Vítejte na večírku, ze kterého se nedá vyspat. Černá komedie debutujícího režiséra Michala Nohejla, již od čtvrtka promítají kina, si vystačí s málem. S několika místnostmi, kde unavení herci v Sověty okupovaném Československu zapíjejí představení, v němž shořely ambice těch, kdo nedovedli být hrdiny. A vystačí si také s výraznou stylizací, jež mění absurdní grotesku v temné drama a zase zpět. V podobně intenzivních výkyvech, jaké patří k jednání mužů a žen z donucení či žalu nad sebou samými, pijících vodku po stakanech.
Spolek oblastních divadelníků v ošuntělém normalizačním kulturním domě právě odehrál další reprízu Reportáže psané na oprátce od Julia Fučíka. Režisér v podání Martina Pechláta má ke spokojenosti daleko. Stejně jako ambiciózní herec, jehož ztvárnil Pavel Neškudla, se užírá tím, jak z donucení či nedostatku odvahy mrhají talentem.
Zato ředitel překvapivě hraný Otakarem Brouskem se stará především o to, aby si jeho podřízení nijak nezadali. Třeba tím, že ani na baru po představení nesundají nacistickou uniformu, což by si ledaskdo mohl vyložit ledasjak.
Atmosféra zmaru a věčného přežívání je však teprve předehrou k tomu, co následuje, když někdo zabuší na dveře. Do budovy vnikne sovětský oficír s kanystrem armádního benzinu na prodej a vrávoravým krokem, vedený neomylným instinktem opilce, míří za alkoholem a muzikou.
Vetřelce se nelze zbavit jen tak, protože reprezentuje moc na politické i čistě faktické úrovni - nadranému chlapovi se zbraní u pasu není radno odporovat, obzvláště když nevíme, kdy žertuje a kdy ne.
Absolvent FAMU a žák Věry Chytilové Michal Nohejl má četné zkušenosti z reklamy, ale také z natáčení videoklipů pro skupiny na rozmezí špinavého garážového emo rocku a temného elektropopu jako Sunshine či Kill The Dandies!. Hudebníci La Petite Sonja a Hank J. Manchini z Kill The Dandies! "na oplátku" složili hudbu k jeho prvotině.
Znepokojivé tóny a zvukové plochy jejich písní spoluutvářejí hutnou atmosféru, v níž má zásadní význam každé gesto, každý proslov, každý čin.
Snímek Okupace jako by se stále odehrával na divadle, což pro filmaře leckdy není pochvala. Na divadle se musí halasit, film dovoluje režii i hercům přirozenější polohy. V Okupaci se ovšem zcela vědomě a funkčně nonstop halasí.
Přepálené barvy posílené divadelním svícením a vyšinuté groteskní scény vzdáleně připomenou poetiku režiséra Davida Lynche, herecké projevy jsou hřmotné vlivem vodky a proto, že se tu brzy začne hrát nejen o čest, ale také o život.
Nohejl se obklopil stálými spolupracovníky. Kameraman Jan Baset Střítežský umí stejně suverénně nasnímat jak konverzační indie komedii Chata na prodej či úsporné historické drama Křižáček, tak křiklavou Okupaci, která neustále útočí na divákovy smysly a chodby starého kulturáku mění v předpokoj pekla. K tomu přispívá i střih zkušeného Petra Turyny, jenž pracoval na nejvýraznějších filmech 90. let minulého století jako Indiánské léto či Návrat idiota.
Scenárista Vojtěch Mašek proslul hlavně v oblasti komiksu sklony k absurdním zápletkám, otírajícím se rovnou měrou o střípky z historie i žánrové prvky. Nyní se spisovatelem Markem Šindelkou a Nohejlem - inspirováni skutečnou historkou o boudě, kterou kdysi kdosi nachystal na opilého ruského důstojníka - napsali absurdní grotesku. Jednou nohou sebevědomě stojí uprostřed jakéhosi zastaralého normalizačního vtipu a druhou naopak nadčasově dráždí nepříjemné struny v kolektivním nevědomí českého národa.
Okupace nevypráví o tom, co nám provedly dějiny v podobě vpádu sovětských vojsk. Mnohem spíše popisuje, co si provádíme sami. Vyčuraností, zbabělostí či pozoruhodnou neschopností "držet prst na tepu doby" a přidat se na tu správnou stranu až ve chvíli, kdy k tomu nevelí hrdinství, spíš zoufalství.
V tomto prostoru mezi "švejkováním" a bolestínstvím Nohejl nechává hrdiny zabředat hlouběji a hlouběji do pomyslné bažiny, ve kterou se mění oblastní kulturák. S citem pro okamžitý gag i bezvýchodnost, jež dalece přetrvá přítomnou chvilku.
Proti typu obsazený, upocený, zbabělý ředitel v podání Otakara Brouska, svědomím sžíraný Cyril Dobrý v roli herce z "dobré" rodiny či Tomáš Jeřábek coby další herec spolu s ruským veteránem Alexejem Gorbunovem dotvářejí panoptikum figur, které jsou uvěřitelné a zároveň typizované, až přízračné.
Jen Antonie Formanová v roli studentky, jež tady zbyla trochu omylem, působí coby - alespoň zdánlivě - nevinný kontrapunkt k "teráriu", pod jehož blikajícími zářivkami se zdejší bytosti kvůli alkoholu, excesům a nešťastným náhodám mění v pudová stvoření a uzlíčky nervů.
Je osvěžující vidět v moderní české kinematografii takto nespoutaný pokus o silně stylizovaný film, který má evropské ambice i styl, a přitom vypráví o ryze českých, byť univerzálně srozumitelných problémech. Zároveň je to důkaz, že k intenzivní podívané stačí jeden prostor, pár postav. A také hromada umu.
Výsledkem nemusí být lacině vypadající dílo plné papundeklových výkonů i kulis. Ale naopak jeden z nejvýraznějších českých filmů poslední doby. Snímek, který dovede doslova okupovat mysl publika. A který z hlavy jen tak nevyženete.
Okupace
Režie: Michal Nohejl
Bontonfilm, v kinech od 5. srpna.
