Divadelní esej Konzervativec, napsanou ke stému výročí vzniku Československa, uvedlo znovuotevřené Divadlo Komedie v Praze. Text spisovatele Davida Zábranského zkoumá plynutí času a vypovídá o jakési kocovině z dějin. Režisérka Kamila Polívková vše zarámovala inscenovaným rautem pořádaným při příležitosti oslav národního jubilea. Svérázná reflexe zatím posledního století české státnosti je rozkročená mezi ironickým traktátem, poezií, mystifikací a zacykleným mudrováním u lahve sektu. Premiéru měla symbolicky 28. října.

Foto: Martin Špelda

Kromě několika románů, z nichž Martin Juhás čili Československo byl před dvěma lety odměněn cenou Magnesia Litera, napsal David Zábranský také úspěšný divadelní monolog nazvaný Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. Je to rovněž dva roky, co měl tento text premiéru v pražském Studiu Hrdinů právě v režii Kamily Polívkové. Stanislav Majer, který v té inscenaci hrál Stanislava Majera, má hlavní slovo také v nynějším Konzervativci. Zábranského nová hra tedy není od boku vystřelenou záležitostí k výročním oslavám, ale dalším svědectvím o autorově zaujetí českou společností a dějinami.

Režisérka Kamila Polívková se touto hrou zase po šesti letech vrací do Divadla Komedie, kde působila s Dušanem Pařízkem v jeho Pražském komorním divadle - a tam koneckonců hrál i Majer. Nová inscenace na onu dobu lehce a samozřejmě navazuje.

Stát, či jít?

Zábranského novinka má tři dějství, ale nikoliv děj v obvyklém slova smyslu. Povětšinou abstraktní úvahy na téma dějiny a čas jako by autor vedl sám se sebou. Přeruší je jen půvabně škorpivé česko-slovenské intermezzo, druhé dějství, v němž na scénu vstoupí další herec. V poslední třetině už jen sledujeme, kam nás dovádějí autorovy cyklící se myšlenky a asociace vyvolané oslavami československé republiky. Pointou je známá historka ze života Friedricha Nietzscheho a silný básnický obraz.

Text se na konci obsedantně vrací k verši anglického romantického básníka Samuela Taylora Coleridge, kterým začal: "Světlo, které nám dává zkušenost, je lampa upevněná na zádi." Myšleno lodní paluby. Metaforická vize dějin jako proměňující se stopy na hladině času, jenž existuje nezávisle na nás. Můžeme se od času odtrhnout a jen existovat? Zůstat stát, zatímco plyne?

Zábranský uvažuje o dvojím konceptu dějin: avantgardě přirozeně se řítící ke změně i růstu a na straně druhé o konzervativci, který stojí na místě a chce zachovat svět, jaký je. "Je svět dobrý, nebo určený k nápravě?" ptá se.

Promyšlenost až sebezálibně vykroužených myšlenkových piruet nebo básnické kvality Zábranského textu oceníme spíš při čtení. Režie Kamily Polívkové přináší jiná potěšení: vtipně, překvapivě i naléhavě usazuje obtížně inscenovatelný text do konkrétních okolností.

Rolí konferenciéra přirozeně, jak ryba vodou, proplouvá Petr Vančura. | Foto: Martin Špelda

Slavíme

Zadním vchodem diváci přicházejí na jeviště k dlouhému prostřenému stolu, s dortem ve tvaru Československa a sklenicemi sektu. Dostane se na každého. Profesionálně spontánní moderátor květnatě děkuje sponzorům, dělá promo na své služby, asertivně mele páté přes deváté, jak to při podobných příležitostech bývá, a na závěr přidá patetickou píseň, jako vystřiženou z repertoáru skupiny MTO Universal výtvarníka Františka Skály.

Rolí konferenciéra přirozeně, jak ryba vodou, proplouvá Petr Vančura. Jeho profesionálně milá tvář je všudypřítomná, v přímém přenosu zvětšená na velké plátno. Za širokým úsměvem však tušíme manipulátora, Jokera jako ze ságy o Batmanovi.

Uprostřed všeobecného veselí jsou přítomní Slováci vyzváni k národnostnímu coming-outu a vykázáni z jeviště do hlediště. Chtěli se rozdělit, tak co? Názorná destrukce dortu republiky stvrzuje poněkud obludný charakter oslavy.

Po mejdanu

Poté, co se do hlediště přesune i zbytek diváků, na scéně sedí Stanislav Majer, opřený o stůl s prázdnými sklenicemi. Společensky unavený intelektuál ve středních letech, který poněkud hermeticky filozofuje o čase a dějinách. Pikantní rámec, který režisérka Polívková vytvořila pro interpretaci textu, uvolňuje Majerovi ruce k expresivním výstupům - víme, jak intenzivně umí ovíněný člověk přesvědčovat o své pravdě. Divákům se pak nabízí i znejisťující možnost, že nejde o vážně míněnou úvahu, nýbrž o zacyklené intelektuální blábolení.

Majer ale nehraje opilého. Většinu času se naopak v dokonalém obleku snaží zachovat dekorum filozofujícího vzdělance. Ovšem když přijde na popis prožívání času z psí perspektivy, pořádně se urve ze řetězu a rozcupuje na kusy vše, co z Československa v podobě dortu na stole ještě zbylo.

Po otřásajícím vizuálním zážitku dějinné vichřice, inspirované úvahou teoretika Waltera Benjamina nad obrazem Paula Kleeho Angelus novus, pak přichází nejzábavnější část inscenace. V česko-slovenské "opeře" rekapitulující soužití obou národů společně s Majerem zpívá slovenský herec Michal Noga. Nejenže předvede skvělý komický výstup, ale svou stopětatřiceticentimetrovou postavou ve dvojici s vysokým Majerem dokonale zhmotňují klišé o Slovensku jako o menším a mladším bratříčkovi Česka.

Cenné je, že text i inscenace o československém jubileu přemýšlejí z jiné než běžné perspektivy. Během představení jsme vystaveni nejen proudu slov, ale hned několika neobvykle silným scénickým obrazům. Na rozdíl od bublinek v sektu hned tak z paměti nevyšumí.