Recenze: Kaufmanova Anomalisa objevuje krásu poklidné deprese a odhaluje, že štěstí nelze dosáhnout

Martin Svoboda Martin Svoboda
9. 7. 2016 17:00
Oscarový scenárista Charlie Kaufman uvedl na festivalu v Karlových Varech svůj nový film Anomalisa. Animovaný snímek o životním kouči, který prochází krizí středního věku sám i režíroval. „Film je odhalením hrůz a nostalgie všednosti, jimž se dá jen stěží unikat. V tomto Kaufman zůstal věrný sám sobě, byť mu k tomu stačilo méně než jindy,“ píše v recenzi Martin Svoboda.
Anomalisa - trailer | Video: Paramount Pictures

Scenárista Charlie Kaufman měl až do skvělé Synekdochy, New York tendenci nabízet stále komplikovanější příběhy. Od V kůži Johna Malkoviche přes Adaptaci až k jeho již zmíněnému režijnímu debutu byl vždy obsáhlejší, nepředvídatelnější a skoro se zdálo, že jeho cílem je překovávat v tomto ohledu sám sebe a stupňovat komplexnost svých světů.

Posedlost úplností v umění ostatně vedla hrdinu Synekdochy na pokraj šílenství a jeho snaha otisknout ve svém dílu samotný život ho nakonec pohltila na úrovni, kdy zapomněl, kde leží hranice fikce a skutečnosti.

Něco podobného by se mohlo stát i v hlavě Kaufmana. Nabízela se otázka, kam se vůbec může posunout, zdálo se, že narazil na strop své filosofie.

Nyní přichází Anomalisa, jednoduchý animák, kterým své fanoušky často zklamává, protože je svou zdánlivou banalitou až překvapivý.

Nádherně banální

Sledujeme příběh „životního motivátora“ Matta Stonea (hlas Davida Thewlise), který prochází typickou krizí středního věku. Vše, předně jeho žena a děti, se mu zdá monotónní, nesmyslné a jednoznačné. Filmařsky je tento pocit podtržen tím, že všichni krom něj mluví stejným hlasem (Tom Noonan). Jednoho dne se však objeví Lisa (Jennifer Jason Leigh), jež se na první pohled jeví nová, svěží a Matt jí brzy propadne.

Námět je to skutečně prostý a skoro by se nabízelo, že Kaufman tak dlouho hledal život ve složitosti, až ho našel v tom nejjasnějším a nejčitelnějším. Život je někdy zkrátka celkem povrchní, naše problémy malé a malicherné, cíle nenaplnitelné a naděje odsouzené k zániku.

Pozadí je však složitější. Musíme si uvědomit, že Kaufman do Anomalisy tak trochu spadl – jde o adaptaci jeho vlastní rozhlasové hry, kterou zprvu nepovažoval za dobrý nápad. A realizována ve stop-motion animaci byla jednoduše proto, že se nabídlo studio, jež bylo ochotno produkci oddřít a tato podoba byla jeho podmínkou.

Kaufmanovi se roky nedaří sehnat podporu pro nějaký ze svých vysněných projektů, proto nakonec nepohrdnul touto bokovkou. A změnu autorského přístupu tedy nemůžeme vnímat jako nový pohled režiséra na svět, ale spíš jako výsledek souhry náhod.

Poklidná deprese

Nic z této pragmatičnosti nenarušuje krásu poklidné deprese Anomalisy, která neúprosně drtí veškerý lidský sebeklam. Skoro by se zdálo, že Kaufman říká, že život nemá východisko, že štěstí nelze dosáhnout. Zároveň ohledně toho ale neroní slzy a zdá se, ačkoliv to není vyřčeno, že náznak spokojenosti tkví ve smíření se sebou samým.

Animace Anomalisy skvěle podtrhuje hrdinovu náladu. Mnozí spekulují, že by měl trpět formou autismu, proto vnímá lidi jako stroje a nerozlišuje jejich hlas. To ale stylizaci interpretujeme příliš doslovně. Možná ze zvyku, protože potřebujeme hrdinu vyčlenit alespoň vzácnou nemocí.

Jenže v Anomalise nic výjimečného nenajdeme. Je odhalením hrůz a nostalgie všednosti, jimž se dá jen stěží unikat. V tomto Kaufman zůstal věrný sám sobě, byť mu k tomu stačilo méně než jindy. Doufejme každopádně, že se mu brzy podaří najít podporu pro nějaký další větší projekt. Málokdo si to zaslouží jako on.

Hodnocení: 80 %

 

Právě se děje

Další zprávy