O Varech se už dlouho říká, že fungují jako dva souběžné festivaly. Jeden umělecký, na němž se pouštějí kvalitní filmy, a druhý... řekněme estrádní, kde se vystavuje pozlátko pro média. Co tomu říkáte jako umělecký ředitel?
Nechtěl bych onu vrstvu nazývat „estrádní“, i když veřejná „glamourová“ část samozřejmě existuje. Negativní názory na ni znám, ale také mám pocit, že jiné hlasy říkají, že se tyto dva světy postupně začínají propojovat.
O něčem podobném se ale nediskutuje jen ve Varech. Třeba festivalu nezávislých filmů Sundance bývá vytýkáno, že se během něj po hlavní třídě v Park City projíždějí drahá auta a v nich se předvádějí celebrity, v ulicích pobíhají polonahé dívky a pořádají se diskotéky.
Můžeme jen říkat, co říkají oni: Když se nějaká akce stane velkou událostí, přitáhne spoustu lidí, kteří vyhledávají určitou zábavu. Nemyslím si, že tuto vrstvu zvlášť zdůrazňujeme, ale ani proti ní nezakročujeme.
Letos jste měli k propojení kvality a lesku příležitost. Dafoe ani Kaufman nejsou vyhaslé celebrity pro bulvár, ale stále skvělí filmaři.
Ano, nicméně se snažíme vždy, aby naši hosté uspokojili i intelektuálnější média. Někdy se zadaří více, jindy méně, tento rok jsme měli štěstí.
Je paradoxní pak vidět obrovské standing ovation pro Jeana Rena, mnohem vřelejší než pro Dafoea. Přitom kdyby si měl hollywoodský producent vybrat mezi těmito dvěma pány, sáhne po Dafoeovi.
Jde i o to, že Dafoe vystupuje velmi skromně, mírně, jako intimitu vyhledávající člověk. Zatímco Reno je showman, získal si lidi ještě dřív, než stihl promluvit. A navíc ho u nás zná víc lidí.
Opusťme celebrity. Četl jsem, že kvůli festivalu zhlédnete 500 filmů ročně. Odpovídá to?
Ano, ale nejde o dva denně – to číslo narůstá především na festivalech, kde se dá každý den nakoukat čtyři až pět snímků. Takže když objedu okolo šesti akcí ročně, ten seznam rychle naskáče.
Pět projekcí denně vnímám i jako maximum toho, co jde snést, aby si člověk ještě uchoval zážitek a mohl o filmu přemýšlet. Ideální jsou čtyři. Minulý rok v Benátkách jsem zkusil za jeden den šest, to bylo ale příliš. Naštěstí mám silně selektivní paměť, takže jakmile mě nějaký film nezaujme, skoro ihned ho vytěsním, aby mi nezabíral místo pro další projekce. Ale nestalo se mi zatím, že bych ve festivalovém ruchu zapomněl na něco, co mě esteticky zaujalo.
Jak se povznášíte nad svůj vkus? Protože nemůžete vynechat třeba vítěze z Cannes jen proto, že se vám nelíbí...
Nad tím dlouhodobě přemýšlím jako nad největší záludností práce festivalového dramaturga. Kde leží hranice kritika, člověka s vlastním názorem, a někoho, kdo se spíš vcítí do ostatních a myslí na jejich zážitek, i kdyby byl v rozporu s jeho vlastním? Je třeba neustále hledat kompromis, abych nekompromitoval vlastní vkus, ale zároveň aby program pod mým vedením nebyl „autistický“.
Nemám obecně platná pravidla, výběr zůstává intuitivní a zásadní jsou i diskuse s kolegy. Když se mi film nelíbí, ale někdo z týmu dokáže jeho přítomnost obhájit, stačí mi to.
Jak funguje lobbování? Nemůžu si nevzpomenout na loňský ročník, kdy ze všech vydařených českých debutů věnoval festival nejvíc pozornosti Domácí péči. Ta není špatná, ale skoro s jistotou bych řekl, že zdaleka není nejlepší.
S Domácí péčí mám intenzivní vztah, na čemž si u českých filmů zakládám. Vlastně jde o moji strategii. Něco podobného se mi stalo s Polským filmem. Ty dva snímky by nemohly být odlišnější, ale na mě po pracovní projekci zapůsobily stejně silně. Pak mám tendenci tlačit svoje kolegy trochu silou, aby mi ustoupili. Jsem raději, když nemusím – letos jsme se shodli jak u Vlka z Královských Vinohrad, tak u Učitelky. Ale v případě Domácí péče jsem si byl svým dojmem natolik jistý, že jsem ji i proti některým velmi protichůdným hlasům v týmu prosadil.
Šlo mi tehdy i o zahraniční diváky. Na ně u českých produkcí v hlavní soutěži kladu značnou váhu, protože je důležité, aby nás daný film funkčně reprezentoval. Naše snímky zatím nejsou mimo Česko příliš úspěšné a tím spíš, že se tento stav pomalu mění, musíme myslet na co nejlepší reprezentaci.
Proč jsme vlastně v zahraničí byli doposud tak neúspěšní?
Máme za sebou přechodné období, kdy se producenti osamostatňovali a profesionalizovali. V posledních pár letech už se stává, že české producenty vídám na světových festivalech. Nemají tak zatím uvedené filmy, ale účastní se konferencí a workshopů. Urazili slušný kus cesty a učí se, jak dál.
Musí pak donutit naše režiséry vyjít do světa ze své uzavřenosti. Čeští režiséři si totiž velmi potrpí na autorství. Znamená to, že často i sami shánějí peníze, což je dlouhý a obtížný proces.
Ke komunikaci a vývoji už dochází. Posouvají se náměty, styl je méně těžkopádný, snímky jsou živější, komunikativnější a univerzálnější ve svém sdělení.
Opatrně se mluví o „nové nové vlně“. Většinou tedy proto, aby byl onen pojem vyvrácen, ale přesto: jak velké nadšení nad změnou poměrů je namístě?
Šlo o velké téma už minulý rok, kdy se sešlo tolik výrazných studentských prací a debutů. Já jsem opatrný ohledně takových označení, protože jakmile jednou řeknete „nová vlna“, začne ten pojem žít vlastním životem. Nicméně jsem ho i já přes svou opatrnost použil a teď se mi to trochu vrací. Ale nedá se nic dělat. Vlastně je to dobře - ten termín vzbudil pozornost a nyní o něm můžeme debatovat.
Pokud však mluvíme o vlně, tak aby opravdu existovala, musely by být filmy levnější a vznikat rychleji. Protože pojem „vlna“ ve mně evokuje především nějakou kontinuitu, opětovné navracení se.
Právě to může být problém. Debutanti točili s pomocí fondu, studenti FAMU využili prostředky školy... Dokážou se ti filmaři postavit na vlastní nohy a natočit druhý film?
To je právě ta otázka. Mně tu chybí část kinematografie, kterou identifikuju s Petrem Markem. Ten našel rovinu tvorby, jež je laciná a skvěle funguje i v zahraničním kontextu. Proto jsme jeho Nic proti ničemu před pěti lety umístili do sekce Na východ od západu. Mrzí mě, že netočí častěji. Když se chce dostat filmař do povědomí, musí si dát pozor na dostatečnou frekvenci.
Důležitá je ale sekce dokumentů. Není rok, kdy bychom neměli alespoň tři skvělé, které vyjedou i do Evropy.
Karlovy Vary, zdá se, fungují celkem dobře jako platforma, kde se představují středoevropské a východoevropské snímky. Dramaturgové ze západních festivalů se sem s nimi jezdí seznamovat.
Ano, to dlouhodobě sledujeme a platilo to už za vedení doktorky Zaoralové. My tento region ještě posílili tím, že jsme na důležitosti přidali sekci Na východ od západu. Soustředíme se v ní na novinky, a tím ji děláme exkluzivnější. Aby profesionálové, kteří na festival jezdí, viděli něco, co nemohli doposud vidět jinde. S tím souvisí i industry eventy jako Works in Progress, díky nimž navazujeme vztahy s východními producenty. Pak máme z této oblasti víc filmů i v hlavní soutěži. Vlastně to není úmysl, spíš logický důsledek naší účasti v tomto regionu.
Možná jde o způsob, jak koexistovat s velkými festivaly jako Cannes a Berlín.
Ty jsou samozřejmě jiná liga. My spíš koexistujeme s Locarnem, San Sebastianem či Rotterdamem. I tyto festivaly sice promítají filmy z našeho regionu, stejně jako my z jejich, ale myslím, že pokud se rozprostře důraz, může to fungovat.
Mluví se o tom, že v důsledku pražského festivalu Be2Can pod hlavičkou Film Europe nemáte příliš mnoho filmů z Cannes, Berlína a Benátek.
Neřekl bych, že jich je vyloženě málo, z canneské soutěže jich máme tak polovinu.
Nicméně třeba Toni Erdmann, jeden z nejchválenějších filmů z Cannes a nejspíš vůbec nejchválenější ve Varech, vám byl zapůjčen až po jednáních s Film Europe. Nejsou to dost zásadní komplikace? Co kdyby jednání zadrhla a vy jste tak zásadní film neměli?
Toniho Erdmanna uvedu na pravou míru. Měli o něj zájem tři čeští distributoři, kteří ho chtěli uvést do klasické distribuce. Jedním z nich jsme byli my a jedním vítězná Film Europe. Nicméně bylo podmínkou prodeje ze strany německého distributora, že i když KVIFF Distribution nebude film šířit v českých kinech, bude promítnut v Karlových Varech. Takže Toni Erdmann nebyl s Film Europe vyjednán, šlo o kolonku ve smlouvě od samého počátku. Což Film Europe bez problému přijalo a v klidu jsme se domluvili na přesných podmínkách. Naštěstí. Představa, že bychom Toniho neměli, mě skoro přiváděla k šílenství. Takhle může být nejprve ve Varech, pak na Be2Can a nakonec i v kinech. A to je dobře – u takto důležitého filmu už nejde jen o exkluzivitu.
