Recenze - Kvetoucí ovocný sad přináší za dne svým vítaným i nevítaným hostům potěšení pro oko i další smysly, procházka v něm je příležitostí na chvíli zapomenout na svět kolem a jen se těšit z krásy, která je přítomná v každém detailu, v každém pohybu listu, zabzučení včely nebo padajícím jablku.
Myšleno je zde na všechno – v pozadí se přitom rozehrávají tisíce nesmírných malých i velkých procesů, jemná mechanika provází každou drobnost – od nejmenších molekul až po vršky košatých jabloní obtěžkaných sladkým ovocem. Právě onu skrytou mechaniku však návštěvník sadu nevnímá, je pro něho svým způsobem cizí a v danou chvíli zbytečná, nepotřebná pro samotný prožitek ze sadu jako takového.
Vyměnit život za tanec
Tanec, klasický i moderní, lze přitom za paralelu takového sadu zcela jistě považovat. Při představení Labutího jezera nebo Louskáčka si jako návštěvníci z pohodlí prvního balkonu možná budeme ochotni a schopni připustit, že za danými výkony stojí „jistá námaha“, přičemž skutečnost je mnohem syrovější a každý detail je zde draze vykoupen prací tanečníka mimo jeviště. Jedna, dva, tři, čtyři, jedna, dva, tři, čtyři, jedna, dva, tři, čtyři, jedna, dva, tři, čtyři, jedna, dva, tři, čtyři…bolest, vyčerpání, strach, nervozita, selhání… Co se děje v člověku, který vymění svůj život za tanec? Právě na „odvrácenou stranu sadu“, za tím, co se skrývá kdesi hluboko pod „výrazem“ bere diváky ve svém novém představení FAiTH Miřenka Čechová.
„Inspiračním zdrojem pro mě byl příběh primabaleríny Národního divadla Taťány Juřicové, která spáchala sebevraždu a která mě učila na pražské konzervatoři, když jsem procházela kritickým obdobím dospívání,“ přibližuje okolnosti vzniku představení Čechová.
„Její příběh a osud ve mně pořád rezonují a paralely, jež protínají oba naše životy, mě děsí. Z momentu poznání, hluboké osobní krize a koloběhu přírody, v níž smrt je jen pouhá její součást, vychází tohle představení,“ dodává.
Představení se krok po kroku ubírá jednotlivými aspekty taneční průpravy a paralelně přitom reflektuje odraz prováděných činností v mysli tanečnice; připomíná přitom onen zpočátku zdůrazňovaný fakt, který lze nejlépe, možná s trochou nadsázky, připodobnit k oné slavné „platónské jeskyni“.
Čechová tu tak kromě jiného vytváří tematický přesah, který si může – pochopitelně v různé míře i formě – k sobě vztáhnout většina lidí, jelikož se zde pracuje s otázkou víry a smyslu života (ve smyslu směřování k nějakému konkrétnímu cíli a souboru motivací ženoucích člověka k němu dospět a naplnit svůj úděl, který ale není hned nutné v tomto případě pojímat jako filosofický problém).
Formulace otázek je nad odpovědi
Představení se věnuje ochotě obětovat celou svou bytost pro něco velmi špatně definovatelného, křehkého a snadno zpochybnitelného, ať už jde o umění nebo víru. Je právě cesta sebeobětování správná, nebo jde v podstatě jen o hru, v níž sázíme vše v honbě za nekonkrétní iluzí, která může být stejně tak povznášející jako zkázonosná? Může si lidská bytost dovolit, se svými možnostmi a limitovaným množstvím času a energie, naplno se odevzdat vyššímu cíli – a co vlastně tímto cílem je? Nebo je náš systém hodnot už natolik pokřivený všudypřítomným materialismem, že jsou podobné otázky už ze své podstaty svým způsobem patologické?
Odpovědi na ně sice divák přímo nedostane, ale samotná jejich formulace, která ve svém provedení vychází z vlastních zkušeností Čechové, je provedena v tomto směru velmi čistě a účelně.
Pro ilustraci zmíněných dvou paralelních „forem“ tanečnice – tedy té na jevišti a té mimo něj – se na scéně, která je ostatně vystavěna velmi jednoduše a efektně, kromě Čechové objevuje ještě Andrea Miltnerová, oblečená jako baletka. Činnosti obou tanečnic se v mnoha okamžicích setkávají, prolínají, zrcadlí či odrazují, přičemž jejich vzájemná souhra je mnohdy až zvláštním způsobem okouzlující.
Jak již z výše zmíněného vyplývá, je dominantou představení - vcelku pochopitelně - pohybová stránka, kterou však bohužel místy trochu kazí pocit z „recyklace“ některých prvků – část jich totiž dává tušit inspiraci z velmi úspěšného představení One Step before the Fall Markéty Vacovské, kterou s Čechovou pojí společné angažmá ve Spitfire Company; navíc s nimi není pracováno příliš inovativně a nabízí se tak otázka jejich relevance v daném představení.
Kromě toho však není pohybové stránce příliš co vytknout, spíše naopak - Čechová dobře zná své schopnosti a možnosti a zároveň má velmi dobrý cit pro to vidět celek jako takový, i v kombinaci s dalšími součástmi představení - třeba práce s projekcemi jí zde vyšla podobně jako v případě vystoupení S/He is Nancy Joe (i když tentokrát měla projekce poněkud odlišnější roli než ve zmíněném představení).
Kvalitu celkového diváckého zážitku kromě toho významně posiluje také zvuková stránka představení - hudbu k němu vytvořila temná německá jazzově-ambientní kapela Bohren & der Club of Gore, která s tanečnicemi ostatně vystoupila naživo už na „předpremiéře“ FAiTH v rámci pražského festivalu Spectaculare; i ze záznamu je však od začátku jasné, že šlo v tomto případě o správnou volbu. Tíživost zpracovávaného tématu se díky zvukovému doprovodu sice nezlehčuje, ale vhodným způsobem přibližuje divákovi.
Představení celkově působí velmi kompaktně, jednotlivé jeho složky se velmi dobře doplňují a propojují, přičemž je zachována různorodost a divák se u něj rozhodně nudit nebude.
FAiTH není ani výbušné, ani srdcervoucí, ale zachovává si zvláštní a velmi potřebný odstup, který umožňuje divákovi nahlížet na emočně silné téma do velké míry rozumově. Divák se sice s největší pravděpodobností nezasměje a nedojde (zřejmě) ani na pláč, ale přesto odejde z představení jako někdo trochu jiný – když už nic jiného, tak alespoň bohatší o pohled „za oponu“. Čechová a Tantehorse ve FAiTH znovu ukazují, že jim nečiní problém zvládnout náročnější témata a předložit je divákům ve stravitelné formě bez rezignace na kvalitu.
FAiTH. Scénář, režie, výtvarný koncept: Miřenka Čechová. Choreografie a interpretace: Miřenka Čechová, Andrea Miltnerová. Hudba: Bohren und der Club of Gore. Sound design: Matouš Hekela. Light design: Martin Špetlík. Scéna: Jakub Tauš, Petr Boháč. Kostýmy: Judith Hansen. Stage manager: David Prokopič. Produkce: Judita Hoffmanová.