Když se ingredience "poslechové procházky" dobře namíchají, prožíváme téma a s ním související situace na vlastní kůži, všemi smysly. Slova nebo zvuky se až magicky propojují s místem. Jako v inscenaci Různí lidé, která na "Hlaváku" zkoumá intimní a někdy až paradoxní myšlenky či pocity těch, kdo prchají před válkou.
Uzahvati nejsou žádní nováčci v žánru imerzivního divadla, jak se říká projektům odehrávajícím se na více místech zároveň, kde se divák volně pohybuje prostorem a vybírá si, na co zaměří pozornost. Ukrajinská scéna doma patří k průkopníkům formátu a soustředěně se mu věnuje od roku 2016. Na repertoáru má sedm produkcí, například audiowalk v ulicích nazvaný Remote Kyiv inspirovaný německo-švýcarským souborem Rimini Protokoll, nebo Dialogy, které se odehrávají v knihovně a "trhají staré obaly z knih našich vlastních příběhů".
Název divadla Uzahvati by se podle dramaturgyně Simony Petrů z Městských divadel pražských dal přeložit jako vzrušení nebo extrémní zaujetí. Text Různých lidí vznikl na základě 23 hodin rozhovorů s Ukrajinci, kteří odjížděli z domovů po napadení země putinovským Ruskem. Promítlo se do něj i téma, kterým se autoři Anna Bilenka, Jurij Solonec a Roman Varyvoda zabývali před invazí - zkoumali pocit osobního štěstí. Audiowalk, jenž má českou, ukrajinskou a anglickou verzi, režírovala Polina Baraničenko.
Textová předloha je určena 30 hlasům, z toho 15 postav má jména. Při poslechu ale spíš než jednotlivé figury vnímáme silně evokativní koláž mikrosituací, postřehů či vzpomínek - zkrátka vše, co se honí hlavou lidem, kteří se právě rozhodují vydat na cestu nebo se na ní už ocitli. Projekt má šest částí, šest zastavení na místech, jež většinou sama o sobě skýtají obrazivý potenciál: úschovna zavazadel, pokladny s jízdenkami, čekárna, nástupiště.
Cesta jako obraz
Když si před Hlavním nádražím nasadíme sluchátka, stále jsme jednou nohou v realitě, druhou už se ale ocitáme ve světě tvůrců. Co se děje kolem nás, se najednou stává jeho součástí, včetně kolemjdoucích a jejich komunikace. Všechno to míjení, spěch, vlečený kufr nebo plačící dítě vstupují do zvláštního vztahu s tím, čemu nasloucháme, a dráždí naši představivost. Vzrušující je, že tohle "divadlo" inscenuje sám život a náhoda.
Vidíme, co bychom za normálních okolností přešli bez povšimnutí a co teď v nových souvislostech nabývá význam, stává se obrazem. V automatizované úschovně zavazadel se skříňky různých velikostí ovládají přes displej. Piktogramy po stranách vyznačují maximální rozměr kufru nebo tašky, které se vejdou dovnitř. Omezenost toho, co si člověk na útěku může vzít s sebou, i jakási "netečnost" světa k jeho soukromému příběhu jsou najednou úplně hmatatelné.
Hlas ve sluchátkách nás nabádá, abychom našli zamčenou skříňku a osahali si ji. Líčí ticho opuštěného bytu, kapající kohoutek, rozečtenou knihu. "Všechny vzpomínky se do úschovny nevejdou," slyšíme. Jak si zabalit každodennost domova, které jsme přivykli, třeba zvuk drápů sousedovic psa?
Stojíme v hloučku trochu stranou. Lidé přicházejí a ukládají do skříněk zavadla. Co v nich asi mají a kam jedou? Proud asociací se mimovolně spouští, jako bychom se bezděčně stali součástí filmu, jehož scénář sami píšeme.
