokud snímky jako Dobrý pošťák nebo Přijímání v mezinárodní soutěži nabývají ambivalentních hodnot kvůli zjevné inscenovanosti, české dokumenty bývají problematické svou osobní agendou. Na ni má filmař právo, ale musí pak být připraven čelit nedůvěřivému publiku.

Přesto se i u nás najdou takové snímky, kde je filmař jen anonymním pozorovatelem. Mezi ty nejlepší z letošního Jednoho světa patří Miluj mě, jestli to dokážeš Dagmar Smržové o snaze tří různě postižených mladíků dostat se k sexuálnímu uspokojení. Ještě méně osobně jsou formátované Děti online Kateřiny Hagerové. V Díře v hlavě Roberta Kirchhoffa se tvůrci snaží podat zprávu o romském holokaustu a konfrontují pamětníky s minulostí.

Ještě výrazněji se o odstup pokouší Český Alláh Zuzany Piussiové, časosběrný dokument pokoušející se nabídnout komplexní pohled na problematiku migrantů v Česku.

Divní lidé dělají divné věci

Tento snímek má však tendenci k jednomu z časných neduhů našich dokumentů, tedy k určité "panoptikálnosti", kdy informační hodnota a význam mizí za obzorem a dokument se stává jen přehlídnou scén, v nichž divný lidé dělají různé divné, bizarní nebo směšné věci.

Mezi takové dokumenty patří letos především Duši neprodám Evy Tomanové o náhradních matkách a Jmenuji se Hladový Bizon Pavla Jurdy. Tyto snímky se věnují zajímavým tématům, první náhradním matkám, druhý snaze postiženého člověka užít si život, ale končí spíš jako voyeuristické kukátko do života druhých.

Většinu těchto snímků prostupuje jejich lokálnost, kvůli níž se jen těžko probojují za hranice. To ale není v žádném slova smyslu chyba. Čeští dokumentaristé jsou zkrátka angažovaní v lokálních společenských tématech a chtějí rozproudit diskuzi. Je příznačné, že jedním z nejvýraznějších tuzemských dokumentů posledních let jsou Šmejdi - pochybní coby filmové dílo, ale zásadní svým vlivem.

Většina filmů z letošního výběru Jednoho světa jsou na tom lépe co do kvality a podobně se snaží vyvolat debatu. Jde o legitimní směr, který jistě v tuzemském prostředí má smysl.

Dokument Kateřiny Hager na portrétech tří mladých hrdinů ukazuje, jak těžká je výchova dětí v době, kdy se většina zábavy přesunula do kyberprostoru. | Video: Jeden svět |  01:46

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama