Kanadský režisér Denis Villeneuve dokončil svůj takřka šestihodinový diptych. Více než dva roky po prvním dílu začala česká kina tento čtvrtek promítat Dunu: Část druhou. A rovnou lze konstatovat, že riskantní plán vyšel. Film je to opět velkolepý, ohlušivý a zasazený do originálního světa, který sice nese povědomé imperialistické rysy, přesto se radikálně liší od běžných fikčních vesmírů známých fantasy či sci-fi ság.
Na takřka šestisetstránkové románové předloze Franka Herberta z roku 1965 si přitom mnozí vylámali zuby. Režisér Alejandro Jodorowsky se v 70. letech nedostal za fázi fascinujících náčrtů mimo jiné od výtvarníka H. R. Gigera a divokých představ, že ústředního padoucha barona Harkonnena ztvární Salvador Dalí. David Lynch při vytváření své adaptace zápolil s producenty, obřím štábem čítajícím na 1700 lidí i vlastním velikášstvím. Později v knize poznamenal, že podcenil, zda lze tak rozsáhlou knihu smrsknout do jediného filmu.
Villeneuvova verze příběhu vesmírných rodů bojujících o moc vyniká díky tomu, že přináší zcela novou intenzitu prožitků. První díl se točil kolem zrady, s jejíž pomocí se rod Harkonnenů snaží pokořit konkurenční Atreidy, a stál na záměrně pomalém tempu. Kamera pobývala v každém prostředí dostatečně dlouho, aby divák nasál neotřelý design a nechal se pohltit obrovskou plochou i tíhou místní architektury. Spolu s pocitem čehosi, co svou obrovitostí přesahuje člověka, ale vstřebával také extrémně silné emoce, především smutek, truchlení a zmar. Výsledkem byl snímek, jehož sledování takřka fyzicky bolelo.
Hrdinu Paula Atreida, jenž má být jakýmsi vyvoleným, i další postavy film představil způsobem spoléhajícím na nedořečenost. Nezaplňoval všechny mezery univerza, v němž se odehrával. Takže veškeré pocity vznikaly, aniž by se příliš čerpalo z nějaké detailní psychologie postav. Tvůrci jako by zhmotňovali prožitky v jakési čisté, externí podobě. To vše platí také pro pokračování. S jedním rozdílem: převládající emocí je tu spíše vztek a vidina pomsty.
Paul Atreides se ocitá mezi divokými Fremeny, pouštním národem, jenž vyčkává příchodu mesiáše. Silně nábožensky založení domorodci se umí pohybovat mezi nebezpečnými dunami, z nichž se kdykoli může vynořit obří červ a pozřít vše v okolí.
Timothée Chalamet v hlavní roli opět působí zvláštně křehkým dojmem, jako by Paul žádným spasitelem být nechtěl. Jenže davy rozhodly jinak. Fremeni jsou vyčerpaní bojem s Harkonneny, kteří chtějí vytěžit jejich planetu, a cizinec klamající tělem se zdá být jedinou nadějí.
Nezní to zrovna originálně. Jenže režisér Villeneuve mění jednoduchou dějovou kostru v bolestivé trmácení temnou, nehostinnou pustinou, která je díky kameře Greiga Frasera, designu Patrice Vermetta a burácivé hudbě Hanse Zimmera podobná peklu.
Duna se odehrává na daleké planetě a zneklidňujícím způsobem mísí mystiku i archaické kmenové smýšlení s pokročilými technologiemi. Je to svět, kde ani na vteřinu není příjemně.
Při sledování prvního dílu a prvním kontaktu s otevřenými zubatými ústy pouštních červů člověka napadl příměr k zlověstnému Sauronovu oku z Pána prstenů. Lze ho rozvést: planeta Arrakis vypadá, jako by se celá Středozemě proměnila v Mordor. A putování Paula Atreida touto nehostinnou, vysušenou zemí bolí na každém kroku.
