Málokdo umí čarovat s čísly jako kinaři a filmoví distributoři. Ať už čeští nebo američtí. Ne že by lhali, to jistě ne, vhodný výklad ale zamotá s každou tabulkou.
Zatímco analytici poukazují, jak špatně je na tom klasická kinodistribuce takřka všude na Západě, z druhé strany se můžeme dočítat o rekordech v tržbách hollywoodských bijáků.
Teď jsme svědky malého zázraku přímo u nás. Po sezoně 2015, pro český film co do komerčního hlediska nepříjemné, přichází nabitý rok 2016. Ten ve své polovině hlásí nejvyšší půlroční návštěvnost od roku 1993. Což není překvapivé a nenarušuje celkový trend. Co už překvapivé je, na tomto rekordu se značnou měrou podílejí české snímky.
Tři esa
Vloni přitom podíl českých filmů na celkových tržbách poprvé za dvacet let nepřekoval 20 procent. Publicisté rozjeli řadu spekulací, proč tomu tak je. Nyní jsme najednou skokově na 29 procentech. Máme přepsat diagnózy a prognózy českého filmu? Ani ne.
Loňsku zkrátka chyběl český divácky hit. Nejnavštěvovanějším tuzemským kouskem utopeným v amerických filmech se stala komedie Život je život. Snímek tak nevýrazný, že mnoho diváků o něm v době vyhlášení výsledků slyšelo poprvé. Necelých 200 tisíc prodaných lístků u „rekordmana“ mluví za vše.
Letošek si však připravil už tři esa, která jsou úspěšná tak, jak jen může realisticky český producent doufat. Lída Baarová sice pokukovala po návštěvnosti devadesátých let lízající milion vstupenek, 400 tisíc lístků je ale v dnešní realitě slušné číslo. Pro debut Vojty Kotka Padesátka představuje stejný výsledek (v tabulkách rozmělněný mezi dvě sezony – promítala se už poslední týden roku 2015) už vyloženě úspěch. Téměř 300 tisíc Bajgarovy Teorie tygra s Jiřím Bartoškou v čele rovněž tvůrce potěšil.
Takže tu skutečně máme tři snímky, které lze označit na dnešní poměry jako divácké hity. Jenže jde spíš o štěstí než koncept a tento úspěch nepřesahuje hranice jednotlivých snímků. Nestalo se, že by "lidé víc chodili na české filmy", jen jich víc přišlo na tyto.
A zatímco v Americe jsou produkce mnohem provázanější, takže se finance v pokladnách snáz přelévají a jeden hit úspěšně živí pět propadáků, v Česku se většinou točí o řád individuálněji a producentský model se u nás teprve hlásí o slovo. Úspěch Padesátky a Teorie tygra (a vzhledem k vysokým nákladům a očekáváním jen relativní úspěch Baarové) tak pomohl pouze Kotkovi s Bajgarem (a relativně Renčovi). A samozřejmě přispěl provozovatelům kin, byť je diskutabilní, nakolik dorazili diváci, kteří by jinak šli na něco jiného (pak to vyjde nastejno) nebo by seděli doma.
Radujeme se ze špatných věcí
Důvod k radosti? Málokdo si přeje, aby filmů jako Padesátka, Teorie tygra či Lída Baarová vznikalo víc. Ne že by lehké komedie a melodramata určené masám neměly nárok na existenci, jejich pohlcení kin ale jistě není to, v co bychom měli doufat. Producenti teď propadnou dojmu, že imitací těchto filmů dosáhnou stejných komerčních úspěchů.
Může to ještě ztížit podmínky těm, kteří hledají alternativu. A beztak marná honba za dlouhodobou komerční úspěšností na malém českém trhu naháže ještě víc klacků pod nohy filmařům, kteří se jí účastnit nechtějí a kteří se dívají i za hranice. Byla by to tím větší škoda, že po počátečních úspěších už není bez šance, že by v následujících letech mohli zařadit Česko zpět do programů světových festivalů.
Opravdové úspěchy, které bychom měli oslavovat, jsou snímky jako Rodinný film, Já, Olga Hepnarová, Schmitke a jim podobné. Úspěchy na uměleckém poli, jichž mohou dosáhnout i nejmenší země (klidně Island).
Opravdový problém tedy není, když do kin přijde na české filmy jen 20 procent diváků místo 30 procent, ale že povedené filmy jako Nenasytná Tiffany nebo David nenajdou prostředky a nemohou být efektně distribuovány po alespoň evropských festivalech.
To, že tři režiséři měli na domácím trhu pomíjivé štěstí a oslovili dost diváků, ještě není úspěch pro český film.
