Divadelní adaptaci Chazarského slovníku umístil Mikulášek do imaginárního, sytě červeného prostoru, který připomíná moderní muzejní expozici. V ní sledujeme bizarní příběhy vědců zkoumajících historii původně kočovného národa Chazarů, zaměstnance muzea, ale také šejtana neboli ďábla v několika podobách.
Zjevuje se tu bájná princezna Ateh nebo lovec snů Jūsuf al-Mas’ūdī. Veškeré dění bujně prorůstá divokou fabulací a mystifikací, smysl nonsensem a osudy postav jsou spojené pupeční šňůrou napříč staletími.
Na zeď se promítají titulky slovníkových hesel i sestřihy "národopisných" záběrů z nedávné minulosti - pomlázka na venkově, taneční, demolice, válka. Z písku v prosklených pojízdných vitrínách trčí "starověké" chazarské památky, ve kterých ale rozeznáme spíš nejrůznější předměty denního použití, mezi nimi třeba sifonovou lahev vydávanou za ilijský džbán.
Heslo "chazarská hůl" doprovází demonstrace selfie tyče. Žena, která ji drží, se při odchodu roztočí jako derviš. Uklízečka venčí želvu popsanou záhadnými nápisy a proměňuje se v princeznu Ateh. Obří oko při dotyku hraje hudbu a lovec snů uspává svou oběť melodií Dance Me to the End of Love od Leonarda Cohena.
Co nás vlastně spojuje se záhadně zaniklou civilizací Chazarů, která během několika set let prvního tisíciletí po Kristu vytvořila pozoruhodně organizovaný stát mezi Kaspickým a Černým mořem? Skrývá odpověď zmizelý slovník, který všichni hledají a jenž vypovídá o dějinách a víře starověkého národa?
Stejně jako Pavićova próza i Mikuláškova režie nabízí divákům především "jiný" pohled na dějiny. Pohrává si s časem, proměnlivou realitou i pamětí, která si "vzpomíná na něco dávného". Vydává se do krajiny spánku. Můžeme se probudit z vlastního bdění, jako se probouzíme ze sna?
Pavićova mystifikační hra s fakty, mýty, různými inspiračními zdroji i jazykem nabízí šťavnatý materiál pro ten typ hravé, surreálně komponované divadelní adaptace, jaká je Mikuláškovi vlastní. Vzniklo divadelní puzzle, jehož zdánlivě nesmyslné, zábavné či absurdní "dílky" postupně skládají smutně ironický obraz o něco stále usilujícího lidstva, po němž zbude pár muzejních exponátů a možná pár stránek popsaného papíru.
Z pohledu mola
Ze sytě červené zdi, kterou výtvarník Marek Cpin vzadu uzavřel jeviště, trčí krátké železné tyče jako stupátka, jež umožňují svislý pohyb herců vzhůru po stěně. Jejich zkroucené figury připomínají hmyzí exempláře přišpendlené v muzejní krabici.
Omezenost lidského poznání je ostatně hned na začátku inscenace přirovnána k obzoru poletujícího mola, pro kterého je zeď pokoje nekonečným nebem. "Teď si však představ, že existuje někdo, komu je známo, jak, čím a proč je ohraničen tento náš prostor," líčí postava jménem al-Akšání neznámého vševědoucího, který ovšem "není s to se k nám přiblížit a dát nám na vědomí svou existenci jinak než tím, že nás zabije".
Smrt pomyslného mola rukou al-Akšáního předznamenává osudy všech, kteří se snaží získat Chazarský slovník a poznat pravdu. Teprve skrze smrt v posledním okamžiku prý jako pootevřenými dveřmi zahlédnou nové obzory a jiné meze. To ovšem tvrdí šejtan neboli ďábel al-Akšání. I on hledá v muzeu poslední dochovaný výtisk slovníku, jenže s kanystrem benzinu v ruce a odhodlaný vše zničit.
Pátrání po slovníku jako detektivní linka, jakkoliv absurdní, přece jen pomáhá udržet naši pozornost v pohotovosti a rychle se střídající výstupy pohromadě. Znalost Pavićovy prózy nebo toho mála faktů, které se z chazarské historie zachovaly, je výhodou. Ale ani diváci, kteří jsou "nepopsaným listem", nepřijdou zkrátka.
Chazarský slovník je vybraná divadelní lahůdka. Nabízí suverénní výkony na sebe napojeného provázkovského souboru, elegantní hru s hereckou stylizací, vizuální zážitek. Její obrazivost je plná metaforických odkazů a scénické poezie, pracuje se zábavným paradoxem i poťouchlým humorem.
Červenou obálku knihy s trčícími železnými hřeby, jež nápadně připomíná zadní stěnu jeviště, nakonec v inscenaci několikrát zahlédneme. Naposledy když poletující mol přijde o život, zaklapnut mezi stránkami hledaného Chazarského slovníku.
Vypravěč pro 21. století
Srbský prozaik, básník, překladatel a literární historik Milorad Pavić, který žil v letech 1929 až 2009, napsal Chazarský slovník roku 1984. Česky ho v překladu Stanislavy Sýkorové poprvé šest let nato vydal Odeon. Tehdy kniha svým postmoderním pojetím i tématem chazarské historie vyvolala velkou pozornost.
Vyprávění se čtenáři Pavićovy prózy postupně skládá z hesel fiktivního slovníku, který má přesně 100 tisíc slov a dvě verze - jednu určenou mužům a druhou ženám, liší se ale jen jedním odstavcem. V divadelní podobě se nyní objevuje poprvé.
S neobvyklými formami čtení a psaní spisovatel, už v 80. letech považovaný za prvního srbského autora 21. století, experimentoval nejen v případě Chazarského slovníku. Jako integrální část jiné své knihy použil například tarotové karty, dále napsal román na principu křížovky, v němž sledoval vodorovné a svislé vyprávěcí osy. Nebo takzvaný román-antologii v podobě povídek. V každé z nich přiblížil jednu z 38 národních literatur a kulturních prostředí, do jejichž jazyků byla jeho díla přeložena. Kromě toho Pavić vytvořil několik interaktivních her.
Souboj s ďáblem
Chazarský slovník tvoří tři svazky: červený křesťanský, zelený islámský a žlutý hebrejský. Existuje předpoklad, že vyznavači všech tří náboženství vedle sebe žili ve státě na jihovýchodním cípu východní Evropy, na pomezí evropské a arabské kultury, v míru a respektu.
Duchovní život Chazarů byl nejspíš pestrý. S křesťanstvím je prý, stejně jako nás, seznamovali Konstantin a Metoděj. Jejich vládce dokonce vyvolal takzvanou chazarskou polemiku - disputaci zástupců tří monoteistických náboženství, aby to nejvhodnější vybral pro svůj lid. Měl to být judaismus.
Díky této vědecké teorii se Chazaři také stali "hrdiny" prokremelských dezinformačních webů jako nepřátelé ruského Slovanstva a součást židovského spiknutí. Snadná přizpůsobivost dějin nejen různým interpretacím odborníků, ale též brutálním účelovým výkladům, jak jsme toho teď svědky v líčení ruských historických územních nároků tamním prezidentem Vladimirem Putinem, je jedno ze silných témat prostupujících Mikuláškovou inscenací.
Smrt, fyzickou i tu kulturní, v ní za sebou nechává trojjediný ďábel v podobě rodinky van der Spaakových. Krade a draží muzejní exponáty, přičemž se zaštiťuje konáním dobra. Především má ale zásadní cíl - zasévat mezi lidi nepřátelství, protože "na tomto světě nejsou potíže s těmi, co se nenávidí".
Největší nebezpečí podle otce Spaaka představují ti, "kteří se mezi sebou doopravdy různí a kteří usilují o to, aby se navzájem poznali, protože jim rozdíly nevadí".
Jeho skřetovitý synek pronáší přímo vzorovou "obžalobu" demokracie a tatínek už má plán, který v kontextu aktuální ruské invaze na Ukrajinu působí přímo jasnozřivě: "A právě s takovými, co nám dovolují být jiní než oni a přitom je ta odlišnost nijak neznepokojuje, si to my i naši nepřátelé vyřídíme společnými silami a zničíme je ze tří stran najednou…"
Milorad Pavić: Chazarský slovník
Režie: Jan Mikulášek
Divadlo Husa na provázku, Brno, premiéra 25. ledna, nejbližší reprízy 6. a 7. března, psáno z pražského uvedení 17. února v Divadle Archa.
