Archivně působící záběry rekapitulují dějiny robotiky. Od legračních krabicovitých plechových tvorečků z půle 20. století se vývoj posouvá daleko do toho současného. Zrnící televizní patina ve vizuálu však zůstává a britský režisér Gareth Edwards hned zkraje drží diváky v podmanivém napětí, kterému by - s odkazem na slavnou knihu Ericha von Dänikena - šlo říkat Vzpomínky na budoucnost.
Ty "vzpomínky" končí atomovým hřibem, za který údajně může umělá inteligence. Od té doby se lidstvo v tomto příběhu snaží vymýtit veškeré androidy, kteří se potulují po Zemi.
Hrdina Joshua v podání Johna Davida Washingtona se nachází kdesi v šedé zóně. Coby bývalý agent speciálních složek je na straně lidí, nebo pomáhá ukrývajícím se androidům? Když v úvodu přichází o manželku, bere nabídku vypátrat tajemného Stvořitele, tedy toho, kdo vyvinul pokročilou umělou inteligenci, jež má údajně v rukou zbraň schopnou zničit lidstvo. A dál se hrdinova mise už jen komplikuje.
Osmačtyřicetiletý Gareth Edwards jako malý viděl Star Wars a od té doby chtěl být režisérem. To se mu povedlo, jiný žánr než sci-fi netočí, zjevně ho má rád a disponuje nepopiratelným talentem vyprávět prostřednictvím obrazu. Dokázal to třeba svým druhým filmem Godzilla z roku 2014. Navzdory jednoduchému scénáři tehdy zhmotnil působivé monumentální výjevy ze světa monster, jejichž rozměry dalece přesahují lidské měřítko.
Poté co si splnil dětský sen a natočil snímek ze svého oblíbeného světa Rogue One: Star Wars Story, nyní Edwards přišel s původním sci-fi námětem, na němž se scenáristicky podílel ještě Chris Weitz.
Stvořitel chce být vážné sci-fi kladoucí velké otázky: o povaze umělé inteligence, o hranicích mezi člověkem a strojem, o smrtelnosti. Edwards umí vtáhnout diváky do potemnělé budoucnosti a zprvu o ní jen pozvolna prozrazovat detaily. Čím více informací ale máme, tím méně vše dává smysl.
Zpočátku lze snadno podlehnout. Na plátně se míhají androidi s lidskými tvářemi, emocemi a mimikou, jen jakmile pootočí hlavu, jejich umělý původ prozradí obří otvor v místech zátylku, jímž lze vidět skrz.
Jiní roboti sice mají humanoidní tvar, jinak jsou ale jejich "hlavy" i další části těl zcela nelidsky kovové. Někteří pak připomínají spíše soudkovité roboty z Hvězdných válek a jejich jedinou funkcí je přiběhnout na místo určení, kde explodují.
Edwards stvořil nápaditý svět plný zjevných inspirací - sám odkazuje ke klasikám žánru jako Blade Runnerovi, japonské kyberpunkové sci-fi Akira, ale také E. T. Mimozemšťanovi, nebo dokonce k Apokalypse od Francise Forda Coppoly.
Vlivy lze jednoznačně vystopovat. Stvořitel se odehrává ve vizuálně i společensky potemnělém světě, kde zuří konflikt, avšak jedním z protagonistů je umělá inteligence v podobě dítěte - a představuje tento roztomilý android nebezpečí pro lidstvo, nebo naopak oběť? Jde o naprogramovanou věc, nebo o bytost cítící emoce?
Většinu podobných otázek, které se v žánru sci-fi přetřásaly mnohokrát, bohužel film variuje v až pozoruhodně tupé podobě.
Edwards podobně jako čeští tvůrci Bodu obnovy umí za, na své poměry malé peníze - Stvořitel měl rozpočet okolo 86 milionů dolarů, což jsou necelé dvě miliardy korun -, vytvořit podmanivý svět druhé půlky 21. století, kde pečlivě vybrané lokace v jihovýchodní Asii dotváří futuristická architektura. Oba snímky však spojuje to, že čím víc jejich autoři odhalují divákům, tím hůře.
Edwards precizně pracuje se zvukem, umí vyvolat atmosféru jen tím, že ho ztlumí a nechá na plátně vyniknout věci, které se dějí někde v pozadí, ve druhém plánu. Jenže byť v ten moment, kdy sami hrdinové prožívají silné emoce, mají kulminovat i prožitky diváků, ti spíše kroutí hlavou. Neboť mnohdy není vůbec jasné, s čím by měli soucítit.
Dějové zvraty působí nahodile, jako by k událostem v tomto světě docházelo jen pro potřeby zápletky. Mrtvé postavy nejsou mrtvé, ale jen v kómatu, a když stejně zemřou, tak časem zase ožívají. Možná pro to existuje technologické vysvětlení, ale to, proč se některé věci stanou v daný moment, a ne třeba už dávno předtím, zůstává záhadou.
Nebýt zcela závažného, posmutnělého tónu, určitá "velká" odhalení by měla takřka cimrmanovské parametry.
Nová klasika žánru tedy bohužel nevznikla. A snímek se nezařadí ani po bok děl typu Příchozí od režiséra Denise Villeneuva, tedy moderních stylových sci-fi s pár dírami ve scénáři, ale v jádru silným sdělením.
Režijně na to Gareth Edwards má. Jen škoda, že při sledování jeho snímku nejvíc přichází na mysl název slavného eseje Philipa K. Dicka, tedy autora povídkových a románových předloh mnoha klasických sci-fi od Blade Runnera přes Total Recall po Minority Report. Ten esej se jmenuje Jak stvořit svět, který se nerozpadne do dvou dnů. Autorům Stvořitele lze vzkázat jediné: takhle určitě ne.
Film
Stvořitel
Režie: Gareth Edwards
Falcon, česká premiéra 28. září.
