Cappuccino jako z jiného světa. Knize o Lynchovi by prospělo méně historek z natáčení

Martin Šrajer Martin Šrajer
25. 10. 2020 11:28
Mezi životopisem a memoáry se pohybuje česky právě vydaná kniha o režisérovi Davidu Lynchovi. Čtenáře provádí myslí čtyřiasedmdesátiletého filmaře s nezaměnitelným rukopisem. Oproti jeho snímkům ale v publikaci vítězí kvantita nad kvalitou.

David Lynch nerad vysvětluje. Kniha nazvaná Místo snění, rozsahem připomínající ruské romány, není výjimkou. Na více než 600 stranách převažují popisy. Místy poutavé, místy připomínající scénu ze třetí řady Lynchova seriálu Městečko Twin Peaks, ve které uklízeč dvě a půl minuty zametá podlahu baru. Nic se nestane a nic se nedozvíme, ale protože jde o Lynche, chceme věřit, že je za tím víc.

V zametání byl podle vzpomínek jednoho přítele nepřekonatelný i Lynch, jenž po střední škole nějaký čas uklízel v obchodě s malířskými potřebami. Podobných zajímavostí, které se pro portrét umělce jeví nadbytečné, ale milovníci záhad je mohou číst jako nápovědu k porozumění lynchovskému světu, je publikace plná.

Pro fanoušky amerického filmaře, naučené hledat skryté významy v každém objektu, gestu a slově z Lynchových filmů a seriálů, bude Místo snění vděčným rezervoárem podnětů. Nejspíš nenechají bez povšimnutí zmínku o sametovém modrém gauči z Lynchova domu v americké Filadelfii nebo o čokoládových zajíčcích, o nichž se během natáčení filmu Příběh Alvina Straighta znenadání rozpovídal herec Harry Dean Stanton.

Přestože Lynch nevysvětluje a není nejvhodnější osobou k povídání o vlastní tvorbě, neznamená to, že jej pozorný čtenář po přečtení Místa snění nebude lépe chápat. Trpělivost se hodí zejména ve druhé polovině dlouhého textu, kde už je hranice mezi přínosnými sděleními a nezáživnou slovní vatou velmi tenká. Jako varování se zpětně jeví úvodní příslib, že nás čeká "kronika věcí, které se udály".

Divoký jako účes

Za polovinou knihy, již zdařile přeložili Michal Prokop a Lucie Kořínková, jako by se vyčerpal Lynch i netradiční koncept, který zvolila spoluautorka textu, americká novinářka Kristine McKennová.

Každou ze 16 kapitol tvoří dvě části. Novinářka, která s Lynchem pořizovala rozhovory od 70. let minulého století, nejdříve na základě rešerší a výpovědí více než stovky jemu blízkých osob napsala tradiční životopisnou kapitolu. Následně dostal slovo Lynch.

Lynch ve svém nahrávacím studiu, asi 2015.
Lynch ve svém nahrávacím studiu, asi 2015. | Foto: Dean Hurley/Paseka

Filmový mystik, jehož imaginace je stejně divoká jako jeho účes, možná mnohé překvapí strohostí a čistotou stylu. Svým textem by přitom podle autorky měl reagovat na biografickou část, vést dialog s vlastním životopisem. K tomu místy opravdu dochází: Lynch popisuje stejné události ze svého pohledu, některé skutečnosti uvádí na pravou míru, doplňuje osobní detaily.

Postupně ale jeho psaní stále víc připomíná egocentrický monolog starého nespokojeného muže, který vzpomíná na všechny celebrity, s nimiž se skamarádil, a využije každou příležitost postěžovat si, jak bylo dřív lépe: lidé víc chodili do kina, mezi sebou měli lepší vztahy, nepěstovaly se jen geneticky modifikované plodiny, láska k penězům nevítězila nad láskou k lidskosti a přírodě.

