Třináctiletí Léo a Rémi jsou nejbližší kamarádi. Bydlí nedaleko od sebe a tráví spolu maximum času. Po bezstarostných prázdninách nastupují do nové školy. Pozornost a blízkost, i ta fyzická, kterou jsou si zvyklí dávat najevo, se spolužákům okamžitě jeví jako něco víc než přátelství. Léo se lekne a stáhne, aby nemusel snášet další poznámky. Kamarádovi to ale není ochoten na rovinu přiznat. A tak následuje něco tragického.
Jedenatřicetiletý belgický režisér Lukas Dhont s tímto příběhem slaví úspěchy. Má Velkou cenu z festivalu v Cannes, byl nominován na Zlatý glóbus a patří k favoritům na cizojazyčného Oscara.
Přitom natočil teprve dva celovečerní filmy. S oběma si ale vysloužil pozornost prominentního francouzského festivalu. Jeho debut Dívka z roku 2018 vyprávěl volně podle skutečnosti o náctiletém chlapci, který se chce stát dívkou a baletkou. Na jeho tranzici klade toto fyzicky exponované prostředí mimořádnou zátěž. Snímek byl jedním z velkých objevů canneské přehlídky a získal sošku pro nejlepší debut. Posléze sklidil například i kritiku za obsazení herce, který působil emotivně upřímně a přesvědčivě, avšak nebyl trans.
Režisér prozkoumává přelomové situace v životě dospívajících. Klade důraz na delikátní kameru Franka van Eedena, snímající jejich svět v pestré paletě barev. A nejpodstatnější je pro něj vnitřní boj postav.
Pro své filmy dokáže najít výborné herce, kteří jeho podrobně připraveným scénářům, napsaným s Angelem Tijssensem, dodávají pocit autenticity. V případě Blízko je to nejenom, ale především Eden Dambrine, představitel Léa, kterého režisér podle svých slov oslovil při náhodném setkání ve vlaku.
Leží na něm značná část vyprávění, jež se nerozpakuje ukazovat emoce. Ty Léovy sahají od prázdninové bezstarostnosti a citlivé představivosti přes strach formulovat své obavy až po svíravý tlak a traumatickou vinu.
Dhont navzdory explicitním emocím mnohé pouze naznačuje, v čemž spočívá podstata jeho divácky velmi přístupné filmařské metody. Například když jen v nuancích zachycuje roli a soudržnost rodiny před tragédií i po ní.
Větší roli v životě chlapeckých postav zastávají matky. V klíčové scéně rodinné večeře ale slzy neudrží otec, když dostane bezelstnou otázku, jak se má. Jeho žena následně od stolu odchází do zahrady.
Diváci to mohou vnímat na více způsobů. Coby signál rozpadu manželství, které dost možná neunese traumatickou událost. Jako různé prožívání bolesti a výčitek. Anebo ještě jinak, podle toho, jak zapojí svou empatii.
Blízko také variuje mnohé vyhýbavé odpovědi slovy i řečí těla. "Nevím" zde neznačí neznalost, ale neochotu odpovědět, případně znamená nedořečené "ne".
Vytušíme také možnou minulost Rémiho, kterého matka jen nerada vidí zamčeného v koupelně. A nakonec není jasno ani v tom, jestli Rémi k Léovi pociťuje hluboké přátelství, nebo platonickou lásku.
Režisér značně umenšuje roli mobilních technologií v dnešní komunikaci, aby se soustředil na fyzickou blízkost postav. Zobrazuje funkční rodinu a školu, které v základních postupech neselhávají, přesto jako by nakonec nebyly dost vnímavé.
Sociální kritika mladého tvůrce příliš nezajímá, chce prozkoumávat turbulentní emoce. Jak na světě "být pro druhého" a zároveň se srovnat sám se sebou, je jeho klíčová otázka.
Díky tomu vznikl portrét křehkosti chlapeckého přátelství, kladoucí otázky po vnímavosti maskulinity. Jakým normám dnes, v tolerantní západní společnosti, podléhají představy o mužnosti? Možná že sportem rozvíjená síla a přímočará ostrost kvůli stereotypům stále stojí v opozici vůči něze, otevřeným emocím, muzikálnosti či dalším atributům?
Blízko může být i film o konci dětství. O dopadu normotvorného tlaku společnosti. Nebo příběh ukrývající - spíše potenciální než formulovaný - queer motiv, strach a předsudečnost.
Ať už si diváci vyberou kteroukoli cestu, hned na začátku roku to může být jeden z nejemotivnějších filmových zážitků letoška.
Film
Blízko
Režie: Lukas Dhont
Artcam Films, česká premiéra 5. ledna.
