Čeští filmaři v posledních letech více zohledňují, jak rozmanité podoby může mít stáří. Ve snímcích Bába z ledu, Staříci, Na střeše nebo Teroristka už senioři nepředstavují jen nemotory nebo vyhaslé, křehké schránky. Stejně tak Alice Nellis ve své novince neukazuje podzim života jako období, kdy člověk jen vzpomíná na lepší časy, řeší zdravotní problémy a čeká na smrt.
Výchozí situace nenápadného, decentně humorného dramatu Buko evokuje Tajnosti z roku 2007. Opět sledujeme ženu čelící náhlé samotě a vykořeněnosti. Aby životem jen neproplouvala, musí se naučit naslouchat svým potřebám. Je však o generaci starší než překladatelka, kterou v intimních Tajnostech zpodobnila zpěvačka Iva Bittová.
I tentokrát Alice Nellis do ústřední role obsadila umělkyni, jež primárně nepůsobí v kinematografii. První velkou roli nabídla převážně divadelní herečce Anně Cónové. Ta ztvárnila šedesátnici Jarmilu. Před důchodem pracovala jako lékařka. Je zvyklá stále o někoho pečovat. Momentálně bdí nad lůžkem nemocného manžela. Prolog zasazený do nevlídné okresní nemocnice naznačuje, že jejich vztahem neprostupovala vřelost. Spíš potlačená zloba. Když partner vzápětí zemře, protagonistce by to mohlo přinést vysvobození. Ve skutečnosti jí však přibude komplikace: v podstatě jediná, se kterou si dvouhodinový film, šinoucí se vpřed tempem unaveného valacha, musí vystačit.
Manžel Jarmile v závěti škodolibě odkázal starokladrubského bělouše Buka, který je "starej, ale ve formě". Zahořklá žena zvířata zrovna nemiluje. Od těla si drží také lidi, včetně dvou dospělých dětí, jež jí vnucují své představy o tom, jak trávit důchod. Přesto se hrdinka bývalého cirkusového zvířete ujímá. Možná i kvůli tomu, že sdílejí podobný osud. Oba jsou po letech plnění cizích příkazů volní. Alespoň zdánlivě.
Rozpory
Ačkoli Buko mimo jiné vypráví o pozdní ženské emancipaci, Jarmila de facto jen naplňuje plán, který vymyslel nebožtík manžel. Koně jí svěřil, aby vystoupila ze své komfortní zóny. Truchlící vdova tedy nadále dělá to, co si přál někdo jiný, autonomní je pouze zdánlivě.
Takových rozporů bychom ve scénáři našli hromadu. Například není jasné, proč se Jarmila po manželově smrti rozhodla zůstat v chalupě s výhledem na Bezděz, kde trávila čas především kvůli muži. Chovat hospodářská zvířata ji nebaví a krásy Máchova kraje si také neužívá. Emoce z ní vyprchaly. Na oběd se odbývá škubánky z prášku. Po večerech podřimuje u televize, jedno, jestli v ní běží sitkom, nebo pořad o tetování. V noci ulehá na gauč, protože do postele, kterou sdílela s manželem, si zatím netroufá. S blízkými je nejraději v kontaktu po telefonu.
Ačkoli Anna Cónová musí většinu filmu uhrát s neutrálním výrazem, přesvědčivě vystihuje jak tuto rezignaci, tak hrdinčino pomalé probouzení se k životu. Jarmila, zpočátku sevřená strachem z čehokoli nevyzkoušeného, krůček za krůčkem nachází cestu jak k Bukovi, kolem něhož nejdřív bázlivě přešlapovala, tak k pohádkově přejícným sousedům.
Dobrosrdečný, se všemi vycházející Karel protagonistce pomáhá s ustájením, uzděním a sedláním. Tereza, dospělá a soběstačná žena s Aspergerovým syndromem, ke které se ovšem ostatní chovají jako k dítěti, ze sebe chrlí užitečné informace vyčtené z encyklopedií o zvířatech.
S místními si Jarmila rozumí lépe než s přepracovanou vlastní dcerou Tamarou. Její frustraci z toho, jak se matka postavila k závěti, dává konkrétní podobu Petra Špalková. "Nám jsi nedovolila ani psa," vyčítá jí. Lehce hystericky zas a znovu vyjadřuje obavu, že Jarmila z koně spadne a poláme se, což z ní vzdor hereččině nasazení činí dost jednotvárnou postavu.
Je zjevné, že rozvedená samoživitelka si do Jarmily projektuje nespokojenost s vlastním životem. Podobně emoce postav reflektuje sám Buko. Když je někdo nejistý, kůň se nepokojně ošívá. Vzdorem reaguje na agresi jezdeckého instruktora, jenž vedle komického odlehčení příběh ničím neobohacuje.
Do hlavní zvířecí role režisérka obsadila vlastního koně Láďu. Jeho výkon sice v několika málo dynamičtějších scénách devalvuje nepřehledný střih, díky němu se ale ve filmu něco děje. V průběhu unylé první hodiny se jinak akorát mění počasí.
Nezacílený film
Zápletku tvoří poměrně monotónní pásmo momentů demonstrujících, s kým si Buko rozumí, nebo nerozumí. Krátce po scéně, kdy na něm jezdí Tereza a ostatní ji sledují zpoza ohrady, na zvíře za přihlížení vedlejších postav usedne Jarmila. To samé se opakuje s jejími vnučkami, synem a Tamarou.
Když Jarmila v otevřeném rozhovoru s dcerou připouští, že nemá žádné plány, mimoděk vystihuje nezacílenost filmu. Není zřejmé, kam směřuje nebo jaké výzvy - kromě osedlání koně - postavy musejí překonat, aby se někam posunuly.
Snímek se často uchyluje k nedramatické popisnosti. Nejzřetelnější je to u Terezy, jež Jarmile několikrát trpělivě vysvětluje, jak přemýšlí, kterak se učí chápat lidské emoce nebo proč je ráda sama. Vypráví sice poučně a divákům mimo jiné ukazuje, že autisté mohou být k vlastním potřebám vnímavější než neurotypici, jinak má ale minimální dějový přínos. Budí dojem, že vyprávění stojí, protože přednost dostala osvěta.
Martha Issová přitom ženu s autismem hraje poměrně uvěřitelně a nebanálně. Není potřeba, aby své počínání neustále osvětlovala. Zjednodušení a klišé, k nimž se čeští filmaři při reprezentaci poruchy autistického spektra obvykle uchylují, zde možná i díky spolupráci s dětskou psychiatričkou Magdalenou Ryšánkovou nejsou tak nápadná.
V kontextu zahraniční produkce ale časté využívání odlišnosti coby zdroje inspirace a úsměvných situací stále vyznívá maličko stereotypně. Pro fakt, že je Tereza zrovna autistka, nadto ve scénáři schází hlubší opodstatnění.
Nedotaženě působí i spousta jiných motivů. Tomáš v podání Jana Ciny jen dubluje funkci jiných aktérů, zejména Tamary. Zápletka by se bez něj lehko obešla. Jeho největší přínos spočívá v tom, že matku naučí ovládat telefon hlasem, což ve vyprávění nehraje významnou roli. Po jedné příhodě v závěrečném aktu by se to přitom nabízelo.
K tomu incidentu dochází poté, co Jarmila definitivně překoná strach ze života. Nebojácnost se jí ale ihned vymstí. Projev odvahy, završující vnitřní proměnu, nepřináší katarzi, nýbrž bolest. Sdělení, k němuž snímek o několika koncích doklopýtá, je tudíž matoucí. Aktivní stáří a zkoušení nových věcí ano, ale s mírou?
Není pro každého
O Bukovi lze přes všechny díry a nejasnosti v nedotaženém scénáři s určitostí říct, že je filmem o lidech jezdících na koni a důstojném stárnutí. Komorním, vkusným a široce srozumitelným, byť formálně i tematicky opatrným, málo dějovým a zároveň ne dost lyrickým. Panoramatické záběry kameramana Matěje Cibulky a pohodové songy Jana Ponocného jen navozují "feel good" atmosféru. Prim hrají dialogy.
Zvlášť mladší publikum, uvyklé rychlejšímu tempu života i vyprávění, asi bude častěji koukat na hodinky než na plátno. Diváky, pro které jsou současné snímky moc akční, vulgární, fantaskní nebo vypravěčsky složité, naopak čekají duševní lázně.
Film
Buko
Scénář a režie: Alice Nellis
CinemArt, česká premiéra 29. září.