Zejména prvních sedm kapitol, přibližujících Lynchův život a dílo od narození po dokončení snímku Modrý samet z roku 1986, je nicméně neobyčejně poutavých. Dozvíme se méně známá fakta o dospívání v poválečné Americe a pochopíme, čím budoucího režiséra tak zaujala estetika 50. let. Zdá se, že období idylického dětství pro něj nikdy neskončilo. Neustále do něj uniká jako do doby, kdy se svět ještě zdál v pořádku.

Přestože byl Lynch optimistickým dítětem a vzorným skautem s milujícími rodiči, přitahovaly jej také temné a nevysvětlitelné síly pod povrchem: sexualita, násilí, smrt. Když líčí, jak coby veselý kluk z harmonické rodiny viděl nahou ženu, vrávorající se zakrvácenými ústy setmělou ulicí, nebo kamaráda, kterému doma vyrobená raketa utrhla nohu, dochází nám, že také pro jeho tvorbu je střet světla a temnoty určující.

Isabella Rossellini a Kyle MacLachlan ve scéně z Modrého sametu, 1986. | Video: Movieclips

Přehnaná pokora

Již v útlém věku David Lynch projevil talent pro kreslení. Později si pořídil první kameru a začal točit morbidní krátké studentské filmy jako Šest mužů zvrací (šestkrát) z roku 1966. O čtyři roky později byl díky jednomu takovému přijat na Americký filmový institut v Los Angeles. Velký vliv na něj měla filmová analýza vyučovaná československým emigrantem Františkem Danielem. Pochmurným vizím dal průchod v celovečerním debutu Mazací hlava.

Z nezvykle detailních vzpomínek Lynche, jeho přátel i kolegů se dozvídáme, jak probíhalo obsazování, hledání lokací či shánění rekvizit. Ty zahrnovaly například i skutečné pupeční šňůry. Přípravy kniha podrobně přibližuje také u všech následujících filmů, natáčených již v profesionálnějších podmínkách. Shánění financí, casting, lokace… Mechanické variování stejného schématu vede k jisté repetitivnosti.

Příliš nepomáhá Lynchova neochota zevrubněji mluvit o psaní scénářů a technice tvorby, nabízet analytičtější vhledy nebo provádět sebereflexi. Povětšinou zůstává na povrchu a raději než svému umění se věnuje lidem, které poznal, místům, jaká navštívil, a transcendentální meditaci, jež počátkem 70. let zásadně proměnila jeho chování i pohled na svět.

Proud jmen Kristine McKennová bohužel nijak konstruktivně neusměrňuje. Nechává Lynche zas a znovu pět ódy na tu či onu osobu a opakovat, někdy slovo od slova, tytéž myšlenky. Spolupráce s dotyčnými samozřejmě mohla být tak bezvadná, jak ji Lynch popisuje, ale číst pětadvacátou variaci téhož poznatku není dvakrát záživné. Spíše než o kvalitní novinářské práci to svědčí o přehnané pokoře.

Ústupky kvůli Duně

Po úspěchu Sloního muže z roku 1980 dostal Lynch nabídku natočit šestou epizodu Hvězdných válek. Místo toho se rozhodl zadaptovat Dunu spisovatele Franka Herberta. Při výrobě opulentního sci-fi musel mnohokrát ustoupit od původních představ a udělal si jasno v tom, že již víckrát nechce točit film, nad jehož finální podobou nebude mít plnou kontrolu. Rozhodl se raději zůstat na periferii a tvořit obtížně srozumitelné existenciální horory.

Lynch v lokacích při natáčení Duny, 1983.
Lynch v lokacích při natáčení Duny, 1983. | Foto: George Whitear/Universal Studios Licensing LLC

Jednoduchému vysvětlení a porozumění se vzpírá jak Modrý samet, zasazený do podobného prostředí, v němž Lynch vyrůstal, tak Zběsilost v srdci, během jejíchž testovacích projekcí podle slov producenta "lidé vybíhali ze sálu, jako by se evakuovali před živelnou katastrofou".

