K nejočekávanějším představením patří světová premiéra divadelní hry rakouského nositele Nobelovy ceny za literaturu Petera Handkeho nazvaná Zdeněk Adamec. Vypráví o českém mladíkovi, který se v březnu 2003 upálil u Národního muzea v Praze.
Do 30. srpna, kdy akce vyvrcholí, chtějí pořadatelé ukázat světu, že také v době koronaviru lze provozovat takzvané živé umění. Za tímto účelem dokonce zavedli přísnější hygienická opatření, než jaká nařizuje stát, líčí deník New York Times. Návštěvníci koncertů a představení mohou sejmout roušky pouze na sedadlech, při příchodu a odchodu ze sálu je musí mít nasazené.
Vzdálenost mezi lidmi zaručuje snížená kapacita hlediště na maximálně 1000 osob, takže i největší salcburské divadlo bude z poloviny prázdné. Všude mají návštěvníci možnost dezinfekce rukou. Představení se hrají bez přestávky, bufety tak zůstávají zavřené. Diváky u vchodu čeká přísná kontrola, vstupenky jsou výhradně na jméno. Lidé prokazují svou totožnost a uvádějí kontaktní informace pro případ, že by se na představení vyskytla nákaza.
Muzikanti nebo pěvci každý týden podstupují testy na koronavirus, i když nemají příznaky. A stejně jako pracovníci festivalu také musí udržovat seznam lidí, s nimiž přišli do kontaktu. Díky spolupráci se soukromou laboratoří jsou pořadatelé schopni otestovat třeba 200 účinkujících z jednoho operního představení za několik hodin.
V Rakousku sice v posledních dnech vzrostl výskyt koronaviru, podle tamního ministerstva zdravotnictví je ale situace stále pod kontrolou. Jedna pracovnice Salcburského festivalu měla začátkem minulého měsíce pozitivní test, protože ale pracovala daleko od centra dění, zbytek týmu nemusel do karantény.
V zájmů snížení infekčního rizika i mimo koncertní a divadelní sály se zhruba stovka salcburských hotelů, obchodů a restaurací zavázala k uplatňování přísnějších protiepidemických pravidel, než jaká nařizují úřady. Mohou se tak nazývat partnerskými podniky "bezpečného festivalu".
Festival v sobotu odpoledne zahájilo uvedení opery Elektra od Richarda Strausse pod taktovkou Franze Welsera-Mösta. Večer pak byla na programu tradiční položka Salcburského festivalu, hra Huga von Hofmannsthala Jedermann, tentokrát v režii Rakušana Michaela Sturmingera. V neděli bude po provedení zkrácené verze opery Cosi fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta následovat Handkeho hra Zdeněk Adamec.
Jako jeden z mála velkých hudebních a divadelních festivalů v Evropě nebyl ten salcburský kvůli koronavirové pandemii zrušen. Zkrátil a upravil však program. Místo původně plánovaných 200 akcí, které měly trvat 44 dnů, jich zůstalo 110 a odehrají se v průběhu 30 dnů.
Pořadatelé divákům vrátili vstupenky na původní program ve výši 24,5 milionu eur, což je v přepočtu 643 milionů korun. Z lístků na náhradní akce festival utržil 7,5 milionu eur, tedy zhruba 196 milionů korun, a druhý podobný zásah do hospodaření by neunesl. "Každý koncert letos skončí v minusu. O opeře ani nemá smysl mluvit," řekla listu New York Times prezidentka festivalu Helga Rabl-Stadlerová.
Bohatá historie
Salcburský festival, který se koná v rodišti Wolfganga Amadea Mozarta, patří ke světově nejslavnějším akcím svého druhu. Pro slavnosti jsou typické koncerty Mozartových skladeb v centru města nebo důraz na díla klasiků i moderních autorů.
Myšlenka na vznik podobné kulturní přehlídky se objevila už za první světové války, jasnější obrysy ale nabrala až po skončení konfliktu.
U zrodu festivalu nakonec stáli vídeňský režisér Max Reinhardt a rakouský spisovatel Hugo von Hofmannsthal, kteří se spojili s německým skladatelem Richardem Straussem, rakouským dirigentem Franzem Schalkem a scénografem Alfredem Rollerem. Za místo konání vybrali Mozartovo rodiště jako "srdce v srdci Evropy" a v létě 1920 se konal první čtyřdenní ročník.
Na schodech salcburské katedrály byla tehdy uvedena Hofmannsthalova hra Jedermann, která se stala poznávacím znamením přehlídky a hraje se dodnes, nyní na náměstí před katedrálou. První opery - čtyři od Mozarta - viděli diváci v roce 1922, první rozhlasové vysílání, které založilo dlouholetou tradici, se pak uskutečnilo roku 1925, kdy se hrála Donizettiho opera Don Pasquale za řízení Bruna Waltera.
Ve 30. letech minulého století nastala první slavná éra přehlídky, kterou narušil až anšlus v roce 1938.
Když moc uchvátili němečtí nacisté, festival přišel o spoustu význačných jmen. Z repertoáru musel zmizet Jedermann a v roce 1944 po atentátu na Hitlera se konaly jen dva symfonické koncerty.
Jako zázrakem se podařilo festival vzkřísit už v roce 1945, následující rok se vrátil také Jedermann. Od půlky 50. let pak byla přehlídka spojena se jménem dirigenta Herberta von Karajana, který byl jejím uměleckým šéfem až do své smrti v roce 1989.
Po Karajanovi se šéfem stal Belgičan Gérard Mortier, který se snažil Salcburský festival zmodernizovat a program otevřít novým tvůrcům. Přizval nekonformní režiséry a začal nabízet i experimenty. Tím sice přitáhl mladé lidi, s pochopením se ale nesetkal u konzervativního publika.
Po Mortierovi stál v čele akce pět let hamburský skladatel a dirigent Peter Ruzicka, po něm německý režisér Jürgen Flimm a éra od roku 2011 je spojena zejména s rakouským kulturním manažerem Markusem Hinterhäuserem.
Festival hostí i české umělce, už v roce 1963 tu vystoupila Česká filharmonie, dále zde účinkovali pěvkyně Magdalena Kožená a Martina Janková nebo dirigent Tomáš Netopil. A již v létě 1990 se mezi osobnosti, které na festivalu pronášejí projev, zařadil Václav Havel. "Zkusme vytěžit ze dna našich pochybností, našeho strachu a našeho zoufalství zrnka nového evropského sebevědomí, sebevědomí těch, kdo se nebojí hledět za horizont svého osobního nebo skupinového zájmu i za horizont této chvíle," apeloval tehdy.
