Srovnání filmu se scénickou verzí je vzhledem k jejich rozdílné povaze ošemetné a často bezpředmětné, zvláště pokud od sebe obě práce dělí delší čas. Přesto je těžké se tomu vyhnout, když volba titulu od začátku parazituje na úspěchu díla oceněného třemi Českými lvy a čtyřmi Cenami české filmové kritiky. Nehledě na to, že se tvůrci inscenace snaží vůči předloze vymezovat, případně ji vhodně aktualizovat.
Adam Skala má za sebou již několik adaptací filmové látky. Na pražské Fidlovačce inscenoval Šakalí léta podle snímku Jana Hřebejka a Petra Jarchovského z roku 1993, v libereckém Divadle F. X. Šaldy zase Aloise Nebela, inspirovaného celovečerním pojetím Tomáše Luňáka, a především komiksovým románem Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99. Teď se v Divadle Bez zábradlí čerstvě vyrovnává se scénářem, pod nímž jsou podepsáni Marek Šindelka a Vojtěch Mašek.
Volba je v mnohém pochopitelná. Film o večírku divadelních herců, který na českém maloměstě po roce 1968 naruší opilý ruský důstojník se zbraní, sice v důsledku pandemie nevidělo tolik diváků, zato o něm díky cenám nedávno slyšeli. Časový rámec normalizace, respektive střet sovětského vojáka s domácími okupovanými obyvateli, je ve zdejším kontextu stále vděčný. A především: až divadelní parametry anekdoty naplňující jednotu místa, času a děje přímo vybízí k jevištnímu zpracování.
Většina filmových kritiků ocenila, jak bravurně Okupace nakládá s žánry. Absurdní groteska, typ v české kinematografii skoro nevídaný, postupně nabírá temnější, panoptikálně přízračné tóny v duchu režiséra Davida Lynche, aby se záhy s trochou pachuti opět vrátila do původní žánrové struktury.
Recenzenti zdůrazňovali také vypjatou stylizaci a divadelní přístup na úrovni herectví i svícení scén. Režisér Michal Nohejl do své prvotiny obsadil skvělé herce, kteří dokázali balancovat mezi nadsázkou a civilním projevem, i když byli většinou vybráni takzvaně proti typu. Příkladem může být Otakar Brousek mladší, jenž ztvárnil bezpáteřního a slabošského ředitele oblastního divadla.
Režisér se opíral o břitký scénář, dobře poučený o hantýrku a světoboly divadelních egomaniaků, stejně jako o motiv krystalického národního sebevědomí, respektive jeho absence.
Adam Skala s dramaturgem a autorem divadelní adaptace Kryštofem Pavelkou nechtěli "opisovat", a proto se vydali vlastní cestou. Scénář jim slouží jako odrazový můstek k redukované verzi. Dodržují zápletku, avšak zásadní kastrací původního textu a posunem některých postav i jejich motivací dospívají k povrchní komedii bez humoru. Z ní se navíc zcela vytrácí úvodní otázka, co znamená hrdinství pro režimem znevýhodněného tvůrce, který v oblastním divadle inscenuje Reportáž psanou na oprátce národního hrdiny Julia Fučíka.
Dotaz pokládá studentka filmové školy Milada, nedobrovolně zúčastněná divačka představení, ve snímku hraná Antonií Formanovou. V Divadle Bez zábradlí ji však Sara Sandeva proměnila v ušlápnutou, zamindrákovanou posluchačku divadelní vědy, která v rámci zkoušení coby asistentka vykonává studijní stáž. Později se jako lačnící domina v esesácké uniformě uplatňuje ve vymknutém spektáklu, uspořádaném coby varovná odplata sovětskému důstojníkovi.
Tvůrci se tak okradli o ústřední tezi, stejně jako o postavu reprezentující záhadný, zdánlivě v pozadí stojící protipól mužského srabáctví.
Zatímco to hlavní inscenace povětšinou redukuje, začátek naopak zbytečně natahuje. Namísto reprízy Reportáže psané na oprátce sledujeme zkoušku s otřesně deklamativními výstupy, těžící z obecného předpokladu popularity divadla na divadle. Kromě nesnesitelného a notně patetického šmíráctví tu však není jediný vtip dotýkající se herecké profese, kterými se film na počátku hemží. Výrazně a naprosto nepochopitelně jiný je také konec.
V důsledku vykostěného scénáře protagonisté reprezentují spíš šarže než bolestínské, místy i panoptikální filmové figury. Nepomáhá ani nevyrovnané obsazení. Dojem provozního hraní vzbuzují i běžně disponovaní představitelé jako Pavel Batěk či Kryštof Bartoš.
Paradox vytváří Karel Heřmánek mladší v roli talentovaného, avšak politikou postiženého herce Petra. Nechybí mu sice pro postavu potřebná maniakálnost, avšak je více než zjevné, že se jedná o herce s výrazně slabším projevem než Vladimír Pokorný, jenž ztělesnil Vladimíra. O něm se přitom v inscenaci hovoří jako o protežovaném mazánkovi bez talentu.
Neakceptovatelný výkon odvádí Sara Sandeva, které v roli Milady schází elementární jevištní návyky. Srovnání s filmovou představitelkou, charismatickou Antonií Formanovou, ji usvědčuje o to drtivěji.
Divadelní Okupace je zbavena žánrové mnohosti, značně ztenčený text se stal prostorem pro lacinou komedii, v níž polemika nad hrdinstvím a zbabělostí nemá místo. Nejde se na dřeň, ale po povrchu, jak snad žádá divácká základna soukromé divadelní scény. Z kvalit filmové předlohy však nezbylo vůbec nic.
Divadlo
Vojtěch Mašek, Marek Šindelka, Michal Nohejl a Kryštof Pavelka: Okupace
Režie: Adam Skala
Divadlo Bez zábradlí, Praha, premiéra 28. listopadu, nejbližší reprízy 12. a 13. prosince a znovu 19. a 20. ledna.
