Co divák nevidí. Navštívili jsme zkoušku věčně vyprodaného Dejvického divadla

K zemi letí bílý válec z polystyrenu, který za pár dní nahradí dort. Anna Prášilová Fialová ho právě shodila rukama, které má svázané „jen jako“. Za zády jí stojí Pavel Šimčík, kterého se „jen jako“ bojí, přestože se jí před chvílí starostlivě zeptal, jestli přes ten hadr na očích vidí. „It's a hard cake,“ zavtipkuje Anna anglicky směrem k režisérovi, Irovi Waynu Jordanovi, který hru rovněž napsal.   

Momentálně se tzv. staví druhé dějství. To znamená, že na zkouškách nejsou přítomni všichni herci. Nesedí už u stolu jako při čtených zkouškách, ale zatím zkouší bez hotové scény, rekvizit a kostýmů. Situace na jevišti tak trochu připomíná natáčení filmové scény před zeleným plátnem. Podobně jako u filmu musí herci zapojit hodně fantazie, ale zároveň už také musí znát text a téměř přesně nakrokovat, kudy se po jevišti pohybovat.

Herci zkoumají vnitřní motivace postav. Každé gesto musí mít svoje místo a význam. Jediným správně pojatým dotekem na rameno Pavel Šimčík vyjádří nejen vztah své postavy k herecké kolegyni, ale i atmosféru hrané situace. Režisér a zároveň autor hry Wayne Jordan s červenou čapkou na hlavě si svoje poznámky k hercům nechává pro sebe až do chvíle, než odehrají celou scénu, vstupuje mezi ně minimálně. Nemá problém jim předehrát, jak by měli v určité situaci pracovat s tělem, sám je nejen režisérem, ale i performerem. Jak vyjádřit řečí těla rezignaci, smutek, strach a zoufalství dohromady? Svěsit ramena a pomalu se zhroutit do sebe; předvádí Anně P. Fialové přímo na jevišti.

Zobrazit
12 fotografií

„Jsi vtipný, přestaň mi to ukazovat“

Přestože zkoušená scéna je plná napětí, hra Služebnictvo, kterou Jordan napsal na tělo přímo hercům Dejvického divadla, je komedií plnou fyzických rvaček a honiček. Proto na zkoušky bude přivolán i odborník na pohybovou spolupráci. Potyčky se zatím odehrávají v náznacích. „Služebnictvo je původní hra, která se odehrává ve zvláštním bezčasí, v době dystopické současnosti, daleko odevšad v jednom domě, kde ještě platí rezidua klasické struktury, jako je pán, sluha a tak podobně. Ale ta se začne hroutit. Lidé jsou v té hře na sobě vzájemně závislí a snaží se v tomhle systému přežít,“ vysvětluje dramaturgyně Dejvického divadla Marta Ljubková.

Ta společně s uměleckým šéfem Jiřím Havelkou Jordana Wayna pro spolupráci s divadlem oslovila. Spolupráce s anglicky mluvícím autorem a režisérem je pro Dejvické divadlo výjimečná, potvrzuje Pavel Šimčík z hlediště ještě před zkouškou. Naposledy v angličtině zkoušeli v devadesátkách Můj život se psy s Alexem Byrnem. Pro většinu zkoušejících herců angličtina není v komunikaci s režisérem překážkou. „Well done, team,“ uzavírá režisér první část zkoušky a na jevišti se vystřídá osazenstvo. 

Anna P. Fialová popřeje kolegům hezký víkend a místo ní už na prknech Pavlovi Šimčíkovi budou dělat partnery Antonie Martinec Formanová a Dominik Teleky. Ten je v souboru Dejvického divadla nováčkem. Zrovna on tvrdě pocítí, že mu páska na pódiu, která hercům ohraničuje pohyb, prokazuje medvědí službu. Během svého výstupu má narážet do (v tuto chvíli ještě) neexistujících stěn, což je poměrně náročná disciplína. Během zkoušky neskryje svůj přirozený komediální talent, až ho režisér musí brzdit: „Jsi dobrý a vtipný, přestaň mi to ukazovat,“ mírní Dominika s úsměvem.

Antonie M. Formanová zase stojí před nelehkým úkolem, kdy v téměř němé roli musí přesvědčivě zahrát, že je kluk. „A kde je méně slov, o to víc je třeba pracovat s tělem,“ vyjadřuje se režisér, zatímco ho Antonie přátelsky obejme. Zkouškou prosakuje profesionální a zároveň srdečná atmosféra. A novinářské oči navíc? Ty herci vůbec neřeší, jsou na pozornost zvyklí. Premiéra Služebnictva se blíží, proběhne v Galaxii už 31. března.

