reklama
 
 

Odnosí cizí dítě, po porodu ho odevzdají. Náhradní matky jsou v Česku šedá zóna, říká autorka filmu

15. 11. 2016
Bezdětné páry a ženy, které si potřebují přilepšit, našly způsob, jak si vzájemně vypomoci. Bez právního rámce, na hraně zákona a podle úsloví, co není zakázáno, je dovoleno, se u nás rodí čím dál víc dětí náhradním maminkám, podle neoficiálních odhadů až 250 ročně. Svou dělohu a břicho "nepronajímají" za úplatu, to by bylo trestné. Dostávají nicméně finanční kompenzaci za bolestné či ušlý zisk, někdy se rovněž s biologickými rodiči domluví na dlouhodobé finanční podpoře.

V dokumentu Duši neprodám, který Česká televize odvysílá 22. listopadu, se potkávají dvě skupiny žen. Ta první je zaopatřená, má vše, na co si vzpomene, kromě dětí. Nemohou otěhotnět ani s pomocí reprodukční medicíny, protože buď nemají dělohu, nebo jim správně nefunguje. Tu druhou skupinu většinou tvoří chudé svobodné matky, které jsou na tom přesně opačně – mají děti, těhotenství ani porod jim nedělají nejmenší problémy, chybí jim ale peníze, práce, leckdy i pořádné bydlení.

A tak si dají inzerát jako třeba paní Monika ve filmu: "Možná to budu právě já, kdo splní váš sen." O zájemce není nouze. V dokumentu se Monika u soudu zříká práv na dítě ve prospěch biologické maminky, v závěru snímku už opět nosí cizí embryo.

"Ve filmu není nic, co by bylo trestné, ale tato problematika nemá přesný právní rámec," říká režisérka Eva Tomanová. Je tedy legální odnosit cizí embryo, porodit miminko a poskytnout ho biologickým rodičům? "Není to nelegální," odpovídá. Snímek točila i proto, aby se o tématu mluvilo a vystoupilo z polooficiální šedé zóny.

Přesná čísla, kolik dětí se narodí náhradním matkám, se neevidují. Na konci filmu je údaj 50 dětí ročně, podle posledních neoficiálních údajů je to až 250 dětí ročně.

Natočit dokument bylo velmi obtížné. Málokterá náhradní maminka chce o své činnosti mluvit vzhledem k tomu, že je problematika tak málo právně ošetřena.  Ještě mnohem těžší bylo najít osvojitelku, biologickou maminku, která si ze zdravotních důvodů nechala dítě odnosit. „Tyto ženy to většinou považují za nějaké své selhání. Mnohdy po čas těhotenství odjedou pryč a vrátí se z cest s miminkem, popřípadě si vycpávají břicho polštářem,“ líčí režisérka.

K natáčení se uvolila jediná maminka, která byla důkladně maskována parukou a brýlemi.

Na jak tenkém ledě se obě strany pohybují, ukázala potíž producentky a režisérky najít případ, kde by vše dopadlo bez komplikací. Zbyly nakonec tři hrdinky, přičemž u dvou se události vyvíjely jinak, než by si obě strany představovaly.

Odnošením miminka jsem chtěla odčinit potrat

Pětadvacetiletá Nikola si špatně vybrala pár, jemuž miminko odnosí. Tomuto páru navíc i darovala vlastní vajíčko. Později se ukázalo, že manželka biologického otce je závislá na lécích, pobývá na psychiatrii a má problémy s policií za falšování receptů. Tyto okolnosti vedly Nikolu k zlomovému rozhodnutí.

„Rozhodla jsem se, že než taková rodina, to si radši chlapečka nechám,“ říká a dodává, že kdyby byl manželský pár standardní, dodržela by dohodu a dítě jim přenechala. Na dotaz, zda by jí nevadilo vzdát se dítěte z vlastního vajíčka a dát ho cizím lidem, odpovídá: „Měla jsem devět měsíců na to, abych se s touto situací smířila. Navíc jsem to brala tak, že mu u nich bude lépe než u mě. Jsem chudá, nemám partnera, studuji.“

V dokumentu Nikola říká, že odnošení miminka páru, který touží mít děti, ale nemůže si je dopřát, brala jako dobrý skutek, jímž odčiní své předešlé špatné rozhodnutí jít na potrat poté, co neplánovaně otěhotněla s přítelem. Právo je na její straně, matkou je podle české legislativy ta, která dítě porodí, navíc se jednalo o její vlastní vajíčko. Dítě nicméně musí jednou za čtrnáct dní půjčovat biologickému otci, tedy pro ni zcela cizímu člověku.

