Loděnice Swan Hunter, které jsou de facto kolektivním hrdinou příběhu, skutečně psaly dějiny námořní dopravy. Jejich loď Mauretania po dobu dvaadvaceti let držela takzvanou Modrou stuhu za nejrychlejší přeplutí Atlantiku, ze zdejších doků na moře sjela slavná loď Carpathia, která zachraňovala trosečníky z Titaniku, nebo ledoborec Krasin, známý jako zachránce polární výpravy Umberta Nobileho.
Muzikál Poslední loď se ale nezabývá vrcholným obdobím závodu, ten už žije jenom ve vzpomínkách dělníků. V doku kotví zatím ještě nedokončená loď Utopia, údajně neprodejná. Takže zbývá jediná možnost: rozebrat Utopii na šrot, aby se utržilo aspoň něco. Zlomek dosavadních zaměstnanců tím získává časově omezenou a špatně placenou práci, a potom budou loděnice nadobro uzavřeny.
Odboráři ale odmítají přijmout asociální řešení vlády, kterou reprezentuje baronka Tynedaleová. Do její postavy je v jevištní zkratce koncentrován celý thatcherismus tehdejších 80. let minulého století, jehož filozofii lze shrnout do maximy "zavíráme, propouštíme, poraďte si sami".
Mimo Velkou Británii je těžké počítat s automatickým porozuměním pro to, jak strašně Margaret Thatcherová v době své vlády ležela lidem v žaludku. Muzikál jen letmo připomíná stávku horníků z let 1984 až 1985, ve které šlo vlastně o stejnou věc jako v loděnicích - ukončení nerentabilní výroby a masové propouštění.
Informací ze stávkového dění byly tehdy plné zprávy také v médiích socialistického Československa, které si na protestech horníků i postupu vlády Thatcherové brousilo své antikapitalistické zuby. Už tehdy u nás ale zřejmě jen minimum lidí dovedlo odlišit, jakou část z těch zpráv tvoří propaganda a v čem spočívá jejich pravdivé jádro.
Kdo si na tehdejší zpravodajství vzpomene v průběhu nynější inscenace v Brně, patrně stane před podobným problémem: klíčové problémy muzikálu jsou jaksi vzdálené a samy o sobě těžko přenositelné do dnešního světa mimo Anglii.
Těžko také říct, zda někoho napadne vzpomenout si třeba na propouštění z Ostravsko-karvinských dolů v 90. letech, kterému se eufemisticky říkalo "útlum těžby".
Sociální tematika Poslední lodi je v muzikálu zahalena do romantického oparu příběhu z neurčitého času a vzdáleného místa. Hroutící se životy dělníků z doků nakonec působí spíš dojemným než burcujícím způsobem, a to navzdory tomu, že Stingova hudba je nejsilnější v hromadných scénách.
Poslední loď totiž proti osudům loděnic - a tím i celého města - staví intimní linii vztahu Meg Dawsonovou s Gideonem Fletcherem. Gideon kdysi utekl z města právě proto, aby neskončil jako dělník v loděnicích. Sedmnáct let o sobě nedal vědět a teď se znovu setkává s Meg, aniž tuší, že s ním tehdy čekala dítě.
Gideon hledá konsenzus s Meg i vztah ke své šestnáctileté dceři a je vlastně s podivem, jak se tato dějová linie hudebně vytrácí.
Není to zdaleka jen tím, že by se intimní balady v Brně kvůli své křehkosti ztrácely za společnými zpěvy. Spíš to vypadá, jako by do hledání ztracených osobních vztahů autoři muzikálu nedokázali dostat potřebné množství vizionářství. Dělníkům jde o jasnou věc a zdaleka nezůstávají jen u výplat a životních jistot - hrdě se stavějí za svoji práci a loděnice jako panteistické božstvo prostupuje jejich životy. To se odráží v nadupané hudbě s prvky irského folku.
Gideon je proti tomu po návratu v pochopitelných rozpacích, ale ani po delším dialogu s jeho dcerou Ellen není příliš jasné, proč se vlastně vrátil. Sting coby oduševnělý hitmaker a vynikající popový autor je v těchto scénách překvapivě slabý a moc se v nich nevyznamenali ani autoři mluvených dialogů John Logan a Brian Yorkey.
Nejvěrohodněji z hlavních postav vyznívá Meg Dawsonová - v Brně ji hraje Lucie Bergerová -, která se identifikovala se svou nedobrovolnou samostatností a svým způsobem se vymanila ze zavedeného běhu života.
Režisér Stanislav Moša zinscenoval Poslední loď v kulisách doku, který rámuje všechny scénické proměny - vejdou se do něj venkovní sborové výstupy, hospoda, kostel i intimita Gideonova domova.
Inscenace plyne hladce, stejně jako proměny jeviště. Možná až příliš hladce vzhledem k tématu, ale odpovídajícím způsobem k jeho idealizujícímu a ohlazenému pojetí.
Poslední loď
Autoři: Sting, John Logan, Brian Yorkey
Režie: Stanislav Moša
Městské divadlo Brno, premiéra 16. února, nejbližší reprízy 17., 18., 19., 20., 21. a 22. února
Stingův muzikál se díky Městskému divadlu Brno dostává na česká jeviště vcelku aktuálně. Jeho první verze měla v Chicagu premiéru roku 2014 a ještě téhož roku se přesunula na newyorskou Broadway - ve Spojených státech ale muzikál příliš nezabodoval, ačkoliv obdržel dvě nominace na divadelní cenu Tony.
Přepracovaná verze Poslední lodi byla poprvé uvedena vloni v březnu v Newcastlu, tedy nedaleko Wallsandu, kde se děj odehrává. Právě tuto koncentrovanější verzi nyní publiku představuje brněnská muzikálová scéna. Česká a tím zároveň i kontinentální premiéra muzikálu Poslední loď se koná tuto sobotu v Městském divadle Brno.