Podle velké části kritiků vrchol Lynchovy filmografie představuje tajuplný thriller Mulholland Drive z roku 2001, původně koncipovaný jako pilotní díl seriálu. Na jeho náročné natáčení vzpomíná tehdy začínající britská herečka Naomi Wattsová.

Ke slovu se herci v knize celkově dostávají častěji než ostatní spolupracovníci, kteří by ke vzniku filmů mohli dodat třeba technické detaily. Důvodem přitom není autorčino zaměření na slavné osobnosti. Vyprávěním se mihne leckdo, i údržbář, který pro Lynchovy pozemky vytvořil zavlažovací systém a vyhloubil chodníček.

Nekritické výroky herců a hereček ovšem asi nejlépe zapadají do záměru McKennové představit Lynche jako charismatického, oduševnělého a zábavného člověka. Díky vlídné povaze a smyslu pro humor údajně nikdy neměl problém získat přízeň druhého, s každým dokázal vyjít. Oslovení lidé jej v superlativech charakterizují jako přátelského, inteligentního. Pořád dokola. Lynch si na oplátku pochvaluje, jak dobře se mu s nimi spolupracovalo.

Podle velké části kritiků vrchol Lynchovy filmografie představuje tajuplný thriller Mulholland Drive z roku 2001. | Video: Studio Canal

Odstavce věnované jednotlivým dílům s přibývajícími stránkami stále nápadněji připomínají plytké propagační filmy o filmu. Naštěstí sem tam idylu naruší příhoda z pomezí snu a reality, připomínající, čí biografii čteme.

Italskou producentku Rafaellu De Laurentiis například Lynch požádal, zda by mu po hysterektomii nevěnovala svou dělohu. Při vzpomínce na setkání s jejím otcem, vlivným producentem Dinem De Laurentiisem, sice Američan neprozradí moc o obsahu hovoru, ovšem v duchu agenta Coopera z Městečka Twin Peaks neopomene zmínit, že pil "cappuccino jako z jiného světa". Jídlo a pití jsou obsesemi nejčastěji oživujícími suše deskriptivní pasáže.

Chybějící odstup

Samozřejmě není vyloučené, že Lynche opravdu všichni milují a mají pro něj jen slova chvály, McKennové ale chybí odstup. Objektu svého zájmu vše odpouští. Projekty odmítnuté diváky a kritiky hájí jako nepochopená díla génia, veškeré morální poklesky prezentuje s pochopením pro Lynche, nikoliv třeba pro ženy, které odvrhnul, nebo pro herečky, které terorizoval obtížně pochopitelnými požadavky.

Novinářka zkrátka chtěla představit Lynche jako vyrovnaného pohodáře a dobrosrdečného chlapíka, který spustil vlastní kávovou značku a zapojil se do výzvy Ice Bucket Challenge, což je jen hrstka z množství nadbytečných informací, kterými nás zahrnuje ve snaze nic nevynechat.

Obal knihy Místo snění.
Obal knihy Místo snění. | Foto: Paseka

Kromě Lynchových deseti celovečerních filmů, čtyř manželství a tří sérií Městečka Twin Peaks neopomíjí ani jeho krátké snímky, reklamy, fotografie, umělecké výstavy, hudební alba a nerealizované projekty. Zohledňuje skoro každou cestu do zahraničí, nezapomene žádný vážnější vztah. V tomto ohledu je Místo snění bezesporu obdivuhodný počin a zřejmě nejucelenější přehled Lynchova života i díla.

Zejména ve druhé, na bizarní, vtipné či děsivé příběhy chudší polovině má však kniha spíše charakter katalogu. K přínosným informacím se čtenář musí prokousávat spoustou balastu a opakovanou chválou. Monotónnímu duetu Davida Lynche a Kristine McKennové by prospělo prokrácení, míň nicneříkajících historek z natáčení a víc kontextu.

