Autorka obludného Krtkova světa se vrací. Má vůbec smysl o jejím novém filmu psát?

Eva Toulová s přídomkem nejhorší české režisérky se po půl roce od premiéry Krtkova světa obhajujícího podnikatele Josefa Roušala vrací s druhým letošním filmem, tentokrát opět ze světa neškodných a s realitou se rozcházejících lifestylových komedií.

Deník shopaholičky česká kina hrají od 11. prosince. Během premiérového týdne na něj přišlo 1500 diváků a za několik dní se po něm opět slehne zem, stejně jako u všech dalších titulů režisérky Toulové. Už teď ho v kinosálech najdete jen velmi obtížně. Na Krtkův svět přišel celkově zhruba stejný počet diváků. V něčem smutným paradoxem však je, že jen málokterým českým filmům bylo letos věnováno tolik mediální pozornosti jako právě této dvojici. A to na všech frontách.

Bulvární plátky tradičně plní fotky vyhlášených extravagantních outfitů producentky, scenáristky, herečky a režisérky Evy Toulové. Pro nás, kritickou obec, jde pak o ideální příležitost se takzvaně vyřádit, pošimrat si ego a šavlovat s úderně jízlivými obraty. Jsme určitou součástí problému, což existence tohoto textu jen potvrzuje. My i čtenáři se můžeme povýšenecky cítit jako lepší lidé, neboť škodolibá radost z výsměchu cizímu neumětelství dřímá pravděpodobně v každém z nás, pokud jsme si to ochotni přiznat.

Ladislav Korbel a Eva Toulová ve filmu Deník shopaholičky.

Veronika Žilková, Barbora Seidlová a Eva Toulová ve filmu Deník shopaholičky.

Václav Vydra a Barbora Seidlová ve filmu Deník shopaholičky.

Barbora Mottlová ve filmu Deník shopaholičky.

Zobrazit
8 fotografií

Nabízí se tak legitimní otázka, zda se má o takto mizerných filmech vůbec psát. Nač jim věnovat tolik pozornosti? Buďme k sobě upřímní, bizár zkrátka táhne. Tvrdohlavost Evy Toulové, s jakou se pouští do dalších prostoduchých, na logiku rezignujících a formálně i vypravěčsky odfláknutých filmů, je v něčem fascinující. Stále má smysl upozorňovat na špatné filmy a především objasňovat, proč špatné jsou. Bohužel je to často na úkor těch menších a umělecky odvážných, kterým bychom jako publicisté mohli naopak pomoci.

Tok nesmyslných a bizarních obrazů

Deník shopaholičky a jeho předchůdci, ať už šlo o Casting na lásku nebo Superženu, jsou však ve své bezradnosti myšlenkově podnětné, a to především v tom, jak zvráceným stylem se vztahují k realitě. Produkce všech děl režisérky je poslepovaná z product placementu, partnerství a laskavostí od přátel. Tentokrát se děj točí okolo nakupování v mamutím nákupním řetězci. Protagonistka Klára je shopaholičkou, celý její život se točí okolo vyhledávání slev a fanatického lovení produktů. Je to doslova její jediná definice.

Stejná je i její matka, protipólem má být sestra. Veganka a antikapitalistka, která se svými přáteli právě našla útočiště pro sdružení s názvem Veganský úsvit, jehož aktivity a smysl zůstávají v dramaturgické mlze. Duo sester se vsadí, že Klára, mimochodem čerstvě rozvedená, musí vyžít s pouhou stovkou na den, zatímco každý den chodí na rande s novými muži, odrážejícími ty nejhorší a slizké karikatury. Sledujeme tak výsek několika dní, jejichž plynutí (s ohledem na kauzální absenci a do očí brutálně bijící výkyvy v návaznosti) začíná popírat jakékoli časoprostorové zákonitosti.

Výchozí zápletka se posléze rozmělňuje, hledání vnitřního řádu nezbývá než vzdát a nechat se unášet tokem nesmyslných a laťku bizarnosti zvedajících obrazů. Toulová se snaží nastavit jakési společenské zrcadlo konzumu, přičemž se snaží oběma stranám měřit stejně. Asi? Aktivistická skupina je vykreslena jako banda tupých pokrytců, komentář ke konzumnímu nastavení společnosti se i přes potenciální zárodky vytrácí. Byť hrdinka ze slevové pasti nakonec katarzně unikne, nemáme absolutně žádné tušení, co ji k tomu vlastně vedlo.

Vše mizí v tupém oparu nicoty

Stejně mechanicky absurdní jsou i vztahové konflikty a následné smiřování se. Je marné ve filmu hledat jakékoli téma. Protagonistky dochází ke štěstí tím, že (pravděpodobně) všechno hází za hlavu. Klíč k životní filozofii je tedy takový, že žádnou mít nemáme. Ostatně stejně autorka přistupuje ke své tvorbě. Vytváří takřka avantgardní realitu, kterou žene dopředu vypravěčský monolog Kláry, nadbytečně komentující to, co se na plátně děje.

To pravděpodobně souvisí s tím, že o své cestě se stokorunou na den začne psát blog. Dříve byla spisovatelkou, kvůli toxickému manželství však od této činnosti upustila. Dočkáme se dvou nebo tří blogových zápisů, které jsou ekvivalentem průměrného facebookového komentáře. Začnou jí přibývat čtenáři, nakladatelství ji náhle osloví se záměrem blog přetavit do knihy. Ani této linie se ale film nezvládne konceptuálně držet. Zmizí v tupém oparu nicoty.

Zůstáváme jen s přehlídkou nevypointovaných gagů, rychle spíchnutých v evidentně tristních časových a produkčních podmínkách. Jde jen o jakousi kopii filmu, přesněji představu o tom, jak asi zhruba vypadá film. A především dost smutnou představu o tom, jak se asi chovají lidé. Deník shopaholičky je na světě pravděpodobně jen proto, aby se v pražské Lucerně udělala hezká premiéra pro partnery a sponzory a Eva Toulová si potvrdila status filmařky.

Dostáváme se tak zpátky na začátek. Proč o takovém filmu vůbec psát? A upřímně, Eva Toulová ve vás emoce zkrátka dokáže probudit. Byť je to těmi nejabsurdnějšími postupy, intenzita rozčarování je silná. V mnohém je taková zkušenost silnější než sledování snímku, který je zkrátka normální a konformní. Znamená to, že je Deník shopaholičky kvalitní? Ne. Měli bychom být k Toulové shovívavější? Ne. Přesto je zvráceně podnětné jej sledovat.