Co je možné říct o vlastním znásilnění. Švandovo divadlo uvádí Édouarda Louise

Ester Žantovská
16. 2. 2022 12:00
Ve chvíli, kdy nakladatelství Paseka připravuje vydání čtvrté knihy francouzského spisovatele Édouarda Louise, hned dvě pražská divadla adaptovala jeho předchozí díla. Po Kdo zabil mého otce, uvedeném Venuší ve Švehlovce, nyní Švandovo divadlo nastudovalo Louisův druhý román Dějiny násilí.

V něm dnes devětadvacetiletý autor, jehož autobiografická tvorba reflektuje zkušenost homosexuála vyrůstajícího v sociálně slabém, netolerantním prostředí, zachytil skutečný příběh vlastního znásilnění.

Někdo Louisovi vytýká, že vytěžuje osobní témata, další debatují, nakolik jsou jeho až dokumentární zpovědi ještě beletrií. Popularitu, kterou rychle získal u čtenářů nejen ve Francii, lze připsat právě syrové autentičnosti jeho psaní. Svůj individuální příběh navíc vždy rámuje společenským a politickým kontextem, ať už jde o zoufalé živoření bílé "chudiny", nebo odosobněný přístup institucí k obětem agrese.

Dějiny násilí se odehrávají už v Louisově novém, "intelektuálním" životě v Paříži, kde o Vánocích 2012 došlo k děsivé události. Stejně jako v předloze také v inscenaci Tomáše Loužného víme, co přijde. Ona nevyhnutelnost však napětí, gradované režií, jen zvyšuje.

Loužný zvolil formu kriminální rekonstrukce, během níž je protagonista Eddie čili Édouard nucen znovu prožít danou noc. Jeho vzpomínky přerušují komentáře a interpretace druhých, což umožňuje zkoumat z různých úhlů ústřední téma: co je možné sdělit o něčem tak traumatickém jako vlastním znásilnění.

Hned v úvodní "němé", emočně trýznivé scéně se herec Oskar Hes ukazuje jako ideálně obsazený Édouard - citlivý, bezelstný, zranitelný. S vyděšeným výrazem se stále úporněji, zoufaleji snaží smýt stopy násilí z těla, modřiny z paží, krev a podlitiny z obličeje. Manicky čistí a vyklízí i svůj útulný pokojík, nyní "místo činu". Z něj nakonec zbude jen bílá krychle s průhledem dveřní výplní na chodbu, vytapetovanou červenobíle jako policejní páska.

Prázdný prostor mohou začít plnit slova: jeho vlastní, ostatními překrucovaná. Hes podává bravurní výkon, uvěřitelný ve všech polohách, erotickém vzplanutí i potřebnosti, pozdějším ponížení, vzdoru, studu sám za sebe.

Oskar Hes jako Eddie.
Oskar Hes jako Eddie. | Foto: Michal Hančovský

V Édouardově náhodné známosti a pozdějším agresorovi Redovi vystihl Jan Grundman směsici erotické svůdnosti a potlačované agresivity. Už během pouličních námluv je v jeho jednání patrná útočná manipulace, schovaná za sex-appeal. Vášeň společně strávené noci režie zprostředkovává v rychlých střizích, kdy oba muži zaujímají různé pozice ve statické choreografii. Bez jediného dotyku, jako by blízkost byla zpětně nemyslitelná.

Vzrušující dynamiku scéně dodává Ivo Sedláček rockovým "odvazem" na elektrickou kytaru s arabskými motivy ve stylu žánru raï. Jinak od mixážního pultu na jevišti podbarvuje situace zvukovým komentářem - mimo jiné zkresleným protáčením bubnu pračky, odkazujícím k Édouardově snaze očistit se od vzpomínky.

Reda, potetovaný nápisy Sex, Lover i ironickým Liberté, je ovšem zároveň projekčním plátnem. I sám Édouard si do něj, nebo spíš do osudu jeho otce, alžírského přistěhovalce první generace, promítá vlastní osvobození od homofobní rodiny. V jeho útěku nechce vidět jen touhu po zajištěném životě. Stejně tak se stydí, že Redu nazval Arabem, a ne Kabylem, což je označení pro berberský národ žijící v horách severovýchodního Alžírska. O to víc Édouard za stejný prohřešek opravuje vyšetřovatele.

Je mu také trapné obvinit Redu z krádeže telefonu, jež se stala spouštěčem oné neřízené agrese a následného znásilnění. Nejednoznačnost, kterou se Édouard i přes to pokouší postihnout - nenávist k útočníkovi i jisté pochopení pro jeho motivace, dané vlastní ponižující minulostí -, režisér v závěrečné scéně dopřává i postavě Redy, když ho s prosíkem a omluvami nechává stát za dveřmi Édouardova bytu.

Loužný se vyhnul nebezpečí převodu Louisovy detailní zpovědi do pouhého toku slov. Naopak, není tu snad ani jedno navíc. Pracuje se s náznakem, se scénickými obrazy a symboly s proměnlivým významem.

Obvaz, jímž Reda málem uškrtí Édouarda, se stává vodítkem, za nějž protagonista tahá milence zpátky jako prosebný pejsek, poutem, jímž se drží traumatické vzpomínky, aby nad ní neztratil kontrolu, i oprátkou, jíž se stále dokola dusí.

