V případu zasazeném na sever Čech nejde jen o zdraví nadějného čtrnáctiletého gymnasty. Snímek vypráví o situaci, kdy se ve středoevropském prostoru morální povinnosti těžko kryjí se snahou neuškodit sám sobě a nejbližším. Zároveň se do dění promítá celková společenská nálada. A to se příběh odehrává ještě předtím, než Rusko letos v únoru rozpoutalo válku na Ukrajině.
Je tu rasismus, nebo minimálně anticiganismus, mezi Čechy rozšířený. Přehlíživost nebo averze vůči Ukrajincům a Ukrajinkám, kteří k nám "přicházejí za lepším". Propojenost lokálního byznysu s politikou. Vzájemné populistické protislužby mezi politiky, kteří chtějí pracovat pro společnost, ale také se udržet u moci. Všechno hraje roli v tom, jak se filmová situace komplikuje.
V centru stojí ukrajinská matka, nejprve vyděšená a zoufalá, posléze dezorientovaná, manipulující i manipulovaná. Hraje ji Vita Smačeljuková, u nás zatím neznámá jedenačtyřicetiletá Kyjevanka, která může reprezentovat mnohé přehlížené osudy v současném Česku. Hlavní otázka zní, kdo je tady obětí. Její zraněný syn Igor, nebo Irina, která se postupně proviní i sama na sobě?
Odpovědět bychom mohli, že oba jsou viníky i oběťmi. A podobně je to s celou společností ve snímku trpící tím, jak se proviňuje sama na sobě. Pod tlakem nejen materiálních okolností upřednostňuje krátkodobé zájmy před dlouhodobými a účelová zjednodušení před potýkáním se s komplikovanou realitou.
Oběť režiséra Michala Blaška, třiatřicetiletého slovenského absolventa pražské FAMU, koncem léta zastupovala českou kinematografii na prestižním festivalu v Benátkách, kde byla zařazena do sekce Horizonty. I jinak to byl pro autora mimořádně úspěšný rok: již v únoru na renomovaném Berlinale uvedl minisérii o zdravotní sestře Podezření, na níž pracoval se scenáristou Štěpánem Hulíkem a kterou následně odvysílala Česká televize.
Také v Podezření účinkovala hrdinka vyčleněná z okolí, žena v potížích, tehdy v podání Kláry Melíškové. A stejně jako Oběť i tato minisérie úspěšně kombinovala sociální a morální drama s prvky kriminálky či thrilleru.
Další srovnání se nabízejí s filmy jako slovenské Ostrým nožem režiséra Teodora Kuhna z roku 2019. Anebo šest let starý snímek Marija od Michaela Kocha o Ukrajince žijící a pracující v Německu. Také ona se ocitá v pasti strachu o budoucnost a morální volby.
Michala Blaška ale můžeme považovat nejvíce za následovníka některých autorů rumunské nové vlny, kteří představují palčivé příběhy plné současných dilemat. Jmenovitě se hlásí ke Cristianu Mungiovi, přednímu režisérovi děl jako 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Právě teď česká kina promítají jeho novinku R. M. N. o společnosti rozervané reakcemi na nově příchozí dělníky malé pekárny. V šest let staré Zkoušce dospělosti pro změnu vyprávěl o rodiči, který se pokouší zachránit dobrou budoucnost svého dítěte, přičemž svolí k určitým morálním kompromisům. Mungiu opakovaně portrétuje společnost, jež mimo jiné vidí dobrou budoucnost snadněji za hranicemi než v rodné zemi.
Na rumunského kolegu Blaško odkazuje i stylisticky, chladnými barvami obrazu a sekvencemi komponovanými v jediném dlouhém záběru. Vyhýbá se tomu, aby ukazoval situace v klasickém rytmu záběr a protizáběr nebo přejímal perspektivu některé postavy.
Z těchto důvodů Oběť v kontextu současné evropské nebo světové kinematografie nepůsobí nijak originálně nebo novátorsky. Spíš vybízí k úvahám o tom, že východoevropské společnosti se ve čtvrté dekádě po pádu režimů závislých na Sovětském svazu v mnoha ohledech stále vzájemně podobají.
Pro domácí diváky by ale mělo být nejdůležitější, že v reáliích severních Čech působí drama Ukrajinky Iriny organicky. Naprosto relevantně vypovídá o současnosti a nezavírá oči před realitou prostoupenou negativními symptomy.
Blaškův pokus o kritický pohled na život u nás se obejde bez autorské manipulace divákem a bez černobílého vidění. Jde o film ne možná masově divácký, ale potřebný.
Film
Oběť
Režie: Michal Blaško
Bontonfilm, v kinech od 10. listopadu.