Druhá Duna je akčnější a epičtější než "jednička". Po zmaru a truchlení přichází odveta. Je to ale odveta ve vesmíru, kde i dýchání tíží, kde meditace a další duchovně-mystické praktiky připomínají spíše boj o život než poklidné zenové spočinutí.
Duna je také nejmonumentálnější hollywoodský epos dneška. A jako taková bude rozdělovat. Denis Villeneuve natočil opak fotogenických světů Pána prstenů či Hvězdných válek.
Místní architektura sice uhrane, ale zároveň na diváky padá. Všechno je tu zahalené v šedých, černých či žlutohnědých odstínech, případně ve zneklidňující černobílé, když se děj přesune k Harkonnenům s jejich holými lebkami, fašizujícími názory a extrémně násilným jednáním.
Zároveň režisér vytvořil specifickou estetiku, jakousi hypermonumentálnost, která nutí publikum úplně jinak pracovat s emocemi. Hollywood často sklouzává k přemrštěnosti či patosu. Duna je přebujelá celá, veze se na hraně zvukového či vizuálního excesu, místy připomíná spíše záběry z experimentálního filmu než mainstream.
První část pracovala se smutkem tak, že vyplňoval veškerý prostor na plátně. Patosu se tvůrci paradoxně nevyhýbali ztišením či nuancemi, ale pravým opakem: chmury a zmar sálaly na publikum nonstop.
Druhá část podobně pracuje se vztekem. Paul Atreides je zvláštní spasitel. Navzdory hezké tvářičce urputný, naštvaný, riskující, o své roli přesvědčený mladík, který prošel řadou iniciačních rituálů a stává se jakýmsi psychedelickým mstitelem. Jedná tak, že svými činy zaskočí souputníky i nepřátele.
Vznikl úchvatně paradoxní film. Plný opojných akčních scén, ať už jde o likvidaci harkonnenské těžební techniky, či jízdu na ohromných pouštních červech, která přechází v až abstraktní záběry. Jde o cosi nevídaného, přitom těžko říci, zda se zrodila žánrová klasika předurčená k opakovaným sledováním z pohodlí obýváku.
Denis Villeneuve stvořil filmovou událost tak intenzivní, že se vymyká běžným typům prožitků, do nichž se chceme nořit často a opakovaně. Také je to ale událost natolik vázaná na obří plátno kina IMAX a místní prostorový, náležitě dunivý zvuk, až to domácí projekce činí značně problematickými.
Avatar od Jamese Camerona možná doma nebyl takový požitek bez náležité výšky, šířky a hloubky prostoru, ale stále nabízel nádherný barevný svět jako z nějakého mimozemského National Geographic, který i v televizi vypadal fajn.
Villeneuve nabízí ve druhé Duně přesně dvě scény vyvolávající krátký pocit libosti. Záměrně pomrkává na publikum, když mu naservíruje detailní záběr na pouštní myšku, ztělesnění roztomilosti. Jen aby zdůraznil: ba ne, tohle já netočím. A pak diváky opět uvrhne do světa, který je buď pohltí jako maelström, anebo pobyt v něm odmítnou a zvolí si bezpečí distancovanosti. Duna nenabízí jinou volbu než mezi oběma extrémy.
Science fiction už se dočkalo mnoha definic. Často se mluví o pocitu úžasu, který umí vyvolat to pravé vizionářské sci-fi.
Nejvelkolepější snímek Denise Villeneuva, jakkoli lze nad mnoha scénami uhranutě žasnout, ale spíše dokonale naplňuje myšlenku teoretiků Seana Redmonda a Leona Marvella razících tezi, že pro sci-fi je klíčový pocit nebezpečí. Tuto úvahu Duna ztělesňuje každou vteřinou.
Film
Duna: Část druhá
Režie: Denis Villeneuve
Vertical Ent., česká premiéra 29. února.