Tři čtvrtě roku jim miminko nosím a oni ho pak nechtějí

Problematickou situaci řešila i Renata, matka dvou vlastních dětí. Miminko nosila proti vůli svého přítele. Tomu vadilo, že rodina trpí ročním výpadkem družky kvůli cizím lidem. „Těm je přitom úplně jedno, jak tím trpíš ty, jak tím trpíme my, ty si jedou jen to svoje, že budou mít miminko, a jsou na rozdíl od nás úplně v pohodě. My jsme jim úplně ukradení,“ říká ve filmu s tím, že kdo nemůže mít děti, tak je zkrátka mít nemá.

Ještě větší rozčarování přišlo po porodu. Bezprostředně po něm vyřkl primář smutný ortel, že holčička má Downův syndrom. Biologičtí rodiče začali váhat, zda vlastně dítě budou chtít.

„To je další z rizik náhradních matek. Vše je o vzájemné důvěře, protože nikdo matce nezaručí, že se ho rodiče, pro něž miminko odnosí, potom ujmou," upozorňuje režisérka Eva Tomanová.

„Tři čtvrtě roku to dítě nosím pro ně v břiše, myslím si, že pro ně dělám to nejlepší, plním jim jejich sen, a oni pak řeknou, že nevědí, jestli budou umět s miminkem navázat vztah. To mě hrozně ranilo.“ Renata si nedovedla představit, že by dítě, které vyrůstalo v jejím břiše, skončilo v ústavě, zároveň věděla, že nechat si cizí dítě s Downovým syndromem by bylo u partnera neprůchozí. Situace se zdála neřešitelná, nakonec ale vše dobře dopadlo. Následné testy nemoc nepotvrdily, holčička je zdravá a vyrůstá u svých biologických rodičů.

Je to cizí dítě, ale vyrůstalo v mém břiše. Mám k němu vztah

Renatin příběh poukazuje na další potíž náhradních matek – i k cizímu embryu si během devíti měsíců vypěstují silné pouto a je pro ně pak těžké se miminka zřeknout.

„Dokážu to jen díky tomu, že už mám jednu svou dceru. Jinak bych se dítěte neuměla vzdát,“ říká Renata. „Důležité je najít si spolehlivý pár, snažím se o něm osobně zjistit, jak žije, jaký je, abych věděla, že bude miminko v dobrých rukou. A také je dobré být svobodná, u soudu to je pak mnohem jednodušší,“ přidává další svou zkušenost.

Celá soudní procedura spočívá v tom, že se otec přihlásí k otcovství a je zapsán na rodný list. Náhradní matka se dítěte vzdá a biologická matka ho adoptuje. Soud tento postup umožňuje. Nelegální by bylo, kdyby náhradní matky někomu odnosily dítě za úplatu.

Matky mohou podle režisérky Evy Tomanové dostat pouze tzv. finanční kompenzaci za bolestné či ušlý zisk, částka se pohybuje kolem 300 tisíc korun. Rodina často podporuje náhradní maminku i během těhotenství, třeba aby si jinak chudá žena mohla dovolit kvalitní stravu a dávala tak miminku to nejlepší.

Renata má nyní tři měsíce před čtvrtým porodem, třetím pro jinou matku.  Ujišťuje, že tentokrát už je to opravdu naposledy. „Tělo už mám zhuntované, musím se dát do pořádku,“ uzavírá.

Náhradní matka Monika na novinářské projekci snímku. Jedno dítě má vlastní, další tři cizí děti odnosila a po porodu odevzdala biologickým rodičům. | Video: Zuzana Hronová, Foto: ČTK |  01:49

autor: Zuzana Hronová | 15. 11. 2016

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama