Čtyřiašedesátiletý Němec bude 18. září jednou z hlavních hvězd festivalu Dvořákova Praha. V Rudolfinu vystoupí se slavnými Vídeňskými filharmoniky.
Když byl před osmi lety poprvé hostem téže přehlídky, přijel se starodávným a výtečným orchestrem Staatskapelle Dresden, v jehož čele stál 12 let. Éru zpečetil letos v létě vyprodanými koncerty v tamní Semperově opeře a orchestr jej následně jmenoval čestným šéfdirigentem. Společně formovali nejen hudební život saské metropole, také deset let pravidelně účinkovali na Salcburském velikonočním festivalu.
Vídeňští filharmonikové si Christiana Thielemanna už dvakrát vybrali coby dirigenta svých populárních novoročních koncertů, přičemž ten letošní vysílaný do celého světa vidělo 46 milionů diváků. Kromě toho společně natočili oceňované komplety symfonií Ludwiga van Beethovena nebo Antona Brucknera. Spolupráci letos na jaře stvrdilo, když hudebníci propůjčili Thielemannovi čestné členství ve svém spolku - rakouské těleso má nezvykle demokratický model řízení a navzdory zvyklostem funguje bez šéfdirigenta.
Další konstantou Thielemannovy kariéry je působení v Bayreuthu na festivalu zasvěceném Richardu Wagnerovi. Od svého debutu v roce 2000 tu jako jediný žijící dirigent nastudoval kompletní kánon skladatelových hudebních dramat.
Léta učednická
K tomuto autorovi má blízko od dětství. Thielemann pochází z kultivované západoberlínské rodiny. Když ho rodiče, milovníci Wagnera, poprvé zkusmo vzali na operu Valkýra, nezareagoval jako běžné dítě. Líbila se mu.
Později studoval hru na několik nástrojů, klavír, housle, lákaly jej varhany. Nakonec jej napadlo zkusit dirigování a pro radu si šel, lidově řečeno, rovnou ke kováři. "Oslovil jsem Herberta von Karajana po zkoušce a věnoval mi asi čtvrthodinu," vzpomíná Thielemann na setkání s jedním z nejrespektovanějších dirigentů 20. století.
Bylo mu šestnáct a právě pro sebe objevil Wagnerovu operu Tristan a Isolda. "Jenže Karajan mi povídal cosi o pěvcích, korepetování a Veselé vdově," vybavuje si. Veselá vdova je opereta od Franze Lehára ze začátku 20. století.
Mladý adept nechápal, co by se na "pokleslém" žánru operety mohl naučit. Dal ale na Karajanovu radu a skutečně v Německé opeře získal místo korepetitora, tedy klavíristy, který se zpěváky studuje jejich party.
Pak nastala léta učednická po menších divadlech v Gelsenkirchenu, Karlsruhe, Hannoveru a Düsseldorfu. "Byla to velká škola. Pěvci a dirigenti na oblasti musejí zvládnout jeden večer operetu, druhý Wagnera a třetí Verdiho," líčí Thielemann. "Karajan měl pravdu. Tristan možná trvá déle, ale čistě technicky je Veselá vdova na dirigování obtížnější," připouští s odstupem času.
Krok po kroku postupoval od funkce druhého kapelníka až k pozici hudebního ředitele v Norimberském státním divadle.
Stal se také Karajanovým asistentem. "Ke konci z něj vyzařovala klidná autorita. Mohl sedět v křesle, jen nepatrně pohnout taktovkou a hrálo mu to," vzpomíná na učitele, jenž zemřel roku 1989. Bylo mu 81 let. "Člověk si pomyslel, že na tom dirigování koneckonců nic není. Pak to ale zkusíte a zjistíte, že jste od toho vzoru světelné roky daleko," vypráví Thielemann.
Hrdinství je složité
V roce 1997 se vrátil do rodného Berlína, kde nastoupil jako hudební ředitel Německé opery. Po sedmi letech skončil z důvodu škrtů v rozpočtu. Poté byl až do roku 2011 hudebním ředitelem Mnichovské filharmonie. Několikrát se ocitl v užším výběru na šéfa Berlínských filharmoniků, volba však padla na Simona Rattla a naposledy Kirilla Petrenka.
Berlín je mu přesto souzen. Navzdory řečem o rivalitě mezi ním a Danielem Barenboimem, šéfem druhé berlínské opery Pod lipami, to byl právě Thielemann, jemuž osmdesátník Barenboim v roce 2022 zavolal, když musel ze zdravotních důvodů odstoupit od příprav Wagnerovy série oper Prsten Nibelungův. Úspěch se dostavil a od tohoto měsíce Thielemann vede Berlínskou státní operu. Barenboima ve funkci nahradil po třiceti letech.
Na festivalu Dvořákova Praha s Vídeňskými filharmoniky uvede Skotskou symfonii německého romantika Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, inspirovanou místy spojenými se životem královny Marie Stuartovny, a monumentální opus Život hrdinův od Richarda Strausse.
Tato symfonická báseň zkomponovaná pro gigantické obsazení volá po mnohem rozměrnějším pódiu, než je to ve Dvořákově síni Rudolfina. Nejméně čtyřiašedesát smyčců, pět trubek, šest lesních rohů, dvojitě obsazené dechy, celá baterie bicích - Strauss mistrně využívá všech myslitelných kombinací a zvukových efektů.
Ačkoli německý skladatel netrpěl přehnanou skromností a jednou prohlásil, že by "dokázal zhudebnit i lžíci", Život hrdinův nevypráví o něm. V centru stojí idea hrdinství a různé situace či reakce na téma heroismu.
"Straussův hrdina je sympatický, není to agresivní postava," domnívá se Thielemann, jenž v němčině za několik dnů vydá celou knihu o tomto skladateli. V partituře upozorňuje na několik zajímavých míst. "V části nazvané Bitva mám podezření, že jí chtěl tvůrce dokázat, jak skvěle umí instrumentovat," říká například.
Život hrdinův je velmi obtížný pro lesní rohy i sólového houslistu. Hlavně to ale bývá ohromná podívaná pro publikum. A pokud se v různých zvukových či tematických vrstvách nebo vyvrcholeních posluchač ztratí a nezachytí vše podstatné? "To nevadí, hrdinství je složité, proto je i Straussova hudba složitá," předesílá Thielemann.
Uchu naopak určitě neunikne závěrečný akord padesátiminutového symfonického monumentu. Strauss jej svěřil pouze dechům a podle Thielemanna jde o "nejkrásněji instrumentovaný akord v dějinách hudby".
Vystoupení začne ve 20 hodin. Přesně v půl osmé dirigent zahájí svůj rituál oblékání do koncertního. Je puntičkář, přiznává. "Vím, jak dlouho mi oblékání zabere, a během té půlhodiny si vnitřním sluchem přehrávám program koncertu," přibližuje.
Z pedantství ale podle svých slov postupně slevuje. Na zkouškách už nebazíruje na každé nepodařené frázi. "Jsem čím dál více tolerantní k nedokonalostem. Kontrolou každého detailu se vytrácí radost a spontaneita," dodává Christian Thielemann.
Video: Aktuálnost roku 1968 je děsivá a smutná. Děje se to zase, říká hvězda filmu Vlny
