Dokázat nevinu osmi mužů. Film Chicagský tribunál má oscarové šance

Martin Šrajer Martin Šrajer
23. 10. 2020 12:47
V novém filmu Netflixu nazvaném Chicagský tribunál renomovaný americký scenárista Aaron Sorkin rekonstruuje 50 let starou kauzu, aby ukázal, že historie se opakuje. Činí tak s velkou vervou a mnoha slovy, ale bez nuancí.

Ve filmech Aarona Sorkina vládne slovo. Kronikář kulturního, politického i společenského života současné Ameriky zbožňuje výřečné muže, jejichž dlouhé dialogy nesou drama. Sorkin dovede proměnit historickou událost v sérii vyhrocených verbálních střetů, reprezentujících různé myšlenkové systémy a hodnoty.

Tento vzorec nejlépe naplnily "ajťácké" filmy The Social Network a Steve Jobs, u nichž se Sorkinův scenáristický talent spojil s režisérským umem Davida Finchera, potažmo Dannyho Boylea. Oba tituly byly současně portréty chybujících mužů, kteří nezvládají podávat stejně přesvědčivé výkony v osobním i profesním životě.

Totéž platilo pro Soukromou válku pana Wilsona a Moneyball. Nejnovější Chicagský tribunál, který Sorkin zároveň režíroval, má blíž k jeho scenáristickému debutu, ansámblovému soudnímu dramatu Pár správných chlapů z roku 1992. V něm Tom Cruise hájil dvojici vojáků obviněných z vraždy. V Chicagském tribunálu se Mark Rylance snaží dokázat nevinu hned osmi mužů.

Namísto zločinu, kterého se měli dopustit, vidíme ve svižném, informačně hutném prologu pouze přípravu na akci. Konkrétně na 35. sjezd americké Demokratické strany, který se konal v létě 1968 v Chicagu. Tři různé aktivistické skupiny, Studenti za demokratickou společnost, Mezinárodní strana mladých a Strana černých panterů, se rozhodly využít událost k protestům proti válce ve Vietnamu, kde tehdy umíralo stále víc amerických branců.

Do jednoho z posledních masivních projevů občanské nespokojenosti před koncem bouřlivých šedesátých let a vyhasnutím hippie ideálů se zapojily tisíce demonstrantů. Jejich nesouhlas s vládou prezidenta zvoleného za Demokratickou stranu Lyndona Johnsona ovšem nevedl k ukončení války, jak si představovali, ale ke krvavému zásahu ozbrojených složek.

O několik měsíců později však před soudem nestanuli policisté ani vojáci. Ze spiknutí s účelem vyvolat nepokoje bylo obviněno osm zástupců studentských organizací. Mimo jiné Tom Hayden (ve filmu ho hraje Eddie Redmayne), Abbie Hoffman (Sacha Baron Cohen), Jerry Rubin (Jeremy Strong) nebo člen Černých panterů Bobby Seale (Yahya Abdul-Mateen II), který se "provinil" pouze barvou pleti a tím, že se zrovna nacházel ve městě.

Chicagský tribunál je na Netflixu s českými titulky. | Video: Netflix

Odkazy k nepokojům

Z expozice víme, že ideologická východiska, taktika i cíle obviněných se různí. Všechny ale pojí nesouhlas s vládou. U soudu mají příležitost vyjádřit svá politická přesvědčení. A stejně jako předchozí Sorkinovi hrdinové ani členové "chicagské osmičky" nemají problém artikulovat své myšlenky. Navíc nic neposlouchají raději než sami sebe.

Frank Langella hraje soudce Julia Hoffmana.
Frank Langella hraje soudce Julia Hoffmana. | Foto: Netflix

Protivníkem, který jim umožňuje zas a znovu dokazovat rétorickou zdatnost, je rasistický soudce Julius Hoffman (Frank Langella), zosobňující systém, proti němuž demonstrující vystupují. Namísto člověka budícího hrůzu zaujatostí a zneužíváním moci sledujeme karikaturu. Zejména v první, uvolněnější polovině filmu si roztržitý pán neustále plete něčí jméno a je především zdrojem pobavení. Konverzační souboj ideologií a eg tak připomíná spíš komediální divadlo.

Budovu soudu opouštíme díky flashbackům, které se v návaznosti na výpovědi vrací k událostem roku 1968. Střídání perspektiv umožňuje lépe poznat demonstranty a pochopit, proti čemu bojovali.

Retrospektivy se liší tonálně i tematicky. Zpravidla ale odkrývají rozličné projevy nerovného rozložení moci, ať jde o rasové předsudky, třídní rozdíly, nebo zneužívání policejních pravomocí.

Zatímco soud pokračuje a propojuje svědectví, díky návratům v čase pronikáme k podstatě institucionální nespravedlnosti, jež Sorkinovou optikou představuje po padesáti letech stále akutní problém. Nelze přehlédnout okaté odkazy k současným nepokojům v ulicích amerických měst, třeba v podobě policistů sundavajících si odznaky před zákrokem.

Snímek z Chicagského tribunálu.
Snímek z Chicagského tribunálu. | Foto: Netflix

Systém založený na předsudcích

Sorkin nepřekvapivě využívá soudu s "chicagskou osmičkou" k obžalobě současného vedení USA. Z toho důvodu se film ostatně objevil na Netflixu necelý měsíc před prezidentskými volbami. Jasně deklarované liberální stanovisko Chicagskému tribunálu zřejmě zajistí nominace na Oscary, jeho šanci stát se nadčasovou klasikou ale tato účelovost naopak oslabuje.