Ambicí tvůrců zjevně nebylo vytvořit ucelené figury a vyprávět jejich příběhy. Mozaika obyčejných, všedních, někdy i banálních okamžiků a pocitů, jež zprostředkovávají slova, hlasy a zvuky na nahrávce, nabývá v situaci rozhodování až osudový charakter. Pokládá nám otázky, aniž by bylo třeba je vyslovit. Válečné okolnosti jsou upozaděny, sama cesta se stává spíše metaforou pro vykročení, jež dává směr dalšímu životu.
Nejsilnějším místem audiowalku je moment, kdy se zastavujeme u zábradlí Fantovy kavárny. Díváme se dolů na proud lidí spěchajících k nástupišti a na památník sira Nicholase Wintona i 669 židovských dětí, které odvezl vlakem do Británie a zachránil před smrtí v koncentračních táborech. Vedle něj je opuštěná hromádka zavazadel, jež mohou patřit dnešním prchajícím. Až dosud intimní přemýšlení o útěku před válkou se najednou otevírá dějinám, aniž by bylo třeba o tom výslovně mluvit.
Imagine UA
Městská divadla pražská poskytla ukrajinským kolegům, profesionálům i studentům, tvůrčí zázemí takřka okamžitě po začátku války. Formou spolupráce na divadelních projektech nebo stipendií pro ty, kteří zůstali doma.
Před prázdninami v Divadle Komedie hostovala ukrajinská inscenace hry Natalije Vorožbyt nazvaná Bad Roads. Autorka ji napsala po obsazení části východu Ukrajiny separatisty podporovanými Moskvou v roce 2014, světovou premiéru měla v londýnském Royal Court Theatre a později se stala předlohou stejnojmenného filmu.
V říjnu následovala inscenace Kostjantyna Žyrova Nezlomní, fiktivní deník z Ukrajiny mapující cestu k národní identitě od dávného středověku do rána 24. února tohoto roku. Kromě toho Městská divadla pražská chystají průběžně obměňovanou výstavu protiválečných plakátů ukrajinských výtvarníků a "tradičně netradiční betlém k oslavě ukrajinských Vánoc" nazvaný Vertep. Režisér a dramatik Oleksij Doryčevskij na březen připravuje projekt Jak krást, aby vás všichni milovali, věnovaný schopnosti Ruska přivlastňovat si díky imperiální politice kulturní dědictví ostatních národů.
To všechno samozřejmě něco stojí. Rozpočet Městských divadel pražských na letošek nic podobného nepředpokládal, ale čekat s podporou Ukrajiny do příštího roku vedení nechtělo. "Rozpočet byl nula a všechny náklady jsme buď ušetřili z provozu, což znamená méně investic, méně externích spolupracovníků a uvolnění finančních rezerv, nebo využili fundraising," popisuje ředitel Daniel Přibyl. Například 11 tisíc eur, přes čtvrt milionu korun, poskytl Švédský institut.
Místo plánovaného rozšíření hereckého souboru divadlo poskytlo dva stálé úvazky Ukrajincům, jeden režisérce Anně Turlo. Ta na konci sezony uvede inscenaci Moskoviáda podle románu tamního spisovatele Jurije Andruchovyče o "strašidelné pouti ukrajinského básníka skrze kruhy moskevského pekla zpět do Kyjeva", popisuje dramaturgyně Simona Petrů.
Projekt zastřešený názvem Imagine UA by příští rok už měl mít klidnější financování. Dvě inscenace ukrajinských týmů divadlo do rozpočtu zahrnulo, dál hledá peníze od sponzorů na stipendia pro dramatiky nebo březnové hostování kyjevského hudebního a divadelního projektu Dakh Daughters s inscenací Danse Macabre. "Paradoxní výhodou se nám stává to, že většina kulturních organizací ten zájem o Ukrajinu postupně utlumuje, kdežto my ho naopak dál akcelerujeme, což je dobrá pozice pro fundraising," dodává ředitel Přibyl.
Audiowalk
Anna Bilenka, Jurij Solonec a Roman Varyvoda: Různí lidé
(Pořádají Městská divadla pražská)
Režie: Polina Baraničenko
Hlavní nádraží, Praha, nejbližší reprízy 5., 12. a 19. listopadu.
