Na programu byl klavírní koncert Ludwiga van Beethovena a Devátá symfonie od Antona Brucknera. Společně už je provedli na Beethovenově festivalu v Bonnu.
Z pěti Beethovenových koncertů pro klavír zazněl ten třetí, c moll z roku 1800. Dílo stojící na rozhraní klasicismu a romantismu, stejně jako na přelomu dvou autorových tvůrčích období, nese podle vyjádření pianisty Ivo Kahánka silné poselství vzdoru. A právě tento charakterový rys protagonisté zdůraznili v pátek. Témata zněla osudově, závažně, až tragicky.
Náročná, krásná kompozice bezpochyby odráží skladatelův nezávislý, individualistický duch, zároveň však jejím prostřednictvím klavírní virtuos Beethoven chtěl prezentovat vídeňskému publiku ohromující kouzla své pianistické techniky. Není zde tak těžké najít rysy hravé exhibice i humoru a k tomu jasnou pečeť klasicismu. Tyto prvky na Dvořákově Praze trochu chyběly.
Kahánek zvládl vystoupení technicky na vysoké úrovni včetně záludností, jimiž autor sólový part vybavil. Brilantní běhy, rychlé oktávové pasáže a trylky - vše bylo na svém místě. Krásně působily tiché momenty, kdy všichni společně tvořili napětí a nechali energii doutnat pod povrchem, aby posléze působivě vygradovala.
Tonhalle Curych podala vytříbený výkon, precizní v souhře i sólech. Ve shodě s interpretačním záměrem měla zvuk masivní a úderný, možná až příliš. Ucho přivyklé měkkému zvuku nástrojů Beethovenovy doby, který na současné koncertní scéně mezitím opět zdomácněl, by bývalo toužilo po větší lehkosti a zvukové transparentnosti.
Že to orchestr dokáže, není pochyb: jeho nahrávky Beethovenových symfonií pořízené pod vedením bývalého šéfdirigenta Davida Zinmana nastavily nový standard provádění skladatelovy hudby. To páteční jej ukázalo spíše jako někoho, z něhož vyrostla a živila se následující romantická epocha.
Plná Dvořákova síň Rudolfina si vytleskala dva sólistovy přídavky. Pianistu ukázaly v nejlepší formě a repertoáru, kde je doma. Tenze z náročného, exponovaného vystoupení opadla a Ivo Kahánek dal publiku zažít kouzelnou intimní atmosféru i vhled do vzácných zvukových světů ve známé Fantazii a impromptus cis moll op. 66 Fryderyka Chopina. Nahromaděná energie pak explodovala v jadrně, brilantně provedeném Dupáku ze Tří českých tanců Bohuslava Martinů.
Po pauze následovala poslední, dlouhá, přesto nedokončená symfonie Antona Brucknera. Po Vídni klasicistní jsme se ocitli ve Vídni končícího 19. století. Během něho evropská hudba dospěla do momentu, kdy vedle sebe žily a tvořily vyhraněné osobnosti se zcela odlišným jazykem.
Že ten Brucknerův utvářela především víra v Boha, se dočteme v každém textu o tomto skladateli. Smysl tvrzení je názorně přítomný v jeho Deváté.
Na pódiu se odehrávalo běsnění živlů, hudba tvořená z jakési surové prahmoty zalévala sál s intenzitou až fyzicky citelnou. Na mysl přicházely biblické obrazy roztržených nebes a otřásajících se hor.
Brucknerova symfonie nevznikla pro potěchu publika, nebere na ně ohled. V tom však není arogance autora, nýbrž návrat k dávnému konceptu hudby oslavující nejvyššího Tvůrce. Bruckner svou symfonii věnoval "milému Pánubohu", avšak zjevuje se v ní spíše "Bůh velký, silný a strašlivý", zůstaneme-li u biblických příměrů.
Pro posluchače není skladba složitá ve smyslu porozumění hudebním prostředkům. Náročná je potud, že vyžaduje odložit naše racionální, intelektuální vrstvy a bez jejich ochrany přímo vstoupit dovnitř.
Nutno říci, že hráči Tonhalle vydali maximum úsilí, aby posluchače zasáhli. Nasazení, které udrželi po celou dobu hodinové kompozice, drželo ve střehu i sál. A v jejich středu stála drobná, asketická postava dirigenta Paava Järviho, do něhož by na první pohled asi nikdo neřekl, že patří k nejlepším na světě - dokud nepozvedne taktovku.
Zahájení Dvořákovy Prahy letos vyšlo famózně. Publikum ale čekají další radosti: kromě českých orchestrů zavítají do Prahy Izraelská a Vídeňská filharmonie, aby vzdaly poctu Antonínu Dvořákovi a také připomněly výročí jeho současníka i přítele Johannese Brahmse.
