Natáčelo se právě ve Stavovském divadle, kde soubor zkoušel. Interiéry, jeviště i chodby historické budovy se proměnily v kulisy filmových obrazů.
Divadelní prostory nakonec snímku překvapivě sluší. Zdůrazňují ruskou náklonnost k vypjaté teatralitě a korespondují s udiveným pohledem titulního hrdiny, přihlížejícího společenskému panoptiku jako nějakému bizarnímu představení.
Nevšední obrazivost a grotesknost, které jsou přirozenou součástí režisérčina rukopisu, se promítly do filmového detailu, kostýmů, herecké interpretace i aranžmá scén. Žánrově rozkročenému snímku, jenž rozhodně není jen pouhým záznamem inscenace, se podařilo propojit principy divadelní stylizace s filmovým jazykem.
Omezené možnosti natáčení na jednu kameru jsou ale zřejmé. Idiot má charakter energické filmové skici načrtnuté rychlými tahy. Silná atmosféra, hutný scénář, kterému se daří udržet napětí, ale především sebevědomé a zajímavé herecké výkony nás mohou smířit s občasnými technickými nedostatky zvuku nebo nepřesným střihem.
Nevěsta bez tváře
Scénář Daniely Špinar nemá ambici obsáhnout celé Dostojevského dílo, a nemusí si tak lámat hlavu s objasňováním složitých dějových peripetií ani vztahů. Soustředí se pouze na první ze čtyř dílů pětisetstránkového románu - příběh krásné Nastasji Filippovny, femme fatale, jež si krutě pohrává s těmi, kdo se ucházejí o její lásku. Jen pro tragickou pointu pak autorka scénáře sáhla až do závěru knižní předlohy.
Snímkem prostupuje metaforický motiv nevěsty, které nevidíme do tváře. Stoupá po schodech a bílý závoj se za ní plazí, jako by žil vlastním životem. V některých záběrech se zjevuje coby malá dívka ve svatebním, upřeně hledící do kamery, zatímco hlas mimo obraz vypráví její sen, v němž ji pronásleduje odporné šupinaté zvíře.
Celý snímek má surreálnou atmosféru. Nejen kvůli občas záměrně zamlžené a těkající kameře. Díky nadsázce v pojetí kostýmů a masek vidíme ruskou společnost jako ve vypouklém zrcadle. Vnímáme neskutečnost kulis, iracionalitu situací i útržkovité konverzace a podobně jako kníže Myškin se v tom pokřiveném, kafkovském světě náznaků, pokrytectví a manipulací pokoušíme vyznat.
Děj sleduje peripetie kolem Nastasjina sňatku s ambiciózním Gaňou Ivolginem. Dohodl jej zámožný "poručník" Tockij za asistence generála Jepančina a ženichovi slíbili věno. Nejde o lásku. Mladé ženě má svatba nejspíš zajistit společenský status a přikrýt, co se dělo v Tockého domě, když byla ještě dívkou. Sexuální zneužívání román spíš naznačuje mezi řádky, film je naopak v tomto ohledu možná až zbytečně doslovný.
S úsměvem idiota
Soubor činohry zkoušel Idiota v průběhu dvou sezon, napotřetí se Daniela Špinar rozhodla zaznamenat práci ve specifické podobě divadelního filmu. Omezený čas i podmínky natáčení vyvážil fakt, že po opakovaném zkoušení a časovém odstupu měli herci své postavy zažité a v covidové uzávěře se mohli soustředit na práci.
Snímek usiluje spíš o vyprávění silného příběhu než o zásadní myšlenkový ponor do Dostojevského díla. Opírá se o herecké výkony - míru jejich divadelní stylizace, v inscenacích Špinar vždy silně expresivní, se podařilo před kamerou stáhnout, takže působí přirozeně a není "přepálená" ani v detailu.
Idiotství knížete Myškina zdůrazňuje infantilně zastřižená ofinka. Z jemných pohnutí tváře Patrika Děrgela lze ale dětsky bezelstnou povahu jeho postavy odečíst i bez ní. V konfrontaci s hrubostí, přetvářkou a nevkusem, jimiž tu vynikají protagonisté ruské vyšší společnosti, jsou lidskost a empatie knížete více než zjevné.
Myškinovým pochopením pro druhé neotřese ani to, že od nervního Gani občas schytá ránu do obličeje, aniž by tušil proč. Petru Vančurovi se v roli zamindrákovaného ctižádostivého poskoka Gani podařila skvělá studie mladíka, který je napjatý jako pružina, připravený kdykoliv vystřelit vzhůru ke společenskému úspěchu a penězům.
Igor Orozovič u kupeckého synka Rogožina nezdůrazňuje jeho buranství, spíš výbušný temperament a divokou vášeň, již v něm probouzí Nastasja Filippovna a kterou nedokáže kontrolovat.
Tereza Vilišová by jistě byla úchvatnou divadelní Nastasjou. Věříme jí nevypočitatelné zvraty nálad i neovladatelnou touhu pokořit každého muže, který propadne jejímu kouzlu. Geňu i Rogožina umí vydráždit k nepříčetnosti, krutě a rafinovaně. Na jevišti by to nebyl problém, před kamerou se však hereččino zralé ženství přece jen nepotkává s představou dvacátnice, byť "zkažené", jak o sobě prohlašuje.
Nejen z nouze ctnost
Film je samozřejmě zkratka, "digest" z Dostojevského rozsáhlé prózy. Přesto máme po zhlédnutí pocit, že se Špinar podařilo sdělit z ní to podstatné.
Idiot představuje poslední z pokusů Činohry Národního divadla o přesahy divadla do jiných uměleckých žánrů, kterým se věnovalo v době covidové. Dramaturgie je zahrnula pod název Divadlo mimo divadlo a vedení souboru těmito experimentálními tvary nahradilo zkoušení inscenací takzvaně "do šuplíku".
Rozhodnutí věnovat se za časů, kdy byla divadla zavřená, nejrůznějším fúzím divadla a filmu, zkoumání žánru audiowalku, případně interaktivní audiohry, bylo evidentně šťastné a ukázalo výjimečný potenciál souboru mimo běžný provoz.
Daniela Špinar režírovala nejen Idiota, ale také velmi povedený filmový záznam své inscenace Za krásu. Jiří Havelka místo divadelní režie natočil emocionálně silný, byť formálně minimalistický film Očitý svědek o jednom z poválečných masakrů německy mluvících obyvatel v Česku. Kamila Polívková zase diváky pozvala do virtuální reality, když hru Duchové jsou taky jenom lidi nasnímala 360stupňovou kamerou. A během audiowalku inspirovaného textem Čapkovy hry Věc Makropulos si několik hereček vyzkoušelo komunikaci s divákem jeden na jednoho.
Divadelní film
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot
Scénář a režie: Daniela Špinar
Po sedmi projekcích v pražském Stavovském divadle bude film od 17. března k vidění v kinech sítě Aerofilms.