Mozaikovitá skladba, kopírující strukturu dokumentu Chicago 10, věnovaného stejné soudní při, Sorkinovi neslouží primárně k rekonstrukci dění. Postupné odkrývání informací nám sice pomáhá vytvořit si ucelenější představu o demonstrantech, ale nevede k odhalení překvapivých skutečností, které by průběh soudního řízení zvrátily.

Od začátku je zřejmé, že filmař stojí na straně protestujících a za nečestné považuje jednání vlády. Bez ohledu na verdikt není pochyb, kdo v Sorkinových očích vyjde z příběhu jako vítěz. Tvůrce chce nechat zaznít různé postoje a ukázat, proč je nepřijatelný systém založený na předsudcích a manipulaci s fakty, který občany nesoudí za jejich činy, ale za myšlenky.

Oproti režijně suverénnějšímu Davidu Fincherovi nebo Dannymu Boyleovi nevypráví Aaron Sorkin tak, jako by skládal jednotlivé dílky puzzle. Jenom předkládá další argumenty podřízené jedné a té samé tezi. Zejména díky pingpongově rychlým slovním výměnám nicméně vyprávění nestagnuje.

Minimálně postava Richarda Schultze (Joseph Gordon-Levitt) navíc prochází jistým vývojem. Mladý žalobce, scénu od scény projevující čím dál více sympatií s obviněnými, rozšiřuje Sorkinovu početnou galerii nedokonalých mužů, kteří za pět minut dvanáct pochopí, že morální principy stojí nad profesními zásadami.

Pro Schultzovu proměnu se zdá být klíčové ponížení Bobbyho Seala, k němuž dojde přímo v soudní síni. Rozhodnutí využít utrpení černošské postavy k prozření bílého muže - neboť právě to je hlavní účel afroamerického hrdiny ve vyprávění - dobře vystihuje, jak sentimentálně a přímočaře Sorkin pojímá komplexní politické otázky.

Yahya Abdul-Mateen II hraje Bobbyho Sealea.
Yahya Abdul-Mateen II hraje Bobbyho Sealea. | Foto: Netflix

Mírumilovní centristé

Přes pestrost hereckých výkonů a rozmanitost idejí, k nimž se hlásí, jako by hrdinové promlouvali jedním hlasem. Mají podobnou dikci i smysl pro humor. V jejich emotivních proslovech, v nichž místo nuancí hrají prim efektní zkratky, splývá, kdo je marxista a kdo skaut. Ve výsledku neříkají nic, s čím by se většina diváků bez ohledu na politické přesvědčení nedokázala ztotožnit.

Sorkin na základě vlastního přesvědčení proměnil protagonisty v mírumilovné centristy, kteří stojí na správné straně dějin a činí správná rozhodnutí ve správnou chvíli. Kdo z diváků by nepochopil, že tato chvíle ve filmu právě nastala, poradí mu návodná hudba, střih na detail tváře či jiný doklad nepříliš sebevědomé režie a málo důmyslné dramaturgie.

Jeremy Strong hraje Jerryho Rubina.
Jeremy Strong hraje Jerryho Rubina. | Foto: Netflix

Dynamické střihy z postavy na postavu sice udržují pozornost a bezeslovná scéna umlčení Bobbyho Seala patří k vrcholům filmu, jinak ale Chicagský tribunál mnoho vizuálních podnětů nenabízí. Neinspirativní je v něm práce se světlem, prostorem i rozmístěním herců.

Můžeme jen domýšlet, kolik dalších významových vrstev by příběh získal, kdyby ho režíroval původně zamýšlený Steven Spielberg. Vedle jeho Lincolna nebo Akt Pentagon, převážně konverzačních dramat, která nabízejí mistrovskou lekci v inscenování postav a prostoru, vypadá Sorkinův film jako levné televizní drama. Zvlášť scény z demonstrací připomínají spíš venkovní karneval.

Na hollywoodské poměry skromný rozpočet 35 milionů dolarů ale nese i své ovoce. Brutalitu policie namísto inscenovaných momentů zpřítomňují černobílé dobové záběry, obohacující film o prvek autenticity, který strojené dialogy postrádají.

K navození dobové atmosféry Sorkin nevyužívá žádných retro filtrů ani ostentativně neupozorňuje na dobový design. Oproti zvyklosti také nezapojuje dobové songy. Vystačí si s původní hudbou. Snáz se díky tomu můžeme napojit na postavy i jejich dramata a prožívat je jako něco, co by se klidně mohlo odehrávat nyní.

Aaron Sorkin dává nepokrytě najevo, že idealizovaným portrétem jedné kauzy chtěl vzdát poctu nejen lidem protestujícím v roce 1968 proti válce ve Vietnamu, ale také všem progresivním hnutím, která dnes hájí demokratické principy v různých zemích světa.

Navzdory radikalitě činů a myšlenek těch, které oslavuje, je ale Chicagský tribunál až přehnaně konvenční. Velkých emocí dosahuje jen s pomocí ještě větších zjednodušení. Jeho hodnota spočívá více v sympatickém záměru než v povrchním provedení.

Chicagský tribunál

Scénář a režie: Aaron Sorkin
Film je k vidění na Netflixu.

 

Právě se děje

Další zprávy