Místo promítacího plátna kuchyňka a toaleta

I přes zavřené dveře sálu na zkoušku náhle pronikne dětský smích. To ve vedlejším sále skončilo dopolední představení pro děti divadla Minor. V prostoru bývalého kina Galaxie není Dejvické divadlo samo. „Je tu celkem devět sálů a v nich pět uměleckých uskupení: Naproti nám je divadlo Minor, taneční platforma Dance connected, festival 4+4 dny v pohybu a DAMU tu má učebnu nového oboru: Světelný a audiovizuální design,“ vysvětluje ředitel Dejvického divadla Lukáš Průdek. 

Dejvické divadlo v Galaxii okupuje největší sál, jeho kapacita je oproti původní adrese Dejvického dvojnásobná, asi 270 míst. Původní kinosál museli přestavět pro potřeby divadla, improvizované pódium má i půl metru hluboké propadliště. „Navezli jsme sem všechny divadelní technologie včetně pódia a tras – ty jsme museli ukotvit do stropní konstrukce. Zároveň támhle byly původní promítačky, ale ta díra ve zdi byla moc malá, takže jsme ji museli nechat zvětšit, aby tam mohla být kabina pro režii, zvuk a světla,“ ukazuje Lukáš Průdek rukou nad auditorium a vede mě dveřmi proraženými ve stěně rovnou do druhého sálu.

„A v tomhle sále máme zázemí. Zároveň šatna, zároveň fundus. Naše podmínka pro místo, kde se po dobu rekonstrukce dočasně usídlíme, byla, abychom tam mohli umístit všechny naše dekorace a rekvizity k celému repertoáru. Což Galaxie kvůli tomuhle sálu navíc splňuje. A odsud se taky obsluhuje představení. Tamhle je inspice, tam odtud se představení řídí, támhle se schází herci před představením a tudy prochází na jeviště,“ ukazuje uprostřed kaskádovité místnosti plné harampádí a dodává: „V místě bývalého promítacího plátna jsme nechali zřídit kuchyňku a toaletu.“

Program Galaxie a emoce v lahvích

Dejvické divadlo se do Galaxie přestěhovalo kvůli rekonstrukci své domácí scény. První představení na Jižním Městě odehráli 25. června 2025 a na této dočasné adrese plánují zůstat do konce tohoto roku. Je to vůbec poprvé, kdy se kvůli rekonstrukci své scény divadlo kompletně přestěhovalo, doteď se přestavby řešily jen přes léto, nebo se doba oprav vykryla zájezdy.

Možnost osídlit bývalé kino dostalo Dejvické divadlo nabídkou. „Hledali jsme prostor, abychom neztratili kontakt s našimi diváky. A zároveň jsme věděli, že bychom se tady báli sami, protože je to tu obrovské, báli by se tu i diváci. Tak jsme oslovili další partnery a všichni na to kývli, protože se jim hrozně líbil prostor i synergie, kterou vytváříme, když jsme tu dohromady. A ohlasy jsou nadmíru pozitivní, předčilo to naše očekávání. Máme 40 procent nových diváků, 20 procent je z Jižního Města,“ pochvaluje si Lukáš Průdek, jak se z plánu B pro vykrytí rekonstrukce zrodil nový kulturní hub.

Program Galaxie si opravdu dal za cíl kulturně oživit Jižní Město. Vyjma festivalu 4+4 dny v pohybu, který tu pořádá výstavy, zde najdeme třeba i originálně výtvarně ztvárněnou pokladnu plnou retro předmětů spojených s filmem. Baru a úprav stěn foyer se zhostil Krištof Kintera. Využil osvědčeného konceptu pestré nabídky lahví, jejichž obsahem jsou lidské emoce.

Lukáš Průdek přiznává, že mu život v komunitě Galaxie bude chybět. „Já to tady miluju. Dneska jsem sem přišel, po foyer pobíhaly děti, to se vám v Dejvickém divadle nestane, protože my pro ně nehrajeme. K tomu mají dneska premiéru tanečníci, teď probíhal generálkový týden, takže jsme tu potkávali i je.“ 

Související

Intimita zločinu. Melíšková zpovídá Krobota v nové inscenaci Dejvického divadla

Působení Dejvického divadla na Jižním Městě Lukáš Průdek přirovnává k výjezdu na letní tábor. „Je to takový táborový syndrom, až se odtud vrátíme, bude to stejné, jako když přijedete domů z tábora.“