Iva Janžurová v inscenaci Národního divadla Audience u královny. | Foto: Národní divadlo

Národ sobě

Česká první scéna už dávno není národním symbolem, i když od ní diváci stále očekávají výjimečné zážitky. Těch se jim sice dostává, někdy ale v jiné podobě, než by si představovali.

Činohra Národního divadla se před necelými pěti lety s novým uměleckým šéfem, tehdy čtyřiatřicetiletým režisérem Danielem Špinarem, nekompromisně vydala směrem k modernímu divadlu a rozčilující obraznosti, která má ambici vyslovovat se k současnosti.

Není to nic zásadně nového, spíš jde o razantnější verzi proměny inscenačního i hereckého stylu, kterou začal Špinarův předchůdce ve funkci Michal Dočekal. Jeho úspěšné tituly jako Srpen v zemi indiánů, Když Nora opustila manžela nebo Racek ale byly k divákům o poznání vstřícnější.

Staré dobré psychologické herectví, které preferuje velká část publika, už dnes na scénách Národního divadla moc vidět není, s výjimkou představení Audience u královny. Titul s Ivou Janžurovou v hlavní roli na repertoáru "zbyl" po minulém vedení a bývá beznadějně vyprodán, podobně jako Špinarovo pásmo Křehkosti, tvé jméno je žena, které na scénu přivádí starou gardu "národních hereček".

Divácky vlídnější tvář současné první činohry ukazuje divákům i Erbenova Kytice. V režii dua Skutr verše doprovázejí krásné, barokně exaltované obrazy i hravá "dětská" imaginace.