Jinak nám některé kusy z Cannes chybí, ale díky intenzivní spolupráci s Aerofilms jich máme víc než třeba před pěti lety. I s Film Europe se díky jistým personálním změnám v pražské pobočce komunikuje vstřícněji a k větší spokojenosti obou stran.
Jak lákáte do hlavní soutěže?
Na základě budované pověsti a především objížděním světa a děláním kontaktů. Je nezbytné zapůsobit na producenty na osobní úrovni.
Každý z nich samozřejmě pošle přihlášku do Cannes, což bych udělal na jejich místě také. A když jim přijde negativní vyrozumění, musí se rozhodnout, jestli čekat na podzim na Benátky nebo Toronto. A nebo zkusit letní festival jako Locarno či Karlovy Vary. Nastupuje právě rozhodování na osobnější rovině, protože úroveň těchto festivalů je podobná. Je na nich i stejné zastoupení zahraničních novinářů z Variety, Screenu či Hollywood Reporteru, přičemž producentům jde primárně o recenze v takových médiích.
Na základě osobní sympatie u nás byl třeba Ivan Tverdovskij se svou Zoologií. Přitom červenec není nejšťastnější doba, protože nemáme souběžný festival na jiném kontinentu, s nímž bychom si vyměňovali balíčky filmů, a udělali tak pro producenty účast lákavější. Takto spolupracují Toronto a San Sebastian.
Padlo jméno Variety. S tímto americkým médiem máte nadstandardní vztahy. Jak k tomu došlo?
Spolupráce trvá už dvacet let, především díky člověku jménem Steve Gaydos. Ten je viceprezidentem Variety a má kořeny na východě Slovenska, takže k této oblasti má jistý vztah, přestože se sám narodil již v Americe. Velmi brzy, dávno před mým příchodem, si festival i pana Bartošku oblíbil a značně nám pomáhá v jednání s Američany. Dny kritiků Variety jsou jeho nápad, hned v prvním ročníku přivezl Pí Darrena Aronofského. A recenzenti Variety, kteří každoročně přijíždějí, dávají přítomným filmařům zcela originální feedback, pro ně velmi hodnotný.
Jedny osobní mezinárodní vztahy ale překvapivě váznou. Na Slovensku se točí mnohem víc, než většina Čechů tuší, ale k nám se tamní produkce nedostanou do běžné distribuce ani na festival.
Samotného mě to zaráží, ale tvůrci nám nabízí jen velmi málo slovenských filmů, tak pět šest, když počítám i dokumenty. A většinou jde o koprodukce. Byl bych rád, kdyby se znovu ozvala například vlna mladých slovenských režisérek, která oslovila třeba Domem nebo Až do města Aš.
Protože Jiří Bartoška je příliš vytížený, musím se zeptat vás: Řeší vedení festivalu, jak se vyrovná s tím, až ho bude váš prezident muset (nebo chtít) opustit? Objevuje se strach, jestli seženete sponzory.
Jak říkáte, jde o otázku na pana Bartošku. My o tom ani nepřemýšlíme, protože jsme rádi, že je stále při síle. Ale má vedle sebe vždy Kryštofa Muchu, který se účastní většiny jednání, takže se umí orientovat.
Přesto je vedení pana Bartošky stále zásadní. Chápu vaši otázku, ale netroufám si na ni odpovídat. Ani o tom víc přemýšlet. Ztráty sponzorů bych se nebál. Jde přeci jen o silnou značku.
Snad alespoň můžete říct, jak vlastně s panem Bartoškou spolupracujete? Mnoho lidí má naivní představu, že se podílí na skladbě programu.
Ne, to samozřejmě ne. Měl jsem to štěstí převzít model ozkoušený už za doktorky Zaoralové, kdy pan Bartoška absolutně nezasahuje do programu. Když se koná pracovní projekce českého filmu, který usiluje o umístění v soutěži, tak se dostaví, protože jde o prostředí, v němž se vyzná. A jsme rádi za jeho vyjádření. Ale jde o jednu z mála výjimek.
Navíc vždy těsně před zahájením festivalu pouštíme pro zaměstnance jeden film, letos Švýcarák. I sem pan Bartoška vždy přijde. A my doufáme, že se mu bude líbit, protože o něm pak vypráví v médiích, což je reklama k nezaplacení.
Takže Teorii tygra neprosadil on?
Ne, i když jeho účast v ní hraje roli. Takový typ filmu většinou na festivalu neuvádíme, přestože víme, že ho diváci ocení. Tentokrát jsme ho zařadili na odlehčení i proto, že pan Bartoška a další herci mohli přijít na pódium, což je vděčné. Podle mě jde ale o solidně natočený snímek a zaslouží si možnost být konfrontován festivalovým publikem. Navíc jeho námět je přenosný i na zahraniční diváky. Podle mě neuškodí si uprostřed depresivních artových filmů dopřát přístupnější podívanou.
