Oproti zahraničí zůstává soudobý český dramatik spíš na periferii zájmu velkých repertoárových scén. Funkce kmenového autora, který trvale formuje soubor například jednou novinkou ročně, patří k světlým výjimkám. A pokud se přece jen v posledních letech několika dramatikům podařilo navázat dlouhodobou spolupráci s divadly, pak hlavně těmi nezávislými.
Sedmatřicetiletý Ondřej Novotný je spojený s pražským Divadlem X10, kde zastává pozici dramaturga a kmenového autora. Jeho texty v minulosti uvedly brněnská Husa na provázku a HaDivadlo, královéhradecké Klicperovo divadlo či pražské A studio Rubín.
Jeho nová, zdánlivě generační hra Otec hlídá dceru, která měla na Nové scéně Národního divadla premiéru minulý týden, je překvapivá hned v několika ohledech. Za éry předešlého uměleckého ředitele zdejší činohry Michala Dočekala se především díky dramaturgyni a dramatičce Ivě Klestilové přistupovalo k českému soudobému psaní pro divadlo se zodpovědností a podařilo se uvést premiéry her Martina Františáka, Lenky Lagronové či Davida Jařaba. Pod vedením Daniela Špinara se sezony až na výjimečné uvedení Jiřího Havelky nesly pod heslem kanonických titulů, četby beletrie či inscenování zahraničních novinek.
O to nezvykleji rezonovala zpráva, že v roce 2019 založilo Národní divadlo tvůrčí rezidenci pro českého autora či autorku, kterou nakonec absolvoval právě Novotný. Ten se v předchozích textech profiloval jako poetický, avšak pesimisticky zadumaný dramatik a z dřívějška má v rejstříku také hravý punk, stojící třeba na počátku experimentální platformy D’Epog a uskupení bizarních vyznavačů poezie Masakr Elsinor. Mezitím ale dospěl a zdá se, že spolu s ním i jeho umělecký fokus.
Jedinečný, a přece modelový vztah
V novince ohledává unikátní, avšak z archetypálního hlediska univerzální vztah otce a dcery jako dvou nezávislých, a přece úzce spřízněných bytostí. Otec je pro dceru vždy základním vzorem a prvním mužem v životě, vztahem k ní spoluutváří její budoucí sebevědomí, nebo naopak podvědomě zasévá nejistotu. Dcery potřebují otce v jakémkoli věku stejně jako otcové své dcery, i když si to často bojí přiznat.
Novotný jejich vztah buduje na základě modelové situace jednoho společně stráveného dne. Otec bere dceru na hřiště, pak na zmrzlinu s kamarádem ze studií, k potoku a na sklonku dne do hospody. Tam se setkává s dívkou, s níž dospíval v turistickém oddílu. "Já mám ženu, které se hroutí vesmír, dvě děti - jedno tiché, jedno uřvané, hypotéku na třicet let a rybičky, problémy s chlastem a opuštěnýho tátu," říká.
Je natolik ponořen do vzpomínek, vyprávění i poněkud rezignovaného hodnocení současného života, že dceru vymaže ze zorného pole a málem ztratí.
Ve druhé části se situace zrcadlově převrací: z otce je starý vrtošivý muž, zacyklený v minulosti a vzpomínkách, stále méně soběstačný. Dospělá dcera se ho i proti jeho vůli snaží zabezpečit a ochránit. On nakonec, snad smířen nad milovaným táborovým ohněm, umírá, aby tak uzavřel jeden náhodný, zdánlivě banální život. Střípky všedních dnů, z nichž Ondřej Novotný skládá svoji dramatickou mozaiku, však mají obecnou platnost.
Neztrácí v nich ani dřívější smysl pro poetický ráz. Ve hře se objevují odkazy na antickou mytologii, například postavu kyklopa, dost možná i na Čechovův Višňový sad. Dům, v němž rodina žije, se nachází v zahradě s pomalu usychající třešní. Až otec zestárne a dcera dospěje, dům se zahradou už nebude jejich.
Obdobně jako Anton Pavlovič Čechov se Novotný dotýká tématu odcházení, rozkolu mezi současným a minulým světem i generačních rozdílů. Jeho text jako by byl se situací předem smířený, klidný, psaný s jistým odstupem, a to i přes detaily ze společenského a kulturního kontextu, které mohou diváka vést k poněkud trpkému pousmání - otcův spolužák patří mezi vyznavače raw stravy, volí environmentalisty a chodí na demonstrace.
Zdánlivě nezúčastněni
Kontrast mezi dvěma úseky hry - otcem hlídajícím a hlídaným - se projevuje také ve způsobu, jímž inscenace nakládá s dramatickou situací. Ta v první části zcela chybí. Postavy sice pronášejí repliky, avšak ty doplňují komentáře popisující jejich další jednání, či dokonce slova. Vzniká tak dojem, jako by o sobě protagonisté hovořili ve třetí osobě nebo se sami sobě zcizovali.
Text má výraznou epickou formu. Postavy spíš mluví, než jednají. Později se drama láme do klasického dialogu otce a dcery, který i režisérovi Janu Fričovi umožňuje víc rozehrát scénický prostor.
S autorem hry generačně spřízněný Frič v inscenaci zůstává nápadně upozaděný. Nechává zaznít text, aniž by měl potřebu do něj zásadně vstupovat. Místo dění příliš nekonkretizuje, diváci sedí na jevišti, mezi nimi coby hrací prostor vzniká ulice. Postupně ho ohraničí kameny, s nimiž v úvodu přijdou herci. Některé jsou opatřeny turistickým značením, snad mají asociovat nejen otcovu turistickou vášeň, ale pomyslně i jeho cestu životem.
Dílčí objekty rozmístěné po prostoru jako lavička, odpadkový koš či sloup elektrického osvětlení naznačují další lokace. Dominuje však plátno zavěšené nad pravým okrajem scény, na které v průběhu první části kamera živě přenáší výtvarnou tvorbu dole sedící dcery. Ta celou dobu s veškerým zaujetím maluje. Pomocí dětské fantazie tak zprostředkovává kontext i podvědomé konotace hovoru dospělých.
Do děje fyzicky vstupuje až coby dospělá, o otce pečující žena. Režisér do této role obsadil dětsky vyhlížející Veroniku Lazorčákovou. Kromě ní se v inscenaci objevují Radúz Mácha, Šimon Krupa a Matyáš Řezníček dělící se o part otce, v případě Krupy a Řezníčka také o další figury kyklopa, spolužáka nebo pečovatele.
Nezapomenutelný je vrtošivě zemitý starý otec v podání Ondřeje Pavelky. Ženin svět naproti tomu buduje dvojice Jindřiška Dudziaková a výrazově variabilnější Pavla Beretová.
Herci jsou uměření v gestech a pohybu i proto, že mezi nimi a diváky není velká vzdálenost. Cílem je zejména předat text. Dobře na sebe slyší, přestože drama je rozmělněno do krátkých vět či sousloví, kde se rychle střídají mluvčí.
Otec hlídá dceru může být tematickým záběrem vytouženým titulem činohry Národního divadla, která si přeje oslovit široké spektrum publika. Dokazuje, že univerzální příběhy jsou nejen vděčné, ale také věčné.
Divadlo
Ondřej Novotný: Otec hlídá dceru
Režie: Jan Frič
Nová scéna Národního divadla, Praha, premiéra 17. února, nejbližší reprízy 23. února a 2. března.