Oskar Hes jako Eddie a Nataša Bednářová v roli jeho sestry Clary.
Oskar Hes jako Eddie a Nataša Bednářová v roli jeho sestry Clary. | Foto: Michal Hančovský

Broskev, symbol dráždivé smyslnosti během úvodního namlouvání i ještě konsenzuálního sexu, ve scéně znásilnění získává rozměr čehosi poddajného, zranitelného. Představuje samotného Édouarda. Reda ovoce drtí skrz zuby a plive na zem, zatímco Édouard na mikrofon popisuje falešnou, umělou broskvovou vůni prostěradla, na niž se během aktu úporně soustředil.

Příběh osudné noci se střihově prolíná se vstupy zdravotníků, policistů i Édouardovy sestry Clary, kteří si utvářejí vlastní názor a postupně se přesouvají do centra dění, doslova se mezi oba protagonisty pletou. Režie je vede do jemně groteskních poloh. Nejsou to však prvoplánové karikatury, jen lidé limitovaní vlastním přesvědčením.

Clara v podání Nataši Bednářové ztělesňuje omezený "selský" rozum tím strašidelněji, čím víc se smějeme jejím lakonickým glosám a zavádějícím interpretacím. Její racionální vývody, kupříkladu že Reda měl vše předem naplánované, pronášené s vědoucím úšklebkem a obřím lízátkem v puse, navíc leckdy znějí svůdně "logicky".

Clařino vidění je determinované prostředím, v němž sourozenci vyrostli - na jevišti ho představuje hlínou vysypaná čtvercová prohlubeň, do níž Édouard občas k vlastní nevoli zapadne.

Sestru průběžně opravuje, důrazně se pak ohrazuje proti jejímu tvrzení, že rodina ho přijímala takového, jaký je. Názor, že si "o to" Édouard celou dobu říkal, vychází z Clařiny předpojatosti vůči homosexuálům. Když se sestra z dlouhé růžové sukně ve stylu vysoké francouzské módy převlékne do nevkusně vyzývavých džínových šortek, vykrojených jako spodní prádlo, jen tím stvrdí své pokrytectví.

Role všech blahosklonných lékařů a rutinně jednajících vyšetřovatelů na sebe berou Marie Štípková a David Punčochář, dvojice občas reagující i unisono, tedy zcela automaticky. V očích institucí je útočník ilegální přistěhovalec - rovná se grázl, tečka.

Marie Štípková a David Punčochář v rolích policistů s obětí zločinu Eddiem hraným Oskarem Hesem.
Marie Štípková a David Punčochář v rolích policistů s obětí zločinu Eddiem hraným Oskarem Hesem. | Foto: Michal Hančovský

Rasistické uvažování se projevuje mimo jiné charakterizací, že útočník byl mladík "maghrebského typu", absurdně užitou pokaždé, když se mluví o Redovi. Jako by se tím všechno vysvětlovalo.

Policisté nejenže překrucují Édouardova slova, dopouštějí se také klasického zpochybňování výpovědi obětí otázkou na pravost Redovy zbraně - pokud šlo o pouhou atrapu, mohl se Édouard, tedy muž, přece bránit.

Homofobie tu zkrátka slouží jako další zdroj agrese a ponižování, ve své podstatě však sledujeme univerzální příběh násilí páchaného na člověku. Včetně toho, jež má na svědomí společnost, když cizí trauma škatulkuje a zbavuje ho jedinečných lidských kontur. Inscenace Švandova divadla tento mechanismus odkrývá bez jediného hluchého místa.

Divadlo

Édouard Louis: Dějiny násilí
Adaptace a režie: Tomáš Loužný
Švandovo divadlo, Praha, premiéra 12. února, nejbližší reprízy 5. a 29. března a znovu 12. dubna.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 15 minutami

Zemřel vědec, vynálezce a odbojář Mojmír Petráň, bylo mu 99 let

Ve věku 99 let zemřel v sobotu 13. srpna vědec Mojmír Petráň. Na facebooku o tom dnes informovala Učená společnost ČR, jejímž členem Petráň byl. Petráň společně se svým kolegou Milanem Hadravským v 60. letech sestrojili a patentovali konfokální mikroskop s dvojitým řádkováním. Vynález znamenal převrat v mikroskopických technikách a přispěl k bouřlivému rozvoji molekulární buněčné biologie. Vědec Petráň byl i protinacistickým odbojářem.

Svůj přelomový vynález Petráň a Hadravský, kteří v 60. letech působili na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni, patentovali v roce 1967 ve Spojených státech. Publikovali ho v roce 1968 ještě před okupací Československa. Po srpnové okupaci Petráň upadl v nemilost, neboť v době Pražského jara sympatizoval s reformními politiky. Svůj mikroskop pak musel vyrábět "podomácku" pod záštitou JZD Komorno u Plzně. Kvůli tomu vzniklo jen několik kusů přístroje.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Při izraelském náletu u Tartúsu zahynuli podle Damašku tři syrští vojáci

Při dnešním izraelském náletu na oblast u syrského pobřežního města Tartús přišli o život tři syrští vojáci a další tři byli zraněni. Oznámila to syrská armáda. Televizní stanice Al-Arabíja předtím uvedla, že izraelská vojenská letadla zaútočila na Tartús a před vypálením střel letěla nad libanonským pobřežím. Izraelská armáda své operace v Sýrii nechává bez komentáře. Útočí hlavně na cíle spojené se spojenci syrské vlády, což je Írán a libanonský Hizballáh. Agentura Reuters napsala, že se k Tartúsu blíží loď, která veze z Ukrajiny obilí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy