Kdo byl někdy na návštěvě v domově pro seniory nebo léčebně dlouhodobě nemocných, zná to: těla upoutaná na lůžka a nepřítomné pohledy. Co se za nimi odehrává? Nepohodlné, leč naléhavé téma lidí dožívajících v různých zařízeních otvírá Brunnerová prostřednictvím jejich niterných samomluv. Vztekle bezmocných, rezignovaných, ale také kousavě ironických.
Než se dnes třicetiletá autorka před sedmi lety pustila do psaní, přesvědčila se na vlastní kůži, jak taková instituce vypadá v praxi. V jedné se nechala zaměstnat jako dobrovolnice. "Pro mě je naprosto skandální, že se naše společnost rozhodla 'outsourcovat' své starší spoluobčany do míst, která jistě mají svá pro a proti, ale bezesporu se jedná o odkladiště svázaná byrokracií a dehumanismem," říká Brunnerová v rozhovoru s dramaturgyní projektu Ninou Jacques.
Nepřehlédnutelným rysem textu je "politický" apel, výzva ke změně, ostatně příznačná pro velkou část současného německy mluvícího divadla.
Mluvení bez budoucnosti
Z měkké škvíry v podlaze vylézá žena, respektive její hlava a trup. Rozhlíží se v nekonečné hnědavé pustině. Hlas k nám doléhá jako z dálky, brzy se k němu přidá neurčité sténání nebo ozvěna jejího jména. Je to paní Heisingerová, jedna z obyvatel domova pro seniory, jejichž myšlenky a pocity uvězněné v nehybných tělech text zprostředkovává.
Experimentální film, jak tuto formu režisérka nazývá, byl natočený na 360stupňovou kameru a dovoluje nám na počítači zkoumat celý hrací prostor. Myší nebo dotekem na displeji posouváme úhel, z něhož si dění prohlížíme. Uvízlé torzo paní Heisingerové tak může v přítmí své opuštěnosti levitovat jako ve stavu beztíže.
Režisérce a hercům se s pomocí techniky podařilo vytvořit iluzi, v níž se domov pro seniory, jeho klienti i personál mění v přízračné, až halucinační obrazy. Zařízením se prožene silný vítr, ošetřovatelé asistují v overalech s kostrou jako smrťáci, křesla se sama od sebe otáčejí na jedné noze jako baletka, hoří tu "táborový" ohníček.
Jako by si klienti sebezáchovně fabulovali jednotvárnou, skličující realitu, v níž čekají na smrt a stávají se objekty péče. S tím zvláštně rozostřeným obrazem pak kontrastují monology Brunnerové - otevřené, ironické a konkrétní. Svědčí o tom, že uvnitř navenek bezmocných těl dosud pulzuje živý duch, jenž musí čelit nedůstojným situacím a tělesným potřebám, jako jsou jídlo, sexualita nebo vylučování.
Autorka se v textu opírá o stylizovaný jazyk vtipně odrážející střet institucionalizovaných postupů, stereotypního myšlení a lidské individuality, paradoxní podstatu péče o staré lidi. Nesnesitelnost popisuje s nadsázkou a vytváří pro ni novotvary jako smrtiště či hovnit.
Mluvení "arzenálu starochů" většinou nerozlišuje postavy - kromě úvodní řeči paní Heisingerové, kterou ztvárnila Radka Fidlerová, a monologu paní Simplonové, jenž připadl Johanně Tesařové.
Party a témata ostatních čtyř herců musela režisérka v nepřetržitě se valícím postdramatickém textu sama ohraničit. Alois Švehlík se tak například potýká se sexuálním apetitem a nucenou abstinencí, Miloslav Mejzlík se vyrovnává se svým manželstvím s lesbickou ženou. Pečovatelé v podání Pavlíny Štorkové a Jana Bidlase mají podobu fantomů, evokujících citovou odtažitost a chlad.
Roztěkaná kamera
Kamila Polívková pracovala s virtuální realitou poprvé, nováčky v zacházení se záznamem bude pravděpodobně i větší část potenciálních diváků. Přitom od nich se očekává, že se díky aktivním zásahům stanou spolutvůrci zážitku. Může chvíli trvat, než objeví jak na to.
Pro znejistěné vnímání klientů domova se "tekutý" obraz speciální kamery zdá být výstižný, a díky různým deformacím je i efektní, alespoň zpočátku. Postupně ale naráží na rušivé detaily, protože vidí až příliš dobře: ledabylou instalaci vykrývacích materiálů nebo smrťácké overaly ošetřovatelů, jejichž divadelní nadsázka se zdá pro kameru moc robustní.
Míru filmové stylizace hledají i herci, a ne vždy se trefí. Jsou tu potíže s kolísajícím zvukem, v některých momentech ztišeným k nesrozumitelnosti.
Navzdory těmto nedokonalostem patří Kamile Polívkové a jejímu týmu obdiv, stejně jako všem průkopníkům nových pohledů a forem, již mají sílu přimět naše konvencemi ukolébané vnímání k činnosti.
Divadlo v počítači
V koronavirové "výluce" nezkoušela Činohra Národního divadla inscenace do zásoby, ale věnovala se výzkumu divadla v experimentální či audiovizuální podobě. Film Duchové jsou taky jenom lidi je zatím posledním z těchto projektů. Natočen byl v prvních měsících roku, původně zamýšlená březnová premiéra byla z technických důvodů posunuta na červen.
Už záznam inscenace Daniela Špinara Za krásu a po něm "divadelní film" Jiřího Havelky Očitý svědek ukázaly, že video a obrazovka počítače mohou původně divadelním tématům propůjčit pestřejší formu než únavné streamy představení.
Jiří Havelka divákům vedle sestříhaných výpovědí o poválečném masakru na Švédských šancích nabídl možnost zhlédnout kompletní svědectví v podání herců Národního divadla v libovolném pořadí a prohlédnout si doplňující dokumentární materiál a fotografie.
Kamila Polívková teď šla ještě dál. Celek hry Duchové jsou taky jenom lidi rozdělila do 15 samostatných videí v délce od přibližně dvou do necelých 12 minut. Na webu divadla je navíc doprovodila "mezititulky" a komentujícími citáty z textu.
Vznikl tak originální formát, v němž si divák může volit nejen úhel pohledu, ale také jak k tématu přistoupí a do jaké půjde hloubky. Se vstupenkou se může kdykoliv během 14 dnů k dílu vracet, vidět ho po částech. Ke stažení je rovněž s "německou" důkladností připravený program. Kromě kompletního textu hry v překladu Viktorie Knotkové obsahuje hutné rozhovory s autorkou i režisérkou, eseje, články a také silné, komplementární básně Bohumily Grögerové.
Katja Brunnerová: Duchové jsou taky jenom lidi
Režie: Kamila Polívková
Film je k vidění na webu Národního divadla za 150 korun.