Do takových hlubin, do jakých nás zavádí Lynchovy filmy, Místo snění nedosáhne. Výpravná publikace se štědrým fotografickým doprovodem rozhodně není definitivním textem na téma Lynch. Jako vánoční dárek se ale bude pěkně vyjímat na poličce.

Kniha

David Lynch, Kristine McKennová: Místo snění
(Přeložili Michal Prokop a Lucie Kořínková)
Nakladatelství Paseka 2020, 632 stran, 589 korun.

Šíleně napínavé, místy děsně legrační, dýchá na vás tajemství vesmíru. Je to čistý krásný surrealismus, chválí pokračování Twin Peaks Kamil Fila. | Video: Kamil Fila
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 2 hodinami

Volejbalisté Itálie po 16 letech vyhráli mistrovství Evropy

V Katovicích italští volejbalisté udolali Slovince v pětisetové bitvě a celkově slaví sedmé zlato. Mladý italský celek na šampionátu neprohrál jediný zápas, suverénně prošel i ostravskou základní skupinou, v níž přehrál i českou reprezentaci (3:1) a také své dnešní soupeře. Tehdy 3:0, dnes 3:2. Dva týdny po ženské reprezentaci slaví Itálie zlatý volejbalový double.

Slovinci hráli již třetí finále za poslední čtyři Eura, ale opět se museli spokojit jen se stříbrem. Nad Italy vedli 1:0 a 2:1 na sety, ale rozhodující zkrácenou sadu ztratili 11:15. Jejich cesta za druhým místem přitom začala nečekanou porážkou v Ostravar Aréně s Čechy. Ti obsadili na turnaji osmou příčku.

Finálovou bitvu začali lépe Slovinci, dařil se jim servis i příjem, a byť Italové sedmibodovou ztrátu stáhli na minimum, víc už nedokázali. Karta se však záhy obrátila, mladý italský výběr se dostal do tempa a naboural sebevědomí soupeře. Koncovku třetí sady si vzal do své režie slovinský univerzál Tončen Štern, servisem ji rozhodl a přiblížil slovinský celek k vytouženému titulu. Dařilo se i jeho spoluhráčům blokařům, kteří často nacházeli mezery v italské obraně.

Kouč Ferdinando de Giorgi měl nicméně po další změně stran šťastnou ruku a střídáním univerzála Romana za Pinaliho zastavil nápor slovinských volejbalistů. Ti ještě začali rozhodující dějství tříbodovou šňůrou, ale druhá polovina tie-breaku patřila Italům pod vedením teprve devatenáctiletého smečaře Michieletta a nahrávače Giannelliho.

Bronzové medaile získali volejbalisté Polska. Úřadující dvojnásobní mistři světa si po semifinálové porážce se Slovinskem spravili chuť a před domácím publikem v Katovicích porazili šampiona z roku 2019 Srbsko 3:0.

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

PSG zažilo proti Lyonu obrat. V nastavení rozhodl Icardi

Fotbalisté Paris St. Germain otočili utkání 6. kola francouzské ligy s Lyonem a po vítězství 2:1 zůstali v nejvyšší soutěži nadále stoprocentní. O třech bodech pro domácí rozhodl ve druhé minutě nastaveného času Mauro Icardi. Lionel Messi hrál od začátku duelu, ale v 76. minutě střídal.

Tým z hlavního města tak drží v čele soutěže pětibodový náskok před druhým Marseille, které porazilo 2:0 Rennes.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

Poslední debatu kandidátů na kancléře SRN provázely spory o sociální témata

Spory o sociální témata, ochranu klimatu a také budoucí německou vládu provázely třetí televizní debatu kancléřských kandidátů konzervativní unie CDU/CSU Armina Lascheta, sociální demokracie SPD Olafa Scholze a Zelených Annaleny Baerbockové. Dnešní společné vystoupení trojice kandidátů bylo před nadcházejícími parlamentními volbami poslední. Vybírat nové složení Spolkového sněmu budou Němci za týden, tedy v neděli 26. září.

Další zprávy